Představme si, že člověk připravuje určitý výstup dvě hodiny a program jej vytvoří za minutu. Zákazník může dostat totéž levněji, firma zvládne více zakázek a dovednost, která ještě včera živila svého nositele, náhle ztratí část své ceny. Snadno z toho vznikne mnohem osobnější závěr: když stroj zvládne mou práci, klesla i moje hodnota.
Jenže v jediné větě jsme zaměnili cenu úkolu, mzdu, společenskou potřebnost, osobní smysl a lidskou důstojnost. Tyto věci se mohou ovlivňovat, nejsou však totožné. Automatizace jejich rozdíly nevytváří. Pouze je dělá viditelnějšími.
Jedno slovo, pět různých otázek
Když říkáme, že práce má hodnotu, můžeme tím myslet nejméně pět různých věcí. Každá odpovídá na jinou otázku. Technologie do nich zasahuje různě: cenu výstupu může snížit, lidskou důstojnost jí ale nepoměřujeme.
| Vrstva hodnoty | Na jakou otázku odpovídá | Co s ní může udělat automatizace |
|---|---|---|
| cena výstupu | Kolik je někdo ochoten zaplatit za konkrétní službu nebo výrobek? | může snížit náklady a cenu, zvýšit množství nebo vytvořit nový standard |
| mzda a příjem | Kolik člověk dostane za svou práci a jak jistý tento příjem je? | může posílit výkon, omezit poptávku po dovednosti nebo změnit vyjednávací pozici |
| společenská potřebnost | Co by lidem citelně chybělo, kdyby se činnost přestala dělat? | může část potřeby pokrýt, ale také ukázat, které lidské úkoly zůstávají nezbytné |
| osobní smysl | Proč člověku připadá jeho práce užitečná a důležitá a proč se s ní ztotožňuje? | může odstranit rutinu, ale také samostatnost, vztahy a pocit schopnosti |
| lidská důstojnost | Jaké zacházení člověku náleží bez ohledu na výkon? | nezávisí na vzácnosti jeho současné dovednosti |
Problém začíná, když jednu z těchto hodnot vydáváme za všechny ostatní. Pokud cena výstupu klesla, ještě nevíme, zda zmizela společenská potřeba, zda se změnilo rozdělení úkolů nebo zda člověk ztratil příjem kvůli slabé vyjednávací pozici. A už vůbec jsme nezměřili jeho důstojnost.
Trh nevyplácí morální vysvědčení
Mzda rozhoduje o tom, zda si člověk může dovolit bydlení, jídlo, potřebnou péči, odpočinek a život mimo zaměstnání. Morální zásluhy ani společenský přínos z ní však přesně nevyčteme.
Odměnu ovlivňuje, kolik lidí určitou věc umí, jak velká je po ní poptávka, jaký výnos přináší organizaci, kdo vlastní nástroje a přístup k zákazníkům, jak je obor financován a jaké má pracovník možnosti odejít jinam. Promítají se do ní pravidla minimální mzdy, kolektivní smlouvy, veřejné rozpočty, tradice oboru, diskriminace i to, zda lze práci přesunout nebo snadno rozdělit mezi dodavatele.
Vysoká odměna může odrážet vzácnou odbornost, velkou odpovědnost, obtížné podmínky nebo výsledek, o který mají lidé skutečný zájem. Vedle těchto vlastností práce se do ní ale promítá i postavení pracovníka vůči zaměstnavateli.
OECD při rozboru moci zaměstnavatelů připomíná jednoduchou věc: pokud má pracovník v rozumném dosahu jen málo vhodných zaměstnavatelů, jeho odměna nemusí odpovídat ani tomu, co vytváří. Nemůže snadno odejít, a proto má druhá strana větší prostor určovat mzdu. Výplata tak neříká jen něco o dovednosti a výsledku. Vypovídá také o moci.
Nezbytné neznamená dobře placené
Během krizí se rychle ukáže, bez kterých činností se společnost neobejde. Potřebuje lidi, kteří pečují, uklízejí, převážejí zboží, prodávají potraviny, udržují provoz, zajišťují bezpečí a léčí nemocné. Jejich nepostradatelnost však automaticky nevytváří vysokou odměnu ani dobré podmínky.
