Proč je po škole tak těžké najít přátele?

Ve škole mohl člověk potkat stejného spolužáka v pondělí ráno, o přestávce, u oběda, cestou na autobus a druhý den znovu. Nemusel pokaždé psát, jestli má za tři týdny ve středu od šesti čas. Přátelství dostávalo společný prostor dřív, než si vůbec stačilo říct o místo v kalendáři.

O několik let později může káva s člověkem, kterého máme skutečně rádi, vyžadovat sladění dvou pracovních dob, péče o děti, dojíždění, nemocí a dovolených. Potřebuje také trochu energie, která zůstane po celém dni. Když schůzka nevyjde, neznamená to nutně nezájem. Jenže vztah neumí růst z dobrých úmyslů, které se nikdy nepotkají v čase.

Možná tedy není nejtěžší najít po škole zajímavé lidi. Těžší je vytvořit podmínky, v nichž se z prvního příjemného setkání může stát druhé, z druhého společná zkušenost a ze společné zkušenosti vztah, který unese i období, kdy se dva lidé několik týdnů nevidí. Ve škole velkou část této práce obstarávalo prostředí. V dospělosti ji musí převzít iniciativa, opakování a trochu neokázalé odvahy.

Co za nás obstarával společný rozvrh

Pro někoho byla škola místem přátelství, pro jiného osamění, šikany nebo každodenního pocitu, že nikam nezapadá. Společný rozvrh vytvářel příležitosti k setkávání, jejichž podoba i využití se lišily podle vztahů ve třídě, dojíždění a dalších okolností.

Přesto škola poskytuje několik podmínek, které se po jejím konci shánějí obtížněji. Stejní lidé se vídají opakovaně. Mají společná témata, úkoly a drobné starosti v podobě testu, zpožděného autobusu nebo zavřené jídelny. Mezi povinnými částmi dne vznikají chvíle, které nemají předem určený účel. Právě během nich se lze zasmát, zjistit něco osobního a příště na to navázat.

Když už za sebou máme pár příjemných rozhovorů, další kontakt bývá snazší. Víme, jak se druhý jmenuje, co přibližně řeší a na co můžeme navázat. Určitou roli může hrát i pouhé vídání: v terénním experimentu z roku 1992 docházely čtyři výzkumné spolupracovnice na různý počet přednášek, aniž se studenty mluvily. Na konci semestru studenti hodnotili častěji přítomné ženy jako přitažlivější a sobě podobnější. Výzkum tedy zachytil hodnocení dosud neznámých osob, nikoli vznik vzájemného přátelství.

Podobné příležitosti může nabídnout kolej, sportovní tým, pravidelná směna, sousedství, dobrovolnictví nebo kurz. Stejní lidé se zde mohou znovu potkat, aniž pokaždé hledají nový důvod a domlouvají termín.

Blízkost potřebuje čas, který se nepočítá jen na schůzky

Z prvního rozhovoru se přátelství nestane samotným rozhodnutím. Potřebuje dost společného času, aby se lidé viděli v různých náladách a situacích, získali společné vzpomínky a mohli si postupně ověřit, zda je druhý spolehlivý, pozorný a bezpečný.

Výzkumník Jeffrey Hall se ptal 355 dospělých po přestěhování na novou známost a ve druhé studii sledoval 112 nových vysokoškoláků během prvních devíti týdnů semestru. Více společného času souviselo s větší blízkostí; u studentů také s jejím růstem mezi jednotlivými měřeními. Z výzkumu pocházejí známé odhady desítek až stovek hodin pro různé stupně přátelství. Jsou to však přibližné hodnoty odvozené z konkrétních vzorků a odhadů samotných účastníků. Neukazují lhůtu, do které se vztah musí prohloubit.

Pro běžný život je užitečné také rozlišení způsobů trávení času. U dospělých souvisel větší podíl společného odpočinku, sledování filmů nebo hraní s větší blízkostí, zatímco větší podíl času v práci či ve škole s menší. U studentů předpovídaly prohloubení vztahu především určité druhy rozhovoru: sdílení novinek ze života, žertování, vážnější povídání a projevy zájmu. Samotný podíl času věnovaného mluvení takový vztah nevykázal. Záleželo tedy i na tom, co lidé společně dělali a jak spolu mluvili.

