Při společném jídle vidíme, co si druhý naložil na talíř. Člověk vedle nás ale může prožívat něco, o čem nevíme: chce přestat jíst a má pocit, že to nedokáže. Právě této zkušenosti se týká ztráta kontroly. Samotná porce ji neodhalí.
Lítost a ztráta kontroly označují odlišné zkušenosti
Někdo si jídlo užije a později lituje, že snědl víc, než zamýšlel. Jiný si vyčítá, že porušil vlastní přísné pravidlo. Taková lítost může být nepříjemná, ale sama nevypovídá o tom, zda měl během jedení pocit, že nedokáže přestat.
Při ztrátě kontroly člověk popisuje například rozpor mezi přáním skončit a prožitkem, že to není možné. Může mít pocit, že už nedokáže ovlivnit, jak jí. Světová zdravotnická organizace (WHO) tuto zkušenost zahrnuje do klinického popisu epizody záchvatovitého přejídání. Rozdíl mezi jednotlivou epizodou a poruchou vysvětluje úvodní článek Kdy už přejedení není jen přejedení?.
Odborný výraz „subjektivní“ zde označuje osobní prožitek. Aby mu druhý člověk porozuměl, potřebuje slyšet, co se při jídle dělo z našeho pohledu. I věta „chtěl jsem skončit, ale připadalo mi, že to nejde“ říká něco, co zvenčí nemuselo být patrné.
Porce nemá univerzální měřítko
Množství jídla se posuzuje v souvislostech. Lidé mají různé potřeby, režim i zdravotní stav a liší se také tím, co je obvyklé v jejich rodině nebo kultuře. Když někdo zahlédne jedinou porci, tyto okolnosti nemusí znát.
WHO v klinickém popisu počítá i s epizodami, při nichž množství jídla nemusí být neobvyklé podle vnějšího měřítka. Člověk však prožívá, že jí příliš mnoho a ztrácí při jedení kontrolu. Pro porozumění je tedy podstatné zjistit obojí: co se dělo a jak to člověk zažíval.
Také systematický přehled výzkumu u dospělých našel ztrátu kontroly v různých podobách potíží s jídlem, včetně zkušeností lidí bez stanovené poruchy záchvatovitého přejídání. Souvisela s psychickým trápením a horší kvalitou života. Studie používaly různá měřítka a často zkoumaly specifické klinické skupiny, například pacienty po operaci obezity. Jejich výsledky podporují význam prožitku při vyšetření.
Když okolí potíž přehlédne nebo předpokládá
„Vždyť jsi toho tolik nesnědl.“ Taková odpověď může člověka zarazit právě ve chvíli, kdy se snaží popsat bezmoc. Pak začne pochybovat, zda má smysl pokračovat, nebo si řekne, že příště raději pomlčí. Podstatná část jeho sdělení zůstala nevyslyšená.
Jiná situace vznikne, když někdo z větší porce rovnou usoudí, že se druhý neumí ovládat. O tom, zda člověk prožíval ztrátu kontroly, přitom nic neví. Místo rozhovoru o zkušenosti se pak lidé přou o přiměřenost jídla.
U mladších dětí může být obtížnější vlastní prožitek vůbec popsat. WHO upozorňuje, že při hodnocení může být výpověď o ztrátě kontroly užitečnější než odhad množství. Dospělý proto potřebuje dát dítěti čas a pomoci mu dostat se k odborníkovi, který umí mluvit s dětmi o jídle i emocích.
Co odborník potřebuje vědět
Ztráta kontroly může člověka zneklidňovat, i když zatím neví, jak jeho obtíže pojmenovat. Při konzultaci se zjišťuje, zda se zkušenost vrací, jak moc ho trápí a jak ovlivňuje běžný život. Důležité může být například to, že se kvůli obavám z jídla vyhýbá společným setkáním nebo se nedokáže soustředit na školu a práci.
Lékaře či dalšího odborníka zajímá také to, co epizodám předchází a co po nich následuje. Posuzuje tělesné a psychické zdraví, užívané léky i další okolnosti, které mohou potíže vysvětlovat. Ztráta kontroly se může objevit u různých poruch příjmu potravy; rozlišení těchto poruch pomáhá zvolit odpovídající péči.
Pokud si člověk některé chvíle nedokáže vybavit nebo pro ně hledá slova, může to při vyšetření říct. Rozhovor může postupovat po částech. Praktický lékař nebo pediatr zároveň posoudí tělesný stav a potřebu dalších vyšetření.
Otázka na prožitek pomůže víc než výčitka
Slovo „kontrola“ může blízkého svádět k radě, aby se člověk víc snažil. Americký Národní ústav duševního zdraví ale připomíná, že poruchy příjmu potravy nejsou vědomou volbou. Člověk může zvládat náročné úkoly ve škole nebo v práci a současně se trápit při jídle.
Otázka „jaké to pro tebe během jídla bylo?“ se týká přímo zkušenosti, kterou potřebujeme pochopit. Potom lze naslouchat, doptat se na nejasné místo a ověřit, zda jsme druhému porozuměli. Třeba větou: „Rozumím tomu tak, že jsi chtěl přestat, ale měl jsi pocit, že to nedokážeš?“
Blízký může také nabídnout, že pomůže domluvit konzultaci nebo půjde jako doprovod. K takové nabídce nepotřebuje rozhodnout, zda potíže splňují určitou diagnózu. Vychází z toho, že se druhý trápí a hledá pomoc.
Jak začít, když se zkušenost těžko popisuje
„Nevím, jestli tomu říkám správně ztráta kontroly. Při jídle se mi ale opakovaně děje něco, co mě děsí.“ I tak může začít rozhovor. Není nutné znát odborné pojmy ani mít pro každou chvíli přesné vysvětlení.
Na konzultaci lze přidat, co člověku dělá největší starost a s čím si neví rady. Někomu pomůže krátká poznámka připravená předem, jinému přítomnost důvěryhodného člověka. Potřebná slova se mohou hledat společně.
Když někdo začne mluvit o ztrátě kontroly, stojí za to u jeho výpovědi zůstat. Co při jídle prožíval? Co ho trápí teď? A s čím potřebuje pomoci? Odpovědi mohou dát prvnímu kroku jasnější směr.