Mezinárodní organizace práce ve zprávě z roku 2023 zkoumala vybrané profese v nezbytných odvětvích, jejichž práci nešlo během pandemie přesunout domů. V zemích s dostupnými údaji tito klíčoví zaměstnanci vydělávali za hodinu v průměru o 26 procent méně než ostatní zaměstnanci. Srovnání vycházelo z roku 2019 nebo z nejnovějších dostupných předpandemických dat. Mezi nízko placené, s výdělkem pod dvěma třetinami národního mediánu hodinové mzdy, patřilo 29 procent klíčových zaměstnanců.
Uváděný mzdový rozdíl zahrnuje i rozdílné složení profesí a kvalifikaci pracovníků. Sám tedy neříká, o kolik je někdo placen méně za stejnou práci. Ukazuje však, že zajišťovat základní chod společnosti a dostávat vysokou odměnu jsou dvě odlišné věci.
Nízká mzda tedy nemusí znamenat, že je práce snadná, nahraditelná nebo málo užitečná. Může odrážet způsob financování, nízkou vyjednávací sílu, historické podcenění určitého oboru nebo skutečnost, že pečující člověk nemůže zvýšit výkon tak snadno jako výrobní linka.
Práce, za kterou nikdo nedostává mzdu
Ještě zřetelnější je neplacená práce. Někdo připraví jídlo, pečuje o dítě, doprovází nemocného člověka, uklidí domácnost, zařídí nákup nebo pomůže blízkému s úřady. Výsledek je skutečný. Bez této práce by jiní lidé nemohli odpočívat, učit se nebo chodit do placeného zaměstnání. Na výplatní pásce se však neobjeví.
OECD vysvětluje, že běžné národní účty, z nichž vychází například výpočet hrubého domácího produktu, hodnotu neplacených domácích a osobních služeb obvykle nezahrnují. Ekonomové ji mohou odhadovat podle odměny placeného pracovníka, který by činnost převzal, nebo podle výdělku, o nějž pečující člověk přichází.
Představme si hodinu péče o dítě. Jednou jí přisoudíme hodnotu podle obvyklé odměny za hlídání, podruhé podle výdělku rodiče, který kvůli ní nepracoval za peníze. Druhý postup pak může stejnou hodinu péče ocenit různě podle toho, zda má rodič vysokou, nebo nízkou mzdu. Výsledné číslo závisí na zvolené metodě, přestože dítě dostalo stejnou péči.
Důležité je, že chybějící cenovka neznamená chybějící hodnotu. Znamená pouze, že jsme pro ni v daném uspořádání nevytvořili běžnou tržní transakci. Stejná hodina péče může být jednou neplacenou činností v rodině a podruhé zaměstnáním. Potřeba člověka, o něhož se pečuje, se tím sama nezměnila.
Co přesně zlevní, když nastoupí AI
Automatizace může skutečně snížit cenu určitého výkonu. Jestliže bylo dříve drahé přepsat nahrávku, vytvořit základní ilustraci, projít stovky dokumentů nebo připravit první návrh, nástroj může velkou část nákladů odstranit. Zákazník pak nebude chtít platit původní částku jen z úcty k tomu, jak náročná práce bývala.
Člověk, jehož příjem stál právě na zlevněném úkolu, může dostat méně zakázek nebo čelit tlaku na cenu. Dovednost, do které investoval roky učení, už nemusí stačit k obživě. Vedle levnější služby pro zákazníka tak vzniká konkrétní ztráta na straně pracovníka.
Zároveň je nutné hlídat, co vlastně porovnáváme. Stroj může dodat rychlý návrh, ale člověk dál upřesňuje zadání, kontroluje chyby, jedná s klientem, nese odpovědnost a řeší výjimky. Jindy se automatizace přiblíží celému výsledku natolik, že původní lidský úkol opravdu téměř zmizí. Proto je užitečnější sledovat konkrétní činnosti než prohlašovat celého člověka nebo profesi za překonanou. Podrobněji tuto hranici rozebírá otázka, komu může AI skutečně vzít práci.
