„Na tohle jsem nikdy nebyl.“ Někdy za podobnou větou stojí jasná zkušenost: činnost člověka nebaví nebo mu zatím nejde. Jindy se k ní přidává vzpomínka na třídu, kde se z každého zaváhání stala příležitost k posměchu. Člověk už dávno není školák, ale při další chybě si znovu připadá jako ten, od koho nikdo nic nečeká.
Pro porozumění takové zkušenosti pomůže rozlišit, co se tehdy dělo, jaké závěry o sobě si člověk udělal a s čím se potýká dnes. Pověst „toho pomalého“ mohla ve třídě ovlivnit zacházení ostatních. Není však měřítkem všech schopností, které má člověk nyní.
Když chyba začne znamenat hrozbu posměchu
Škola opakuje situace, v nichž je člověk hodnocen: čtení nahlas, odpověď před třídou, sportovní výkon nebo odevzdání práce. Pokud se k nim přidává ponižování, může žák vedle samotného úkolu začít řešit i to, jak se vyhnout další ostudě. Třeba si otázku raději nechá pro sebe, i když by mu odpověď pomohla.
Podobné očekávání se může objevit také později. Představme si dospělého v jazykovém kurzu, který se za každou odpověď předem omlouvá. Při rozhovoru si vybaví učitele, jenž jeho chyby napodoboval před spolužáky. Je možné zkoumat, zda se v nové situaci vrací starý strach a jak na něj člověk reaguje.
Zároveň záleží na tom, co se v kurzu skutečně děje. Jestli současný lektor také zesměšňuje chyby, je potřeba řešit jeho jednání. Pokud naopak trpělivě pomáhá, může být důležité všimnout si rozdílu mezi očekávaným posměchem a tím, co po odpovědi opravdu následovalo.
Co ukazují studie a kam už nesahají
Italská studie Giniho a kolegyň sledovala žáky od prosince 2017 do května 2018. Vnímaná nespravedlnost učitelů souvisela s nižší pozdější spokojeností se školou i po zohlednění výchozí spokojenosti. Výzkum zachycuje školní období, nikoli životní dráhu účastníků v dospělosti.
Aegerterová, Hascherová a Moriová v kvalitativní studii rozebraly patnáct skupinových rozhovorů na čtyřech švýcarských školách kolem přechodu z primárního na nižší sekundární stupeň. Při hovoru o odcizení od školy děti spojovaly své zkušenosti také s ponižujícími poznámkami, nesrozumitelným hodnocením nebo způsobem řešení konfliktů. Část rozhovorů vycházela z modelových situací, část z vlastních zkušeností.
Tento výzkum pomáhá popsat, co děti ve škole vnímají jako odcizující. Nezjišťuje, kolik z nich ponese obtíže po desetiletí, ani neměří, zda větší pocit nespravedlnosti u konkrétního dítěte znamenal větší odcizení. Souvislosti v dospělém životě je proto třeba zkoumat u daného člověka, s jeho dalšími zkušenostmi i dnešními podmínkami.
Stejná činnost může vypadat jinak
Činnost, při níž člověk zažil stud, může znovu poznat v jiném prostředí. Plavání nemusí znamenat závod před třídou, čtení nemusí probíhat nahlas a učení jazyka může začít rozhovorem s jedním trpělivým člověkem. Smyslem takové možnosti je zkusit něco za podmínek, které dávají prostor pro chybu a vlastní tempo.
Neznamená to povinnost vrátit se ke každému předmětu nebo si dokazovat odvahu. Užitečné je vycházet z toho, co by člověk sám chtěl dělat a co mu v tom brání. Může například chtít přečíst dítěti pohádku, ale bát se přeřeknutí. Začít lze krátkým známým textem a připustit si, že přeřeknutí stačí opravit.
Pokud je strach silný nebo pokus vyvolává výrazné obtíže, není potřeba zkoušku stupňovat. Vhodný další postup lze probrat s odborníkem. Nová zkušenost má rozšířit možnosti člověka; nemusí se stát dalším výkonem, v němž musí obstát.
Důvěra se opírá o dnešní zacházení
Člověk může považovat opatrnost vůči autoritám za povahovou vadu. Někdy však při pohledu na minulost zjistí, že mu mlčení pomáhalo vyhnout se konkrétnímu nepříjemnému zacházení. Pak lze zkoumat, ve kterých dnešních vztazích tato obava odpovídá zkušenosti a kde má člověk větší možnost se ozvat.
Důvěru lze posuzovat podle konkrétního jednání: dostane otázka věcnou odpověď, je možné upozornit na chybu a respektuje se dohodnutý postup? Pro žáka může být důležitý jiný učitel, který ho vyslechne a také udělá domluvený krok. Pro dospělého třeba nadřízený, který při opravě práce mluví o úkolu a nepřechází k urážkám.
Pokud ubližování ve škole stále pokračuje, podpora musí zahrnout jeho zastavení a ověření bezpečí. Podrobněji to rozebírá článek Jak vypadá náprava, která něco změní. Samotné povzbuzování dítěte, aby si víc věřilo, jednání učitele nezmění.
Kdy má smysl vyhledat pomoc
Dlouhá a bolestivá vzpomínka sama neurčuje diagnózu. WHO u posttraumatické stresové poruchy popisuje soubor obtíží po traumatizující události: její znovuprožívání, jako by se znovu děla, vyhýbání se připomínkám a zvýšený pocit ohrožení, které výrazně narušují život. Při odborném posouzení se zohledňuje také povaha události a trvání obtíží. Běžné použití slova trauma tedy není totéž co diagnóza PTSD.
Pro rozhovor s psychologem, psychoterapeutem nebo lékařem je užitečné popsat hlavně dnešní potíže. Co se vrací? Jak často? Čemu se člověk vyhýbá? Jak to zasahuje spánek, práci, studium nebo vztahy? Školní zkušenost může být součástí rozhovoru, aniž musí předem vysvětlit úplně všechno.
Pomoc je možné hledat i tehdy, když člověk neví, jak své obtíže pojmenovat. Odborník s ním může zkoumat jejich souvislosti a domluvit další postup. Není nutné čekat, až se potíže stanou nesnesitelnými.
Pověst ze třídy není popis celého člověka
Mezi větami „jsem hloupý“ a „tehdy jsem při počítání nestíhal a učitel mě shazoval“ je podstatný rozdíl. Druhá zachycuje konkrétní obtíž i zacházení okolí. Umožňuje přemýšlet, co člověk potřeboval k učení, místo aby z jedné zkušenosti odvozoval vlastní cenu.
Přesnější pohled může zahrnout také to, co se od té doby změnilo: dovednosti získané v práci, činnost, v níž se zlepšil, nebo vztah, v němž lze bezpečně přiznat nejistotu. Školní zkušenost zůstává součástí života. Také další zkušenosti mají místo v tom, jak člověk sám sobě rozumí.
