Představme si hodinu ve třídě, kde na stěně visí pravidlo „respektujeme se“. U tabule žák zamění dvě jednotky a učitel pronese poznámku o tom, že s takovým počítáním by neměl chodit ani nakupovat. Část třídy se zasměje. Předmětem hovoru už není jen chybný výpočet. Děti vidí také, jak dospělý zachází s člověkem, který udělal chybu.
Co si ze situace odnesou, se může lišit. Jeden spolužák si poznámku zapamatuje a zopakuje ji o přestávce. Jiný se příště raději nepřihlásí. Dalšímu je žáka líto, ale neví, zda by námitkou nepřitáhl posměch i na sebe. Právě takové možné reakce stojí za to sledovat, když přemýšlíme o vlivu učitele na vztahy ve třídě.
Co riskuji, když odpovím špatně
Ve třídě se chybám nevyhneme. Odpověď může ukázat, kterou část učiva žák nepochopil, i pomoci ostatním všimnout si podobného omylu. Když ale učitel spojí chybu s výsměchem, k přemýšlení o řešení přibude žákovi i starost, zda se mu ostatní budou smát.
Při opravě z úvodu lze zůstat u jednotek: „Tady počítáme v centimetrech, ale délku máš zadanou v metrech. Který údaj nejdřív převedeme?“ Třída se může zapojit do hledání postupu. Žák přitom dostává další příležitost pracovat s příkladem, místo aby jeho vystoupení skončilo u urážlivé poznámky.
Učitel může také nechat děti nejprve napsat postup nebo ho probrat ve dvojici. Tím přidává možnost zapojit se i těm, kteří se před celou třídou obtížně vyjadřují. Podstatné je, jak zachází s další chybou: zda ji pomůže opravit, nebo se vrátí k osobnímu shazování.
Komu se věří při sporu
Vliv dospělého je vidět také tehdy, když se děti neshodnou na tom, co se stalo. Učitel může automaticky obvinit žáka, který už někdy zlobil. Ostatní pak uvidí, že jeho pověst stačila k rozhodnutí i v nové situaci. Nebo učitel vyslechne jednotlivé popisy a zjišťuje, co je tentokrát doložené.
Při bezprostředním ohrožení musí nejprve zasáhnout a ochránit děti. Až situaci zastaví, může doplnit informace a případný první úsudek opravit. Jestli například zjistí, že neprávem obvinil jednoho žáka před ostatními, má také před nimi říct, v čem se spletl. Soukromé vysvětlení dítěti nemusí změnit mylnou představu, kterou mezitím získala třída.
Pro možnost ozvat se je důležité i zacházení s námitkou. „Myslím, že jste mi nezapočítal poslední řádek“ je konkrétní podnět ke kontrole hodnocení. Pokud jej učitel ověří a případnou chybu opraví, děti vidí použitelný způsob, jak se ptát na rozhodnutí dospělého.
Co zjistila studie o nespravedlivém zacházení
Gini, Angelini a Pozzoli sledovali 1 299 italských žáků v 67 třídách. První dotazování proběhlo v prosinci 2017, druhé v květnu 2018. Silnější pocit, že s nimi učitelé zacházejí nespravedlivě, při prvním měření souvisel s nižší pozdější spokojeností se školou, a to i po zohlednění její výchozí úrovně. Tato souvislost se ukázala u jednotlivců i při porovnání tříd.
U jednotlivců se objevila také souvislost s pozdější reaktivní agresí, tedy útočnou reakcí na vnímanou provokaci. Souvislost s proaktivní agresí, používanou k dosažení cíle, byla statisticky průkazná u chlapců, u dívek se neprokázala. Na úrovni tříd studie průkaznou souvislost nespravedlnosti s agresí nezjistila.
Žáci hodnotili zacházení učitelů obecně a sami popisovali i své chování. Studie tak neměřila účinek jednotlivého posměšného výroku ani neprokázala, že nespravedlnost agresi způsobuje. Ukazuje, proč při zkoumání vztahu dětí ke škole stojí za pozornost také jejich zkušenost s jednáním dospělých.
Smích neprozradí postoj celé třídy
Ve stejné situaci mohou děti reagovat rozdílně podle vztahu k učiteli i ke spolužákovi. Někdo poznámku přijme jako legraci, jiný ji vnímá jako další z řady útoků. Tichý nesouhlas se přitom může snadno ztratit vedle několika hlasitých reakcí.
Učitel má proto sledovat i pokračování: zda se výrok změnil v přezdívku, zda se vrací ke stejnému dítěti a co se stane, když mu vadí. Pokud se žák ozve, nemá být nucen před celou třídou obhajovat, proč ho poznámka ranila. Dospělý může zastavit konkrétní posměch a na zkušenost dítěte se zeptat stranou.
Když se ubližování opakuje a dítěti ubývají možnosti se bránit nebo získat oporu, je třeba posoudit i rozvíjející se šikanu. Tyto souvislosti rozebírá článek Jak se z ubližování stane vzorec šikany. Na zastavení ponižující poznámky ale dospělý nemusí čekat, až se takový vzorec upevní.
Opravu musí slyšet i ostatní
Když zesměšnění slyšela třída, potřebuje se k ní dostat také jeho oprava. Učitel může říct: „Včera jsem při počítání použil posměšnou poznámku. Byla to moje chyba. Budeme opravovat postup, ne urážet toho, kdo se spletl.“ Může tím převzít odpovědnost za vlastní výrok, aniž zveřejní osobní sdělení dítěte nebo po něm požaduje veřejné přijetí omluvy.
Pokud by připomenutí události mohlo dítě znovu vystavit pozornosti, je třeba s ním předem probrat vhodnou podobu nápravy. Vysvětlovat má dospělý své jednání; dítě nemusí před ostatními znovu vyprávět, jak mu bylo. Na opravu pak musí navázat zastavování dalších narážek i změna toho, jak učitel reaguje v příštích hodinách.
UNESCO v přehledu role učitelů při prevenci školního násilí zdůrazňuje vlastní příklad respektujícího chování a pozitivní kázeň. Zároveň upozorňuje na potřebu přípravy učitelů a podpory školy. Pokud posměch pokračuje napříč hodinami nebo mimo výuku, je potřeba domluvit společný postup s dalšími pedagogy a vedením, aby reakce nekončila odchodem jednoho učitele ze třídy.
Změna se pozná při dalších běžných situacích: dítě udělá chybu a může ji opravit, někdo vznese námitku a dostane odpověď, učitel zastaví používání posměšné přezdívky. Právě podle takového jednání mohou žáci postupně posuzovat, zda společné pravidlo respektu skutečně platí.
