Ve třídě se vybírají peníze na výlet. Jeden žák je nepřinesl. Učitel to může s rodinou probrat v soukromí, ale může se také před všemi zeptat, proč „zase nezaplatili“. Někdo se zasměje a přidá poznámku o jeho rodičích. Dítě pak řeší nejen chybějící částku, ale i to, jak se na ně budou ostatní dívat.
Stud se může ozvat jako pocit, že člověk mezi druhé nepatří nebo před nimi ztratil hodnotu. „Nemám na to“ se v jeho prožívání mění v „jsem horší než ostatní“. K podobnému pocitu mohou přispívat skutečné narážky, obava z odmítnutí i představa, že by měl svou situaci zvládat lépe.
Když se z chybějících peněz stane soud o rodině
Nedostatek má hmatatelné následky: něco nelze koupit, zaplatit včas nebo navštívit. Zahanbování přichází, když někdo tuto situaci použije ke znevážení člověka. Může se vysmívat jeho oblečení, veřejně rozebírat rodinné výdaje nebo tvrdit, že se rodiče málo snaží.
„Kdo chce, ten si vydělá.“ „Stačilo by neutrácet za hlouposti.“ Podobné věty spojují peníze s pílí, schopnostmi či charakterem. Člověk, který je opakovaně slyší, je může začít vztahovat i na sebe. Vlastní každodenní snahu pak poměřuje s výsledkem, na který dosahují lidé v jiných podmínkách.
Dítě bývá do tohoto hodnocení vtaženo prostřednictvím rodiny. O jejím příjmu nerozhoduje a nemusí znát všechny důvody, proč peníze chybějí. Přesto se může cítit povinné rodiče obhajovat, tajit jejich potíže nebo přestat žádat o věci, které by si přálo.
Co ukázaly rozhovory v různých zemích
Výzkum Roberta Walkera a kolegů z roku 2013 vycházel z rozhovorů s dospělými žijícími v chudobě v sedmi zemích. Ve čtyřech z nich výzkumníci mluvili také s dětmi: v Indii, Pákistánu, Ugandě a Británii. Dalšími zeměmi byly Čína, Jižní Korea a Norsko.
Životní podmínky účastníků se výrazně lišily. Ve výpovědích se však opakovalo napětí mezi dostupnými prostředky, vlastními očekáváními a tím, co požadovalo okolí. Lidé popisovali pocit selhání i ponižující zacházení v rodině, škole, práci nebo při jednání s úřady. Někteří se snažili nedostatek skrýt či omezovali společenský kontakt.
Šlo o malé, záměrně vybrané skupiny a hloubkové rozhovory, které objasňují zkušenosti a souvislosti. Výsledky neurčují četnost studu v české populaci ani nedokazují, že ho prožívá každý člověk v chudobě. Výzkum ale ukazuje, proč je při porozumění studu potřeba sledovat také vztahy a společenská očekávání.
Stud se může ozvat ještě před narážkou
Člověk se nemusí pokaždé setkat s výsměchem, aby se bál odhalení. Může si pamatovat předchozí zkušenost nebo slyšet, jak se okolí vyjadřuje o jiné rodině. Když ho kamarádi pozvou do kina, už předem přemýšlí, jak vysvětlí, že na vstupenku nemá.
Někdo se vymluví na nedostatek času. Jiný se raději ani nezapojí do plánování společné akce, aby nemusel znovu odmítat. Takové stažení může krátkodobě ulevit od nepříjemných otázek, ale zároveň člověka připravuje o příležitosti být s druhými. Okolí pak může jeho nepřítomnost vyložit jako nezájem a přestat ho zvát.
Při konkrétním rozhovoru je proto užitečné nechat člověka říct, co pro něj situace znamená. S použitým oblečením může být spokojený, zatímco pozvat kamarády domů je pro něj těžké. Může také o penězích mluvit otevřeně s blízkým přítelem, ale před třídou je rozebírat nechce.
I dobře míněná pomoc může vystavit člověka před ostatními
Škola sežene příspěvek na výlet a před třídou oznámí, komu byl určen. Dítě nakonec pojede, ale o jeho situaci se dozví celá třída. Podobně může působit dar doprovázený veřejným komentářem o tom, jak moc ho rodina potřebovala.
Při zvažování, zda pomoc přijmout, člověk bere v úvahu i ztrátu soukromí. Obava se může týkat dalších otázek, posměchu nebo pocitu, že bude muset před dárcem prokazovat vděčnost. Proto je důležité předem domluvit, jak se pomoc poskytne a kdo se o ní dozví.
Principy OSN pro extrémní chudobu a lidská práva zdůrazňují důstojnost, ochranu před stigmatizací a účast lidí na rozhodnutích, která se jich týkají. Pro školní situaci z toho plyne praktická otázka: dostala rodina možnost vyjádřit se k podobě pomoci, nebo o ní dospělí rozhodli a až potom ji veřejně představili?
K ujištění přidat změnu zacházení
„Nemáš se za co stydět“ může být laskavé ujištění. Pokud ale dítě odpoví „jenže oni se mi budou smát“, potřebuje dospělý zůstat i u této obavy. Může se ptát, co už se stalo, kdo o situaci ví a co by dítěti usnadnilo přijít na další hodinu nebo společnou akci.
Pak mají následovat konkrétní kroky: přestat probírat neuhrazené platby před skupinou, zastavit narážky a nabídnout domluvu v soukromí. Podmínky případného příspěvku je potřeba vysvětlit přímo rodině a domluvit s ní potřebné podklady.
Dítě nemá nejprve dokazovat, že se nestydí nebo že dokáže poznámky ignorovat. Dospělí mohou změnit způsob vybírání peněz, poskytování podpory i reakci na posměch. Tím mu dají příležitost účastnit se společného života, aniž musí před ostatními obhajovat svou rodinu.
