„To jsem nikdy neřekl.“ „Zase přeháníš.“ „Kdybys mě nevyprovokovala, nic by se nestalo.“ Když člověk podobné odpovědi slýchá pokaždé, když se pokusí mluvit o tom, co ho zranilo, může začít pochybovat i o věcech, kterými si dříve byl jistý. Před dalším rozhovorem pak dlouho zvažuje, co si vlastně dovolí říct. Bojí se reakce druhého a zároveň si klade otázku, jestli problém opravdu není v něm.
Když se každý rozhovor obrátí proti vám
Pokus probrat ponižující poznámku může skončit výčitkou, že neumíte přijmout vtip. Při připomenutí dohody uslyšíte, že jste si ji vymysleli. Místo vysvětlení výhrůžky přijde obvinění, že druhému úmyslně ubližujete už tím, že ji zmiňujete. Původní událost zůstane nevyřešená a vy nakonec vysvětlujete své chování nebo se omlouváte.
Při opakování podobných situací může člověk začít vlastní pohled upravovat předem: možná jsem to řekl špatně, možná si to nepamatuji přesně, možná jsem ji rozčílil. Nejde už jen o neshodu nad jedním rozhovorem. Druhý člověk stále určuje, která verze událostí platí, a za nesouhlas přichází ponížení, výhrůžka nebo další nátlak.
Gaslighting: zpochybňování paměti a úsudku
Vládní příručka o domácím násilí popisuje gaslighting jako manipulaci, jejímž cílem je přimět člověka pochybovat o vlastní paměti, vnímání reality a úsudku. V takovém vztahu může popírání událostí doprovázet tvrzení, že jste zmatení, nespolehliví nebo neschopní správně posoudit, co se děje. Druhý tím zpochybňuje i vaši schopnost poznat, že vám ubližuje.
Rozdílné vzpomínky mohou mít i lidé, kteří se navzájem respektují. Podstatné je, co s neshodou dělají: zda se snaží porozumět tomu, jak událost každý z nich prožil, nebo zda jeden používá pochybnosti k ponižování druhého a prosazování své převahy. Při hledání pomoci lze začít právě popisem takových rozhovorů a jejich následků.
Ve studii z roku 2023 odpovídalo na otevřené otázky 65 lidí, kteří svou zkušenost v partnerském vztahu označili za gaslighting a sami se přihlásili do internetového výzkumu. V jejich výpovědích se objevovalo zpochybňování sebe sama, izolace i střídání náklonnosti a ubližování. Někteří popisovali nepředvídatelné změny chování partnera.
Proč dobré chvíle mohou prohloubit nejistotu
Ve vztahu mohou zůstávat humor, společné vzpomínky, péče o děti, intimita i chvíle, kdy je druhý člověk laskavý. Po omluvě nebo příjemném víkendu se může vrátit naděje, že se situace konečně změnila. Člověk pak váhá, zda o násilí někomu říct: právě teď je přece doma dobře a nechce zničit to, co mezi nimi ještě funguje.
Blízkost a ublížení ale mohou být součástí téhož vztahu. Člověk může druhého stále milovat, těšit se na společné chvíle a zároveň se bát jeho reakce. Pro rozhovor o pomoci je užitečné popsat obojí. Pracovník pak lépe porozumí tomu, co vás ve vztahu drží, co vám chybí a z čeho máte strach.
Kontrola může pokračovat i během klidných dnů
U některých vztahů se opakuje narůstání napětí, útok a období omluv či uklidnění. Jinde jsou změny nepravidelné. Také v době, kdy se nikdo nehádá, může jeden člověk dál rozhodovat, s kým se druhý smí vídat, prohlížet mu zprávy nebo vyžadovat vysvětlení každého výdaje.
Při ohlédnutí za klidným obdobím proto pomáhají konkrétní otázky. Mohli jste svobodně zavolat blízkému člověku? Rozhodovat o běžných věcech bez strachu z trestu? Otevřeně říct, že vám něco vadí? Vedle toho, že ustaly útoky, má význam i to, zda přetrvávají omezení a obavy. Tyto podrobnosti mohou pomoci při domluvě další podpory.
Když se za násilí začnete obviňovat
Stud se může týkat toho, co se stalo, vlastní reakce i toho, že jste zůstali nebo se vrátili. Někdo se bojí, že mu okolí neuvěří, protože dříve vztah hájil. Jiný si vyčítá, že při hádce křičel. Za násilné jednání odpovídá člověk, který se ho dopouští; vaše setrvání ani city k němu ho neopravňují vám ubližovat.
Snaha druhého uklidnit, ustoupit nebo před okolím část dění zatajit může souviset s obavou, co by následovalo. Zvenčí přitom lidé často vidí jen to, že spolu dál bydlíte nebo se společně usmíváte na návštěvě. O závislosti na penězích, strachu o děti nebo výhrůžkách vědět nemusí. Těmto okolnostem se podrobněji věnuje díl o tom, proč není snadné odejít.
Co říct při prvním rozhovoru o pomoci
Začít můžete jednou situací, kterou si vybavujete, a tím, co pro vás znamená dnes. Například: „Po poslední hádce se bojím říct, že chci navštívit sestru.“ Nebo: „Když připomenu, co se stalo, partner to popře a já už si nevěřím.“ Pokud nevíte přesné datum nebo si nejste jistí pořadím událostí, řekněte to. Pomůže rozlišit, co si pamatujete, co vám později řekl někdo jiný a v čem máte nejistotu.
Světová zdravotnická organizace (WHO) při první zdravotnické podpoře ženám, které zažily násilí, doporučuje naslouchat bez odsuzování a bez nátlaku na vyprávění, ptát se na potřeby a obavy, brát zkušenost vážně, pomoci s bezpečím a nabídnout spojení s další podporou. Důležitou součástí je soukromí rozhovoru. O tom, kolik toho při prvním kontaktu dokážete říct a co potřebujete řešit nejdřív, můžete s pracovníkem mluvit přímo.
S pochybnostmi o tom, co se doma děje, se můžete obrátit na bezplatnou nonstop linku 116 006. Intervenční centrum lze kontaktovat i bez předchozího policejního vykázání; jeho služby jsou zdarma. Už při prvním spojení sdělte, zda můžete mluvit v soukromí a zda je bezpečné, aby vás služba znovu kontaktovala. Můžete začít i větou: „Nevím, jak to celé pojmenovat, ale potřebuji s někým probrat, čeho se doma bojím.“
