„Já to chápu. Jenže se stejně bojím.“ Tak může znít odpověď člověka s mentální anorexií, kterému blízcí vysvětlují, proč potřebuje pomoc. Může rozumět jejich obavám i následkům nemoci. Přesto se při představě změny stáhne, odloží telefonát nebo začne hledat důvody, proč ještě počkat.
Když vysvětlení nestačí k úlevě
Blízcí často doufají, že najdou větu, která obavu rozptýlí. Vysvětlí zdravotní rizika, ujistí člověka, že tělo potřebuje výživu, nebo připomenou, o co kvůli nemoci přichází. Takový rozhovor může být důležitý. Když se ale strach vrací, opakování stejných argumentů může začít připomínat spor, v němž má jedna strana dokázat, že má pravdu.
Pro nemocného může změna znamenat nejistotu, kterou snáší velmi obtížně. V malé rozhovorové studii s dospívajícími v léčbě se objevovaly obavy z toho, co přijde, jak se budou cítit a zda budou mít situaci pod kontrolou. Někteří současně popisovali, že jim samotná nemoc pocit nejistoty zesiluje. To pomáhá vysvětlit, proč ani dobře míněné ujištění nemusí přinést úlevu.
Součástí léčby je proto také práce s obavami. Přehled NHS popisuje propojení psychologické léčby, výživy a sledování tělesného zdraví. S terapeutem lze mluvit o tom, co je při změně obtížné a jakou podporu člověk potřebuje.
Chtít se uzdravit a zároveň couvat
Člověk může toužit po tom, aby měl zase sílu na přátele nebo školu, a přitom se děsit kroků, které k tomu vedou. Jednou o pomoc požádá, podruhé si objednané setkání rozmyslí. Pro okolí může být takové střídání naděje a ústupu vyčerpávající.
Přání zotavit se i obavy ze změny zachytil souhrn čtrnácti kvalitativních studií o zkušenostech dospělých s léčbou anorexie. Některé účastnice vnímaly nemoc jako zdroj známého řádu či kontroly a současně jako něco, co jim ubližuje. Opustit takový způsob fungování pro ně znamenalo také hledat, o co se budou moci opřít dál.
Při odmítnutí konzultace se proto vyplatí zjistit, co konkrétně je obtížné. Obava z prvního setkání může potřebovat jinou odpověď než špatná zkušenost s předchozí péčí. Někdo potřebuje vědět, jak návštěva proběhne, jiný chce doprovod nebo pomoc s formulováním toho, co se mu děje. Odborník může zároveň posoudit, nakolik člověk rozpoznává závažnost svého zdravotního stavu.
Kdo budu, až nemoc přestane určovat můj den
U části lidí zasáhne anorexie i představu o sobě. V uvedených studiích některé účastnice popisovaly, že při zotavování hledaly vlastní identitu mimo nemoc. Důležité pro ně bylo, aby je terapeut vnímal také jako člověka se schopnostmi, vztahy a zájmy, ke kterým se mohou vracet.
Pro jiného člověka nebude otázka identity podstatná. Může mluvit především o strachu z tělesné změny, nepohodě kolem jídla nebo o tom, že si s léčbou neví rady. Naslouchání má pomoci pochopit jeho zkušenost, včetně toho, jaká slova pro ni používá.
Blízcí se mohou dál zajímat také o hudbu, kterou člověk poslouchá, jeho přátele nebo společné zážitky. Nemoc a léčba mohou zabírat velkou část dne, ale vztah s blízkými se nemusí omezit na rozhovory o potížích.
Co nabídnout místo dalšího přesvědčování
Blízký může spojit uznání strachu s konkrétní nabídkou: „Slyším, že se toho setkání bojíš. Mám o tebe starost. Můžeme si spolu napsat, co chceš u lékaře říct, a půjdu tam s tebou.“ Smyslem je udělat další krok srozumitelnější a pomoci ho zvládnout.
Je užitečné dát člověku čas odpovědět. V klidné chvíli a v soukromí se dá lépe mluvit o tom, čeho se bojí, než uprostřed hádky. K rozhovoru se lze vracet a nabídku upravit podle toho, co se dozvíme. Takový postup doporučuje i Beat v materiálu pro blízké.
Další možnosti rozhovoru rozvíjí díl Jak podpořit bez komentářů k tělu. S vlastní nejistotou se může blízký obrátit také na Poradnu Anabell. Nemusí nejprve získat souhlas nemocného s tím, že problém existuje, aby vyhledal radu pro sebe.
Spolupráce začíná i s obavami
Podle NICE má péče zohledňovat věk, potřeby i tělesný a psychický stav člověka. Jeho otázky a obavy patří do plánování léčby. U dětí a dospívajících má významnou úlohu také rodina, která může podle domluveného postupu aktivně pomáhat s výživou.
Spolupráce pokračuje i tam, kde zdravotní stav vyžaduje rychlé jednání. Je potřeba vysvětlit, co se děje a proč je pomoc nutná. Při bezprostředním ohrožení zdraví nebo života volejte v Česku 155 nebo 112; na další rozhovor či běžný termín se v takové situaci nečeká.
První konzultace může začít větou: „Nevím, jestli se chci léčit. Ale takhle už to také nechci.“ S lékařem či terapeutem pak lze hledat, co člověku změnu ztěžuje. Strach se může stát tématem společné práce už při prvním setkání.
