Po ztrátě kontroly může přijít silný pocit, že se stalo něco nepřijatelného a je nutné to okamžitě napravit. Kompenzace pak neslibuje jen změnu těla. Slibuje, že zmenší úzkost, vrátí pořádek a dovolí člověku na chvíli přestat cítit, co právě prožívá.
Slib odčinění přichází ve chvíli tísně
Když člověk prožije ztrátu kontroly, nemusí následovat klidné zvažování možností. Může přijít naléhavost: něco je špatně, tělo se změní, ostatní to poznají nebo člověk zklamal sám sebe. Kompenzace v takové chvíli působí jako rychlá odpověď na několik obav najednou.
Její psychologický slib zní přibližně takto: když teď něco udělám, předchozí chvíle se přestane počítat. Tento slib může být velmi přesvědčivý, i když člověk zároveň ví, že mu chování ubližuje. Rozpor mezi věděním a naléhavostí není důkazem neupřímnosti. Ukazuje, jak úzký může být prostor pro volbu ve chvíli silné tísně.
Krátká úleva není totéž co řešení
Studie, které zachycovaly prožívání lidí během běžného dne, naznačují, že některé nepříjemné emoce mohou před bulimickým chováním sílit a po něm na čas ustoupit. Neplatí to ale stejně pro každého člověka ani každou emoci. Přehled těchto studií upozorňuje, že případná úleva neznamená, že člověk emoci skutečně zvládl: prožívání se může jen vrátit na předchozí úroveň a celý vzorec se opakuje.
Právě krátkodobý účinek může pomoci vysvětlit návrat chování. Mozek se učí spojovat tíseň s odpovědí, po níž na chvíli přijde menší napětí. Příště se pak stejná odpověď může objevit rychleji, ještě dřív, než člověk stihne uvažovat o jiných možnostech.
To neznamená, že každý člověk kompenzuje kvůli stejné emoci nebo že úleva vždy přijde. U někoho může převládat strach z tělesné změny, u jiného vina, stud, potřeba pravidla dodržet nebo zvyk. Často se tyto souvislosti překrývají.
Pocit nápravy nemůže událost vymazat
Kompenzace může působit jako návrat kontroly, ale nedokáže zrušit to, co se stalo, ani spolehlivě zabránit obávaným následkům. Navíc přidává další zátěž tělu i psychice. Žádná její podoba nepředstavuje bezpečné „vrácení času“.
Představa vymazání také podporuje další dělení zkušenosti na úspěch a selhání. Pokud člověk uvěří, že situaci napravil, může se na chvíli uklidnit. Pokud má pocit, že kompenzace „nestačila“, může přijít ještě větší panika nebo tlak. V obou případech zůstává vztah k jídlu a tělu svázaný s trestem a odčiněním.
Z řešení se stává část problému
Člověk může dobře vědět, že mu kompenzace škodí, a přesto se k ní vracet. Poruchu totiž může udržovat právě střídání tísně, dočasné úlevy a dalšího tlaku. Kompenzace může posílit přísná pravidla kolem jídla, strach z jejich porušení a přesvědčení, že následky je vždy nutné napravit. Tím se připravuje půda pro další ztrátu kontroly.
Odborná doporučení NICE proto nepopisují léčbu bulimie jako pouhý zákaz jednoho chování. Psychologická péče pracuje s širším vzorcem, do něhož mohou patřit pravidla kolem jídla, obavy o tělo, reakce na náročné myšlenky a pocity i prevence návratu potíží.
Zákaz bez porozumění nechává tíseň na místě
Okolí může mít pochopitelnou potřebu říct: „Už to nedělej.“ Taková věta ale neodstraní to, co chování v danou chvíli řeší. Pokud zůstane stejná úzkost, stud a pocit, že je nutné něco odčinit, zákaz může přidat další tajení, aniž by otevřel bezpečnější cestu.
To neznamená kompenzaci omlouvat nebo podceňovat její riziko. Znamená to oddělit člověka od chování a hledat, jakou funkci pro něj vzorec získal. Odborná péče může současně posoudit tělesné bezpečí a pomoci rozšiřovat možnosti, které nejsou založené na odčinění.
Kompenzace slibuje, že nepřijatelnou chvíli vezme zpět. Ve skutečnosti však může krátkou úlevou spojit jednotlivé části poruchy ještě pevněji. Cesta ven proto nezačíná trestem za další selhání, ale porozuměním celému vzorci a bezpečnou pomocí, která člověka nenechá samotného s úzkostí a studem.