Levnější dnešní výsledek nemaže minulou práci
Technologie má zvláštní schopnost přepsat náš pohled do minulosti. Jakmile kalkulačka vyřeší příklad za vteřinu, ruční výpočet začne vypadat jako plýtvání. Jakmile vyhledávač najde údaj okamžitě, znalost, kterou si někdo léta ukládal do paměti, může působit nepotřebně. A jakmile model vytvoří použitelný návrh, někdejší hodiny lidské práce se zpětně jeví jako přemrštěné.
Jenže cena starého postupu odpovídala tehdejším možnostem. Lidé za něj neplatili proto, že odmítali budoucnost, ale protože jiná cesta neexistovala nebo nebyla dost spolehlivá. Jejich práce vytvořila knihy, služby, infrastrukturu, zkušenosti a často také data a příklady, z nichž nové nástroje čerpají. To připomíná i příběh neviditelných lidí za umělou inteligencí.
Nový nástroj může změnit cenu dalšího výstupu. Nemůže zpětně vymazat podmínky, v nichž vznikl ten předchozí, ani příspěvek člověka, který jej vytvořil.
Komu připadne rozdíl mezi dvěma hodinami a minutou
Když se úkol zkrátí ze dvou hodin na minutu, nevzniká pouze technická úspora. Otevírá se také otázka, komu tato úspora připadne. Firma může snížit cenu, zvýšit zisk, přijmout více zakázek, udržet stejný tým a zkrátit mu pracovní dobu nebo část lidí propustit. Pracovník může díky nástroji vytvořit lepší výsledek, ale také pouze dostat vyšší normu.
Samotné zvýšení produktivity neurčuje, která z těchto možností nastane. O tom rozhodují smlouvy, konkurence, vyjednávání, veřejná pravidla a vlastníci. Proto se otázka hodnoty práce přirozeně potkává s otázkou, kdo dostane čas, který AI ušetří.
Někdy je člověk součástí výsledku
U některých činností nám jde především o výsledek. Pokud potřebujeme správně sečíst dlouhý sloupec, nemusí nás zajímat, zda výsledek pochází od člověka, kalkulačky nebo programu. U jiných služeb je lidská přítomnost jednou z jejich podstatných částí.
Pacient nepotřebuje jen seznam pravděpodobností, ale také někoho, kdo převezme profesní odpovědnost, vysvětlí nejistotu a spojí doporučení s jeho konkrétní situací. Dítě nepotřebuje pouze správně vytvořené cvičení, ale vztah, v němž si někdo všimne strachu, rezignace nebo nečekaného pokroku. Člověk v konfliktu nepotřebuje jen dokonale formulovanou větu, ale také jistotu, že jej druhá strana skutečně vyslechla.
Program může připravit podklady, upozornit na přehlédnutou možnost a uvolnit lidský čas. Součástí služby však zůstává i to, zda pacient rozumí doporučení, zda dítě učiteli důvěřuje a zda má dotčený člověk komu položit otázku. Kvalitu výsledku tvoří také vztah a převzetí odpovědnosti za další postup.
Lidská přítomnost potřebuje pravomoc
Ani lidská přítomnost však sama nezaručuje kvalitu. Vedoucí může být svévolný, lékař nevšímavý, učitel ponižující a pracovník zákaznické podpory bezmocný. Program může naopak zvýšit dostupnost, omezit nahodilé rozdíly v postupu a nabídnout orientaci člověku, který by jinak nedostal nic.
Pracovník podpory, který smí jen přečíst automatické zamítnutí, nám nepomůže chybu napravit. Potřebuje rozumět případu a mít možnost rozhodnutí změnit nebo předat někomu, kdo takovou pravomoc má. Článek o AI jako nástroji a faktickém šéfovi ukazuje, jak snadno se lidská kontrola může omezit na potvrzování výsledku stroje. Pro člověka, jehož se výsledek týká, rozhoduje možnost skutečného zásahu.
