V jednom týdnu může člověk zažít klidný večer s někým blízkým, strach z příštího nájmu, radost z dobře odvedené práce i den, kdy je všechno příliš těžké. Když se ho někdo zeptá, zda má dobrý život, každá z těchto zkušeností může vést k jiné odpovědi.
Pod otázkou po dobrém životě se skrývá několik dalších. Máme kde bezpečně bydlet? Máme dostupnou potřebnou zdravotní a další péči? Máme vztahy, o které se lze opřít? Můžeme alespoň o něčem podstatném rozhodovat? Jak se cítíme v běžných dnech? A co si o svém životě myslíme, když se na něj podíváme jako na celek?
Co vlastně hodnotíme, když říkáme „dobrý život“
Při slově „dobrý“ se snadno smíchá popis s hodnocením. Někdy mluvíme o dostupných prostředcích: o bydlení, příjmu, zdraví, bezpečí nebo čase. Jindy o tom, co v průběhu dne prožíváme. A ještě jindy o tom, zda nám vlastní život dává smysl a zda jsme s ním celkově spokojení.
Tyto části života spolu souvisejí. Dlouhodobá nejistota může člověka vyčerpávat, zatímco opora blízkých mu může pomoci těžké období zvládnout. Nejsou však zaměnitelné. Příjemný večer nevyřeší hrozící ztrátu bydlení. Stabilní práce zase sama nezaručí blízkost, zdraví ani pocit, že můžeme svůj čas ovlivnit.
Proto nedává smysl hledat jedinou vlastnost, podle níž se rozhodne o celém životě. Přesnější je nejdřív zjistit, na kterou jeho část se právě ptáme.
Podmínky nejsou jen kulisa
Rámec OECD pro hodnocení životní pohody sleduje současně řadu oblastí: materiální zajištění, práci, bydlení, zdraví, znalosti a dovednosti, prostředí, bezpečí, vztahy, občanské zapojení, rovnováhu práce a ostatního života i subjektivní pohodu. Vedle průměrů sleduje také rozdíly mezi lidmi a skupinami. Díky tomu může zachytit například situaci, kdy se příjmy celkově zlepšují, ale část domácností dál žije v nouzi.
Podmínky navíc nejsou rozdělené spravedlivě. WHO mezi sociální determinanty zdraví řadí například bydlení, příjem, pracovní podmínky, vzdělání, dostupné služby a diskriminaci. Když člověku chybí bezpečí, jídlo, péče nebo obyvatelné bydlení, není poctivé převést problém na jeho postoj k životu.
Dva lidé však mohou žít v podobných podmínkách a cítit se jinak. K informaci o bydlení nebo příjmu proto patří i jejich vlastní zkušenost: zda mají doma klid, zda jim práce ponechává čas na blízké a jak snášejí běžné dny. Rozdíl mezi dobrovolnou skromností a nedostatkem, který bere možnost volby, podrobněji rozvíjí článek Bezpečí a dostatek nejsou maličkosti.
Dnešní pocit není totéž co hodnocení celého života
Také vnitřní zkušenost má několik podob. Doporučení OECD k měření subjektivní pohody rozlišují tři složky: jak svůj život hodnotíme, jaké pocity prožíváme a zda v tom, co děláme, nacházíme smysl a hodnotu.
V běžném životě je rozdíl docela konkrétní. Člověk může být dnes unavený a smutný, ale svůj život jako celek neodmítat. Může při náročné péči prožívat málo příjemných chvil a přesto vědět, proč je pro něj důležitá. A může se většinu dnů cítit docela pohodlně, ale při odstupu si uvědomovat, že žije způsobem, který si sám nezvolil.
Odpovědi se rozcházejí, protože se týkají různých stránek života. Ani duševní zdraví se nedá ztotožnit s momentální dobrou náladou. WHO do něj zahrnuje také schopnost zvládat životní zátěž, učit se či rozvíjet své schopnosti. Ovlivňují je přitom osobní, vztahové i širší společenské podmínky.
Dobré vztahy a špatné bydlení mohou patřit k témuž životu
Někdy bychom chtěli, aby všechny části ukázaly stejným směrem. Když mám dobré vztahy, měl bych být spokojený. Když se cítím vděčně, neměla by mě trápit nejistota. Když se mi daří v práci, neměl bych se cítit osaměle. Skutečný život však podobnou jednotnost neslibuje.
Člověk může mít oporu v rodině a současně žít v nevyhovujícím bydlení. Může svou práci považovat za smysluplnou a zároveň být dlouhodobě přetížený. Může si vážit toho, co má, a chtít změnit podmínku, která mu škodí. Jedna pravdivá část neruší druhou.
To platí i pro celkovou spokojenost. Je důležitou výpovědí člověka o vlastním životě, ne potvrzením, že v něm nic nechybí. Stejně tak pojmenování závažného nedostatku neznamená, že celý život nemá hodnotu.
Co zjistíme z průměru a co až z osobní zkušenosti
Údaje o bydlení, zdraví, osamělosti nebo životní spokojenosti pomáhají odhalit, jak se lidem v určité společnosti daří a kde se hromadí nerovnosti. Neřeknou však, co přesně prožívá konkrétní člověk. Do stejného průměru přispívají lidé s velmi odlišnými vztahy, zdravím, minulostí i představou o tom, co je důležité.
Představme si obec, jejíž obyvatelé jsou se životem převážně spokojení, ale část seniorů se obtížně dostává k lékaři. Příznivé hodnocení neodstraní problém s dopravou. Rozhovor s konkrétním člověkem zase ukáže, zda mu chybí spoj, bezbariérový přístup, nebo někdo, kdo ho doprovodí. Údaj o spokojenosti i popis překážky mají své místo; každý pomáhá odpovědět na jinou otázku.
Čtyři věty, které pomohou otázku rozdělit
Když se otázka „Mám dobrý život?“ začne měnit v soud nad vším, co jsme prožili, můžeme ji zkusit rozdělit. Třeba dokončením čtyř vět:
- V běžném životě mi teď pomáhá…
- Opakovaně mi ho ztěžuje nebo bere pocit bezpečí…
- V posledních dnech nejčastěji prožívám…
- Když se podívám na delší období, myslím si o svém životě…
Odpovědi mohou znít třeba takto: pomáhá mi přítelkyně; ztěžují mi život nepravidelné směny; v posledních dnech jsem hlavně podrážděný; dlouhodobě jsem rád, kde žiji a s kým. Z takového popisu vyplývá něco jiného než z věty „můj život nestojí za nic“. Stojí za to podívat se na směny, spánek a rozdělení povinností a současně si ponechat to, co funguje.
Někdy se naopak ukáže, že příjemné večery překrývají déle trvající nespokojenost. I té patří pozornost. Podle toho, co v odpovědích najdeme, může následovat vlastní změna, rozhovor s blízkým, odborná pomoc nebo společné hledání způsobu, jak ovlivnit podmínky, které sami změnit nedokážeme.
O které části svého života právě mluvím?
Když odlišíme to, co nám chybí, od toho, čeho si vážíme, můžeme obojí pojmenovat přesněji. Spokojenost s vlastním životem se může potkat s potřebou změny. I v těžkém období můžeme mít vztahy nebo činnosti, o které stojíme.
Otázka „O které části svého života právě mluvím?“ nám dovoluje hledat konkrétní odpověď: co zachovat, co potřebuje pozornost a s čím potřebujeme pomoc. Pomoci může i rozlišení, proč život nemusí být pořád lepší.
