Když se řekne člověk bez domova, mnoho lidí si představí někoho, kdo spí na lavičce, pod mostem nebo ve dveřích nádraží. Taková zkušenost je skutečná a může být velmi nebezpečná. Není však jediná. Jiný člověk přespává několik nocí u kamaráda, potom u příbuzných a neví, kde bude příští týden. Někdo je v azylovém domě, někdo zůstává v nemocnici, protože po propuštění nemá kam jít. Z ulice přitom nemusí být vidět ani jeden z nich.
Bezdomovectví proto není vzhled, adresa jedné noci ani typ člověka. Je to situace spojená s chybějícím bezpečným, stabilním a přiměřeným bydlením. Různé definice a statistiky její hranice vymezují odlišně. Mají-li nám pomoci rozumět skutečnosti, musíme se vždy ptát nejen na počet, ale také na to, koho přesně zahrnuje.
Jedno slovo, několik životních situací
Pro společnou orientaci vznikla evropská typologie ETHOS. Nejde o jedinou právní definici platnou stejně ve všech zemích. Je to rámec, který pomáhá rozlišovat podoby bezdomovectví a vyloučení z bydlení, porovnávat data a mluvit přesněji o tom, co se jinak snadno schová pod jedno slovo.
ETHOS rozlišuje čtyři široké oblasti: život bez střechy, život bez bytu, nejisté bydlení a nevyhovující bydlení. V první oblasti jsou například lidé přežívající venku. Do druhé mohou patřit lidé v noclehárnách, azylových domech nebo některých institucích bez bydlení, do něhož by se mohli vrátit. Nejisté bydlení může zahrnovat například vážnou hrozbu vystěhování nebo dočasný pobyt u blízkých proto, že člověk vlastní bydlení nemá. Nevyhovující bydlení označuje situace, kdy prostor neposkytuje přiměřené podmínky — například je nezpůsobilý k bydlení nebo krajně přeplněný.
Tyto oblasti nejsou tvrzením, že každý jejich obyvatel prožívá totéž. Noc na ulici, pobyt v azylovém domě, střídání cizích pohovek a život v bytě bez základních podmínek přinášejí rozdílná rizika i potřeby. Společné mají to, že samotná přítomnost nějaké střechy neodpovídá na důležitější otázky: Je místo bezpečné? Je možné v něm zůstat? Má v něm člověk soukromí a běžná práva? Může se do něj spolehlivě vrátit i zítra?
Bez střechy, bez bytu a v bytové nouzi nejsou synonyma
Přesná slova nejsou slovíčkaření. Když řekneme bez střechy, mluvíme o nejužší a zpravidla nejviditelnější skupině — například o lidech spících venku nebo využívajících noclehárnu. Pojem bez bytu zachycuje také některé situace, kdy člověk sice má pro tuto noc lůžko, ale nemá vlastní obvyklé a dlouhodobé bydlení. Může jít o časově omezený pobyt v azylovém domě nebo o člověka v instituci, který po odchodu nemá kam zamířit.
Bytová nouze je širší označení. Může zahrnovat i domácnosti, které zatím nějaký byt mají, ale bydlení je vážně nejisté, nevyhovující nebo finančně neudržitelné. Ne každá studie, zákon či služba však používá stejné hranice. Proto nelze vzít jedno číslo o lidech bez střechy a vydávat je za počet všech lidí v bytové nouzi. Stejně chybné by bylo automaticky tvrdit, že každý člověk v širší bytové nouzi žije bez domova v tomtéž smyslu jako někdo, kdo spí venku.
Rozlišení nemá vytvářet soutěž o to, čí situace je „opravdovější“. Pomáhá zjistit, co člověku chybí a jaký druh podpory může dávat smysl. Nocleh může vyřešit dnešní noc, ale nemusí zajistit místo na další týden. Oprava nevyhovujícího bytu řeší jiný problém než hledání bydlení po odchodu z azylového domu. Jedna nálepka by tyto rozdíly snadno zakryla.
Pohovka může být návštěva i nouzové řešení
Přespání u kamarádů samo o sobě bezdomovectví nedokládá. Někdo je na návštěvě, cestuje nebo se svobodně rozhodl několik dní nebýt doma. Jiná je situace člověka, který žádné vlastní bezpečné místo nemá, zůstává jen díky momentální ochotě hostitele a neví, kdy bude muset odejít. Zvenčí mohou obě noci vypadat stejně. Rozdíl se ukáže teprve v možnosti volby, jistotě návratu a vyhlídce na další dny.