Smysluplná práce není jen dobře placená práce
Lidé nechodí do zaměstnání výhradně pro seberealizaci. Někdy potřebují především bezpečný příjem a jasně vymezenou směnu. Bylo by necitlivé chtít po špatně placeném člověku, aby chybějící odměnu nahradil nadšením pro poslání. Smysl není příplatek, kterým lze uhradit nájem.
Přesto práce pro mnoho lidí znamená více než výplatu. Nabízí denní rytmus, místo mezi ostatními, možnost něco umět, vidět výsledek a přispět někomu dalšímu. Výzkum smyslu práce založený na evropských datech spojil vnímanou smysluplnost zejména se samostatností, pocitem vlastní schopnosti a vztahy. Studie Franka Martely a Tapaniho Riekkiho ve Finsku, Indii a USA ukázala také souvislost s pocitem, že člověk prospívá druhým.
Obě studie porovnávaly vlastní hodnocení práce různými lidmi. Nesledovaly, co se s nimi stane po zavedení AI. Nabízejí ale vodítko, čeho si při takové změně všímat: zda člověku zůstává možnost rozhodovat, využívat své schopnosti, spolupracovat a vidět, komu jeho práce pomáhá.
Pokud nástroj odstraní přepisování a člověku ponechá rozhodování, kontakt a možnost využít odbornost, může smysl posílit. Pokud mu odebere úsudek, kontrolu nad tempem i viditelný vztah k výsledku a ponechá jen opravování chyb, může jej oslabit, přestože mzda zůstala stejná.
Které úkoly má smysl přenechat stroji
Úcta k pracujícímu člověku nevyžaduje, abychom navždy chránili každý úkol. Mnoho činností bylo monotónních, nebezpečných, zdravotně ničivých nebo prostě zbytečných. Kdyby stroj bezpečně odstranil nošení těžkých břemen, opisování údajů mezi tabulkami nebo pobyt v rizikovém provozu, nedávalo by smysl trvat na starém postupu jen proto, aby se nezměnil pracovní svět.
Romantizace práce může být stejně necitlivá jako její podcenění. Člověku, který osm hodin vykonává vysilující rutinu, nepomůže ujištění, že právě námaha dává jeho životu hodnotu. Může potřebovat lepší nástroj, kratší směnu, jinou kvalifikaci nebo spravedlivý podíl na přínosu změny.
Podstatné je nechránit úkol na úkor člověka. Jestliže automatizace odstraní špatnou práci, ale spolu s ní také příjem, jistotu a možnost přejít jinam, technický pokrok ještě není úplným společenským řešením.
Když se zaměstnání stane celou identitou
Otázka automatizace bolí více tam, kde člověk neříká pouze „tuto práci dělám“, ale také „tímto člověkem jsem“. Profese může nést odbornost, rodinnou tradici, společenské postavení, komunitu i příběh o tom, čím jsme byli užiteční. Ztráta místa pak není jen výpadkem příjmu. Může rozbít denní řád, vztahy a představu o sobě.
Člověk může rozumově vědět, že jeho hodnota nezávisí na zaměstnání, a přesto ztrátu místa prožívat jako osobní selhání. Pocit vlastní schopnosti, uznání a materiální bezpečí se o ně totiž mohly opírat po desetiletí. Najít nové uplatnění pak znamená také obnovit denní řád, navázat vztahy a postupně získat zkušenost, že má co nabídnout i jinde.
Současně je nebezpečné, když se právo na respekt podmiňuje nepřetržitým výkonem. Nemocný, nezaměstnaný, pečující, studující nebo starý člověk není méně člověkem jen proto, že právě nevytváří tržně oceněný výstup. Pokud tuto hranici nedržíme, každá technologická změna se snadno promění v osobní soud.
Práce není zboží. Pracovní výkon se přesto prodává
Mezinárodní organizace práce připomíná zásadu formulovanou v Deklaraci z Filadelfie z roku 1944: práce není zboží. Lidé přitom svou práci nabízejí a organizace za ni platí. Zásada vyjadřuje, že při sjednávání práce musíme brát ohled také na život člověka, který ji vykonává.
