Michal chtěl na nové škole zapadnout a mezi ostatními také trochu vyniknout. Začal kouřit, později přidal marihuanu, alkohol, automaty a pervitin. To, co mu tehdy připadalo jako běžný život s partou, dnes popisuje jako roky, které mu utekly. Některým vlastním rozhodnutím začal rozumět až s velkým odstupem.
V rozhovoru se vrací k nedokončeným školám, krádežím doma i k vážnému úrazu hlavy. Ani dlouhý pobyt v nemocnici pro něj neznamenal konec pití a užívání drog. S hazardem se opakovala podobná zkušenost: výhra ho vedla k další hře a peníze, se kterými někdy odešel, často skončily v jiné herně.
Poprvé nastoupil do léčby ve dvaceti letech. Celkem mluví o osmi pobytech v léčebnách, o předčasných odchodech i dokončených léčbách. Znovu a znovu se vrací k rozdílu mezi odhodláním uvnitř léčebny a tím, co následovalo venku. Někdy si namlouval, že přestane pít a bude už jen hrát. Pak se znovu vracel k alkoholu, drogám i hazardu.
Důležité místo v jeho vyprávění má maminka, která s ním zůstávala v kontaktu a snažila se mu pomáhat. S odstupem přemýšlí také o chvílích, kdy za něj napravovala následky jeho jednání. Připouští přitom, že neví, jestli by se jeho cesta vyvíjela jinak, kdyby tehdy postupovala jinak.
Mluví také o vztahu s partnerkou, práci a psychiatrické péči. Ani začátek společného života podle jeho slov neukončil všechny návraty k pití, drogám a hraní. Postupně ale začal jinak přemýšlet o tom, co chce zažít a co už nechce opakovat. S partnerkou plánují vlastní domov, cestování a místo, kam se budou rádi vracet.
Michal svou zkušenost s léčbou hodnotí jako důležitou součást vlastní cesty. Zároveň otevřeně popisuje, kolikrát se mu nedařilo žít tak, jak si předsevzal.