Přátelství se tak může rozvíjet i přechodem k dobrovolně zvolenému setkání. Se spoluhráčem zajdeme po tréninku na čaj. S kolegyní od vedlejšího stolu se potkáme v sobotu na výletě. Známému z kurzu napíšeme i po jeho skončení. Získáváme tím další příležitost poznat se mimo prostředí, které nás původně spojilo.

Konec školy je také konec jednoho sociálního systému

Absolvent neztrácí jen status studenta. Může opustit město, kolej, studentský spolek, brigádu i rytmus, v němž se jeho známí pohybovali podobným směrem. Někdo nastoupí do pevné pracovní doby, jiný pracuje na směny, další z domova. Část lidí založí rodinu, část se odstěhuje, někdo pečuje o blízkého a někdo se teprve snaží získat stabilní bydlení.

Metaanalýza 277 studií se 177 635 účastníky zjistila, že celková sociální síť v průměru rostla do mladé dospělosti a potom se zmenšovala. Přátelská síť se během dospělosti rovněž ztenčovala, zatímco rodinné vztahy zůstávaly početně stabilnější. Autoři zároveň spojili část těchto změn s běžnými životními událostmi, jako je vstup do práce nebo rodičovství.

Souhrn spojuje různá prostředí, období a způsoby měření; u jednotlivých lidí se vztahy mohou vyvíjet jinak. Změny vztahů ale pomáhá zasadit do životních podmínek. Když skončí studium, změní se bydliště a lidé vstoupí do odlišných rolí, mění se i příležitosti, při nichž mohou vztahy udržovat.

Evropské šetření z konce roku 2022 zachytilo také souvislost s osamělostí. Lidé, kteří v předchozím roce dokončili studium, měli po zohlednění dalších sledovaných okolností o tři procentní body vyšší pravděpodobnost, že se v posledních čtyřech týdnech cítili osaměle většinu nebo všechen čas. Srovnávací skupinou byli lidé bez zkoumaných životních událostí. Autoři jako možné vysvětlení uvedli narušení školní nebo univerzitní sítě. Průřezové šetření z online panelu však samo neoddělí příčinu od následku; zachycuje souvislost v konkrétním období po pandemii.

Když přátelství stále ustupuje naléhavějším věcem

Pracovní směna má začátek. Dítě potřebuje vyzvednout. Nájem má splatnost. Partnerské soužití sdílí domácnost a rodinná oslava dostane datum dlouho dopředu. Přátelství naproti tomu často nemá smlouvu, společnou adresu ani povinný rituál. Je dobrovolné. Právě proto může být v přeplněném kalendáři nebezpečně pružné.

Schůzku s kamarádem lze přesunout, protože „to přece pochopí“. A on to možná opravdu chápe. Jenže když se stejná ohleduplnost opakuje z obou stran, vztah nemusí ukončit hádka. Může jej postupně rozpustit řada rozumných rozhodnutí, z nichž každé samo o sobě dává smysl.

Nejde jen o počet volných hodin. Důležitá je i jejich kvalita. Člověk může mít večer dvě hodiny bez povinnosti a přesto nemít energii jet přes celé město, otevřít těžké téma nebo se seznamovat s dalšími lidmi. Směnný provoz, dvě práce, péče, chronické potíže, finanční nejistota a dlouhé dojíždění nevytvářejí stejný prostor jako pružná práce a pomoc okolí. Rada „musíš si na lidi udělat čas“ může být pravdivá a zároveň slepá k tomu, kolik času a sil má kdo skutečně k dispozici.

Možnosti setkávání ovlivňují i doprava, bydlení, pracovní podmínky, dostupnost péče a místa, kde lze být spolu bez velkého plánování a utrácení. Pravidelný spoj, otevřená knihovna nebo dostupná péče o děti mohou vytvořit příležitost, na kterou samotné odhodlání nestačí.

