Jeden den chceš být s lidmi, druhý potřebuješ, aby na tebe nikdo nemluvil. Některé věci tě zasáhnou mnohem silněji než dřív a za pár hodin může být všechno jinak. Když se svěříš, možná uslyšíš: „To je puberta.“ Někdy ta věta opravdu pojmenuje období velkých změn. Jindy ale rozhovor ukončí právě ve chvíli, kdy potřebuje pokračovat.
Nemusíš bez pomoci rozhodnout, co přesně tvoje prožívání znamená. Potřebuješ spíš vědět, kdy má smysl nezůstávat na nejistotu bez podpory.
Dospívání opravdu přináší změny
Dospívání není jen růst těla. Proměňují se vztahy, potřeba soukromí, způsob, jak člověk vnímá sám sebe, i to, co od něj čeká okolí. Přibývají rozhodnutí, srovnávání a situace, ve kterých máš působit samostatně, i když teprve zjišťuješ, co vlastně potřebuješ.
WHO popisuje dospívání jako jedinečné vývojové období, v němž se potkávají tělesné, emoční a sociální změny. Duševní zdraví přitom neovlivňuje jediná věc. Roli mohou hrát vztahy doma a mezi vrstevníky, bezpečí, tlak okolí, zkušenost s násilím nebo šikanou, zdraví i dostupnost podpory.
Je proto běžné, že nálada, energie nebo potřeba blízkosti nejsou každý den stejné. Někdy tě rozhodí konflikt, náročný týden, málo spánku nebo změna, na kterou si teprve zvykáš. To, že je některá nejistota v dospívání běžná, však neznamená, že musíš bez pomoci vydržet cokoli.
Slovo „puberta“ může být začátek, ne konec vysvětlení
Stejná věta může znamenat dvě různé věci. „V dospívání se toho hodně mění“ nechává prostor zkoumat, co se s tebou děje. „To nic není, to je jen puberta“ naopak může tvoje trápení zmenšit dřív, než ho někdo vyslechne.
Podrážděnost může souviset s únavou, napětím doma, konfliktem ve třídě, přetížením, tělesným problémem i psychickou potíží. Stažení od lidí může být potřebný odpočinek, ale také reakce na strach, stud nebo pocit, že už nemáš sílu nic vysvětlovat. Jeden projev nemá jediný význam a z internetu ani z tohoto článku nejde určit, co přesně za ním stojí.
Nejistota není důvod všechno přehlížet. Je to důvod nedělat rychlý závěr a zároveň si všimnout, zda se z náročné chvíle nestává něco, co se drží, zesiluje nebo se rozlévá do dalších částí života.
Tři směry jsou užitečnější než domácí test
Při hledání odpovědi může být lákavé projít seznam příznaků a spočítat, kolik položek na tebe sedí. Takový seznam ale snadno vytvoří falešnou jistotu: buď tě vyděsí, nebo tě uklidní jen proto, že tvoje zkušenost vypadá jinak. Bezpečnější je sledovat tři směry, které spolu souvisejí.
První je vývoj v čase. Je rozdíl mezi špatným odpolednem po hádce a stavem, který se vrací, drží nebo postupně sílí. Neexistuje však jedna čekací lhůta platná pro všechny. Někdy je dobré dát si oddech a podívat se, co se změní. Jindy je trápení tak silné nebo se zhoršuje tak rychle, že čekání nepomáhá.
Druhý je to, jak ti skutečně je. Dva lidé mohou navenek prožívat podobnou situaci a uvnitř ji nést úplně jinak. Není potřeba dokazovat, že se máš hůř než někdo další. Důležité je, zda tě to děsí, vyčerpává, zaplavuje nebo ti bere pocit, že situaci ještě dokážeš unést.
Třetí je dopad na běžný život. Mění se spánek, jídlo, soustředění, docházka, vztahy, zájmy nebo péče o sebe? Začínáš se vzdávat věcí, které pro tebe dřív byly důležité? Současné doporučení NICE pro posuzování deprese u mladých upozorňuje, že závažnost nejde pochopit jen z počtu příznaků nebo z jednoho setkání. Odborné posouzení bere v úvahu souvislosti a fungování doma, ve škole i mezi vrstevníky. Pro tebe z toho neplyne úkol posoudit si depresi. Plyne z toho, že jeden seznam ani jedna známka nevystihnou celý obraz.
Tyto tři směry nejsou bodování. Podporu můžeš potřebovat, i když se všechny neobjeví současně.
Výkon neříká, kolik sil tě stojí běžný den
Možná dál chodíš do školy, odevzdáváš úkoly, sportuješ nebo se s lidmi směješ. To může být část pravdy. Neznamená to však automaticky, že je ti dobře. Povinnosti lze nějakou dobu držet za cenu velkého vyčerpání, strachu z chyby nebo toho, že po návratu domů nezbývá energie na nic dalšího.
Stejně tak jeden horší výsledek není důkazem duševní poruchy. Známky, vzhled, počet přátel ani aktivita na sociálních sítích nejsou měřidlo psychického stavu. Mohou ukázat část změny, ale neříkají samy, co ji způsobuje ani jak moc člověka bolí.
Podrobněji se tomu věnuje další díl série. Pro první orientaci stačí vědět, že nemusíš čekat na úplné selhání, aby tvoje zkušenost byla skutečná.
O pomoc se dá říct i bez správného názvu
První sdělení nemusí znít jako hotové vysvětlení. Můžeš popsat změnu: „Poslední týdny mě všechno stojí mnohem víc sil.“ Můžeš pojmenovat dopad: „Špatně spím a přestávám zvládat věci, které dřív šly.“ Nebo jen přiznat nejistotu: „Nevím, co se děje, ale už to nechci zvládat bez pomoci.“
Bezpečným prvním člověkem může být někdo blízký, komu důvěřuješ, dospělý ve škole nebo zdravotník. Nemusíš hned vědět, koho přesně potřebuješ; tomu se budou věnovat další díly. Český NZIP doporučuje odbornou konzultaci ve chvíli, kdy si člověk dlouhodobě neví rady a dosavadní způsoby zvládání přestávají stačit. Konzultace přitom nemusí předem znamenat diagnózu ani dlouhodobou léčbu. Může být prvním místem, kde situaci uspořádáte a hledáte další krok.
Pokud první člověk tvoje trápení zlehčí, neznamená to, že bylo malé ani že je chyba v tom, co se ti podařilo sdělit. Můžeš zkusit jiného bezpečného dospělého nebo službu. Odpovědnost za nevydařenou reakci nenese ten, kdo sebral odvahu něco říct.
Puberta může vysvětlit, proč je období dospívání proměnlivé a náročné. Nemůže ale rozhodnout, že tvoje konkrétní trápení nestojí za pozornost. Nemusíš si vybrat mezi větami „je to normální“ a „mám poruchu“. Můžeš začít přesněji: něco se se mnou děje, zasahuje mi to do života a potřebuji, aby u toho někdo chvíli byl se mnou.