Rozdíl je mezi prací nabízenou na trhu a člověkem, který ji vykonává. Stroj lze odstavit, dokud nebude znovu potřeba. Člověk mezitím dál potřebuje jíst, bydlet, pečovat o své zdraví a někam patřit. Má tělo, vztahy, práva a život, který nelze uložit do skladu vedle nevyužitého zařízení.
Zásada proto připomíná, že efektivita nemůže být jediným měřítkem pracovního uspořádání. I dokonale produktivní systém může vytvářet nejistotu, ponižující dohled nebo odměnu, z níž nelze žít. A naopak méně výkonný postup nemusí být dobrý jen proto, že v něm zůstal člověk.
Co může společnost rozdělovat jinak
Technologie neurčuje jedinou budoucnost práce. Může být spojena s kratší pracovní dobou, širším přístupem ke službám, novými profesemi a vyšší životní úrovní. Může také soustředit příjem u vlastníků nástroje, oslabit vyjednávací sílu lidí a přenést náklady změny na ty, jejichž dovednosti právě zlevnily.
O tom, která z těchto možností převáží, nerozhoduje pouze technický výkon modelu. Roli hraje také daňový systém, sociální ochrana, vzdělávání, dostupnost rekvalifikace a možnost změnit profesi, veřejné financování potřebné práce, soutěž mezi zaměstnavateli, kolektivní vyjednávání a vlastnictví produktivních nástrojů. Různé společnosti mohou volit různé kombinace a každá bude mít své náklady i vedlejší účinky.
Firma například může část úspory věnovat na placené učení nových postupů, nebo po lidech požadovat, aby se je naučili ve svém volnu. V obou případech používá stejnou technologii, náklady přechodu však rozděluje jinak. Taková rozhodnutí stojí za to pojmenovat, protože je lze také vyjednávat a měnit.
Pět otázek před rozsudkem o hodnotě
Když určitý lidský výkon začne zvládat stroj, pomáhá zastavit se u pěti odlišných otázek.
- Co přesně zlevnilo? Jeden krok, celý výstup, nebo pouze jeho první návrh?
- Které lidské činnosti zůstaly? Zadání, kontrola, vztah, odpovědnost, údržba nebo řešení výjimek?
- Kdo vlastní nástroj a získává úsporu? Pracovník, zákazník, organizace, veřejnost nebo úzká skupina vlastníků?
- Kdo nese riziko chyby a náklady změny? Ten, kdo rozhoduje, nebo člověk s nejmenší možností odmítnout?
- O jaké hodnotě právě mluvíme? O ceně, mzdě, potřebnosti, smyslu nebo důstojnosti?
Teprve potom lze rozumně mluvit o tom, co automatizace vzala a co přinesla. Bez tohoto rozlišení můžeme současně přecenit trh, romantizovat starou práci a přehlédnout skutečnou ztrátu příjmu.
Stroj může zlevnit úkol, ne člověka
Zlevnění dovednosti může člověku vzít obživu i kus dosavadního života. Dostupné učení nové profese, příjem během přechodu a možnost podílet se na rozhodování jsou konkrétní způsoby, jak mu při změně pomoci. Samotné ujištění, že má stále svou hodnotu, účty nezaplatí ani nenahradí ztracené místo mezi kolegy.
Zároveň už neplacená péče ukazuje, jak málo se o potřebnosti člověka dozvíme z jeho výplatní pásky. Respekt k němu navíc nemůže záviset ani na tom, zda právě dokáže svou užitečnost prokázat. Platí to pro člověka, jehož úkol převzal stroj, stejně jako pro toho, kdo kvůli nemoci pracovat nemůže.
Při změně práce tak rozhodujeme i o příjmu, bezpečí, samostatnosti a zacházení s lidmi. Stroj může ukázat, že určitý výstup už není vzácný. Co z toho vyvodíme pro člověka, který jej dosud vytvářel, je naše odpovědnost.