Menší okruh nemusí být horší okruh

Zmenšení sítě může bolet, ale nemusí vždy znamenat úpadek. Některá přátelství vznikla kolem společné životní etapy a její konec odhalil, že mimo ni zbývá málo společného. Jindy se vztah neztratil; jen se změnil z každodenního na občasný a přesto zůstal důvěrný. Dva lidé se mohou vídat několikrát do roka a navázat bez pocitu, že začínají od nuly.

V dospělosti se také často zpřesňuje, komu chceme věnovat omezený čas. Člověk nemusí udržet každý kontakt, který kdy vznikl, aby prokázal věrnost své minulosti. Některé vztahy skončí kvůli vzdálenosti, některé kvůli rozdílným hodnotám, některé po zranění a jiné bez viníka. Ztráta může být skutečná, aniž by někdo selhal.

Samotný počet přátel proto odpovídá jen na část otázky. Mezi pětadvaceti kontakty nemusí být nikdo, komu lze zavolat při špatné zprávě. Dva blízcí lidé zase nemusí naplnit potřebu širšího společenství, běžných setkání a pocitu, že člověk patří i někam za hranice nejintimnějšího kruhu.

Užitečnější než jediná škála od cizího člověka k nejlepšímu příteli může být mapa různých vztahových funkcí.

Výzkum slabých vazeb ukázal, že i krátké interakce se spolužáky a známými mohou souviset s větším pocitem štěstí a sounáležitosti. Ve dnech, kdy studenti mluvili s více spolužáky než obvykle, se cítili lépe; další části výzkumu našly podobnou souvislost u každodenních kontaktů se vzdálenějšími členy sítě. Vedle důvěrných vztahů tak mají své místo i známí, které potkáváme při běžných činnostech.

Sledujeme se, ale mluvíme spolu?

Telefon a internet umožňují udržovat přátelství mezi městy a státy i během nemoci, rodičovství či omezené mobility. Hlasová zpráva, společná hra, dlouhý videohovor i fotografie poslaná jednomu konkrétnímu člověku mohou vytvářet blízkost. Pro někoho je online kontakt hlavní cestou ke sdílení každodenního života s přáteli.

Digitální prostředí však spojuje velmi odlišné činnosti pod stejné slovo „kontakt“. Můžeme dvě hodiny společně mluvit. Můžeme poslat promyšlenou zprávu. Můžeme reagovat jedním symbolem. Nebo jen několik měsíců sledovat příspěvky druhých a mít pocit, že přesně víme, co se v jejich životech děje.

Studie publikovaná v roce 2016 propojila u 1 910 uživatelů Facebooku z 91 zemí jejich hodnocení psychické pohody se záznamy konkrétního používání platformy. Data pocházela ze tří měření v létě 2011. Přijímání cílených textových zpráv a komentářů od blízkých lidí souviselo se zlepšením pohody; sledování příspěvků určených širšímu publiku a reakce jedním kliknutím stejnou souvislost nevykázaly. Observační výzkum rozlišil různé podoby kontaktu, jejich příčinný účinek však s jistotou určit nemohl.

Právě zde vzniká zvláštní iluze. Víme, že kamarád změnil práci, byl na horách a koupil si nový stůl. On ví, co jsme jedli, kde jsme hlasovali a jak vypadá náš pes. Přehled o životě ale nemusí znamenat účast v něm. Nemuseli jsme si navzájem položit jedinou otázku, slyšet tón hlasu ani společně prožít něco, co nebylo určeno celému publiku.

Rozdíl mezi technickou dostupností a pozorností věnovanou druhému rozebírá článek Jsme pořád na příjmu. Proč se přesto míjíme?. Také skupinový chat může přátelství udržovat, nebo se stát další frontou zpráv, které nestíháme číst. Pro vztah je podstatné, zda si v něm všímáme jeden druhého a máme chuť reagovat.

Po příjemném rozhovoru oba čekají, kdo udělá další krok

V dospělosti bývá první kontakt paradoxně snazší než druhý. Na kurzu, konferenci, tréninku nebo sousedské akci se s někým dobře povídá. Při odchodu zazní neurčité „někdy bychom mohli zajít na kafe“ a oba to možná myslí vážně. Nikdo však nechce působit příliš dychtivě, vlezle nebo osaměle. Věta zůstane ve vzduchu, dokud se nerozpustí.

Jedním důvodem může být obyčejná chyba v odhadu. Série studií mezi lidmi, kteří se předtím neznali, účastníky workshopu a novými spolubydlícími zjistila, že lidé po setkání soustavně podceňovali, jak moc je druhý měl rád a jak příjemně se v jejich společnosti cítil. Výzkumníci tento rozdíl nazvali mezerou v odhadu sympatií.

Vlastní rozpaky tak mohou být horším vodítkem, než si myslíme. Druhý člověk může po stejném rozhovoru odcházet s podobnou nejistotou. Zájem o další kontakt pak zjistíme spíš konkrétní nabídkou než domýšlením jeho pocitů.

Například: „Příští čtvrtek jdu po kurzu na čaj, nechceš se přidat?“ Taková pozvánka nabízí jasný a nenáročný program. Druhý ji může přijmout, odmítnout nebo navrhnout jiný termín.

Jedno odmítnutí přitom nemusí být odmítnutím člověka. Nemusel vyhovovat termín. Více napoví, zda druhý nabídne jinou možnost, přijme pozvání později nebo sám někdy převezme iniciativu. Přátelství nevzniká z testu jedné dokonalé reakce, ale z opakované ochoty obou stran hledat společný prostor.

Starému známému se někdy píše hůř než novému

Ozvat se po dvou letech může působit trapněji než promluvit s někým cizím. Čím déle ticho trvá, tím větší vysvětlení si představujeme: měl jsem napsat dřív, teď už to bude divné, možná si bude myslet, že něco potřebuji. Nakonec se neozveme právě proto, že jsme se dlouho neozvali.

Předregistrované experimenty s krátkými zprávami a drobnými projevy pozornosti zjistily, že odesílatelé obvykle podceňovali, jak moc příjemce ocení, že si na něj někdo vzpomněl. Rozdíl byl větší u nečekaného kontaktu a u lidí, kteří si nebyli tak blízcí. Příjemci věnovali více pozornosti příjemnému překvapení, což souviselo s větším oceněním zprávy. Krátké „dnes jsem si na tebe vzpomněl“ tak může dopadnout lépe, než čekáme.

Výzkum se soustředil na pozitivně přijímané navázání kontaktu; v terénních pokusech účastníci vybírali známé, s nimiž obvykle zažívali příjemná setkání. Obnovení vztahu po konfliktu nebo změnu jeho dlouhodobé blízkosti tím neověřoval. Pokud druhý požádal o odstup nebo další kontakt odmítl, je namístě jeho přání respektovat. Jiná situace je, když se dva lidé jen přestali vídat a každý se ostýchá napsat první.

V takové chvíli není nutné psát obhajobu posledních tří let. Stačí přiznat skutečnost: „Dlouho jsme se neozvali. Dnes mi něco připomnělo náš výlet a chtěl jsem vědět, jak se máš.“ Vztah se může obnovit, může zůstat u milé odpovědi nebo nemusí pokračovat vůbec. Každý z těchto výsledků je čitelnější než nekonečné domýšlení.

Vracejme se tam, kde můžeme potkat stejné lidi

Rada „choď mezi lidi“ zní jednoduše, dokud si nepředstavíme člověka, který přijde sám do místnosti plné hotových skupinek. Jednorázová velká akce může být pro někoho příjemná, ale pro vznik vztahu má jednu nevýhodu: během jediného večera je potřeba cizí lidi najít, oslovit, zapamatovat si je a ještě vytvořit důvod, proč se znovu potkat.

Praktičtější může být prostředí, do kterého se stejní lidé vracejí: keramická dílna, běžecká skupina, deskové hry, jazykový kurz nebo dobrovolnictví. Společná činnost nabídne téma a při další návštěvě lze navázat. Jedno unavené nebo rozpačité setkání pak nemusí být poslední.

Pomáhá také snížit, kolik schůzka stojí času, peněz a energie. Ne každé setkání musí být celovečerní program naplánovaný měsíc dopředu. Krátká procházka po práci, společná cesta, pravidelný oběd jednou za dva týdny nebo možnost přidat se k činnosti, kterou stejně děláme, se do života vejdou snáz. I obyčejné setkání dává prostor zjistit, co druhý prožívá, a sdílet něco ze svého dne.

Vzájemnost není účet po každé zprávě

Ve vztahu nemusí být všechno půl na půl v každém týdnu. Jeden člověk může několik měsíců pečovat o dítě, připravovat se na zkoušky, zvládat nemoc nebo náročnou práci. Druhý dočasně píše častěji a navrhuje termíny. Vzájemnost se může ukázat až v delším čase, i když okamžitá bilance vypadá nerovně.

Zároveň není nutné donekonečna omlouvat vztah, v němž se jeden člověk pokaždé připomíná, přizpůsobuje se, naslouchá a čeká. Důležitější než přesný počet zpráv jsou odpovědi na několik otázek: Vrací se druhý, když má prostor? Zajímá se také o můj život? Nabídne jiný termín, když odmítne? Lze mu říct, že mi současná podoba kontaktu chybí? Změní se něco, nebo vztah drží jen moje vytrvalost?

Jedna další zpráva po tichu není ztráta sebeúcty. Jak jsme rozlišovali u ghostingu a přirozeně vyšumělého kontaktu, klidné připomenutí může napravit přehlédnutí i rozdílně pochopený konec rozhovoru. Opakované mlčení po přímé otázce už ale může být informací, i když neznáme jeho přesný důvod.

Zdravá hranice zde nemusí znít „kdo nenapsal první, nemá mě rád“. Může znít: „O tento vztah stojím, ale nemohu jej dlouhodobě vytvářet sám.“ Taková věta nechává prostor okolnostem a současně bere vážně vlastní potřebu vzájemnosti.

Samota, osamělost a chybějící komunita nejsou totéž

Člověk může být sám a cítit úlevu. Může být mezi lidmi a cítit se zcela neviditelný. Osamělost není prostý počet osob v místnosti, ale nepříjemný rozdíl mezi vztahy, které člověk má, a vztahy, které potřebuje. Proto nelze určit správný počet přátel pro všechny.

Někdo potřebuje jeden nebo dva velmi blízké vztahy a mnoho času o samotě. Jiný má blízké přátele, ale postrádá širší komunitu: lidi, které pravidelně zdraví, společné rituály a pocit, že je někde očekáván. Další žije v početné rodině, a přesto mu chybí člověk, kterého si sám vybral a s nímž nemusí plnit rodinnou roli.

Tato rozlišení mění i možnou odpověď. Chybí-li blízkost, nepomůže jen více náhodných akcí. Chybí-li každodenní kontakt, nemusí vše vyřešit jeden vzdálený důvěrník. Chybí-li komunita, může být důležitější pravidelné místo a společná činnost než série individuálních káv.

Dlouhodobá osamělost může vyčerpávat a doprovázet ji může úzkost, stud nebo pocit, že už nemá smysl nic zkoušet. Další krok záleží na tom, co člověku chybí a co mu v kontaktu brání. Někdy je to změna prostředí, obnovení jednoho vztahu nebo skupina, do které se lze snadno zapojit. Jindy pomůže odborná podpora při zvládání strachu, předchozích zranění nebo psychických potíží.

Nové přátelství potřebuje místo v běžném životě

Po škole často zmizí chodba, jídelna a společný rozvrh, díky nimž jsme se vídali bez domlouvání. Podobnou pravidelnost lze hledat i jinde, ale musí se vejít do skutečných možností obou lidí.

První krok může být malý: vrátit se příští týden na stejné místo, napsat starému známému nebo po příjemném rozhovoru nabídnout konkrétní pokračování. Další setkání ukážou, zda máme oboustrannou chuť vztah rozvíjet a jakou podobu může v našem životě mít.