Právě takové pobyty se někdy označují jako skryté bezdomovectví. Člověk není na veřejném místě ani v zařízení, kde by jej bylo možné snadno zahrnout do sčítání. Může se také často stěhovat, snažit se svou situaci neprozradit nebo sám nepoužívat označení „bez domova“. To všechno ztěžuje měření — a zároveň připomíná, proč pohled na ulici nemůže ukázat celý rozsah problému.
Evropské výzkumné shrnutí upozorňuje, že různé metody mohou některé skupiny zachytit méně a jiné více. Platí to například u žen, mladých lidí nebo migrantů. Podrobným rozdílům se bude věnovat samostatný díl série. Pro první orientaci stačí vědět, že neviditelnost není důkazem bezpečného bydlení. Může být také výsledkem toho, kde a jak hledáme.
Každé číslo potřebuje otázku „koho jste počítali?“
České Sčítání osob bez domova v České republice 2019 odhadlo pro jaro 2019 přibližně 23 830 lidí ve sledovaných kategoriích, z toho asi 2 600 osob mladších 18 let. Bez vysvětlení by takové číslo působilo jako úplný součet. Autoři však přesně vymezili, co sčítali: celou kategorii lidí bez střechy, tedy lidi venku a v noclehárnách, a pouze vybrané skupiny lidí bez bytu.
Do výzkumu patřili například lidé v azylových domech, domech na půl cesty a obecních ubytovnách a lidé ve zdravotnických či vězeňských zařízeních, kteří po odchodu neměli jiné bydlení. Naopak nezahrnoval například lidi v krátkodobých komerčních ubytovnách, děti opouštějící institucionální nebo pěstounskou péči bez místa, kam jít, ani lidi v zařízeních pro uprchlíky. Do terénní části se zapojilo 403 obcí a část výsledku byla dopočítána odhadem pro další obce.
Výsledek je důležitý právě proto, že má popsanou metodu a hranice. Neříká ale, že na jaře 2019 bylo v Česku přesně tolik lidí ve všech podobách bezdomovectví a bytové nouze. Tím méně říká, kolik jich je dnes. Čísla bez roku, definice a způsobu sběru mohou působit jistěji, než ve skutečnosti jsou.
Chudoba a bezdomovectví se překrývají, ale nejsou totéž
Nedostatek peněz může bydlení ohrožovat a lidé bez domova často čelí velmi vážnému materiálnímu nedostatku. Přesto nejsou chudoba a bezdomovectví synonyma. Člověk může žít v chudobě a zároveň mít stabilní bydlení. A při popisu bezdomovectví potřebujeme vědět především to, zda má bezpečné, přiměřené a dostatečně jisté místo k bydlení — ne pouze výši jeho příjmu.
Tato hranice je důležitá i pro další díly série. Pilot nezkoumá, proč konkrétní člověk o bydlení přišel, neposuzuje jeho rozhodnutí a nenabízí seznam služeb. Nejdřív opravuje samotný obraz problému. Teprve když rozlišíme, zda mluvíme o noci venku, dočasném lůžku, střídání cizích domácností nebo vážně nejistém bydlení, můžeme poctivěji mluvit o příčinách, každodenních dopadech i možnostech pomoci.
Situace není totožnost
O člověku lze říct, že je bez domova nebo že bezdomovectví zažívá. Druhé vyjádření někdy lépe připomíná, že jde o životní situaci, nikoli úplnou totožnost. Není ale potřeba opravovat člověka, který svou vlastní zkušenost pojmenovává jinak. Podstatné je neudělat z označení soud o jeho povaze, schopnostech nebo hodnotě.
Stejně opatrně je potřeba zacházet s tím, co vidíme. Člověk s batohem na nádraží nemusí být bez domova. Člověk, který ráno přijde čistě oblečený do školy nebo práce, může večer znovu hledat, u koho smí přespat. Jediný obraz nestačí ani k diagnóze cizího života, ani k popření sdělení někoho, kdo řekne, že nemá kam jít.
Bezdomovectví tedy není jen spaní na ulici. Ulice je částí skutečnosti, kterou lze zahlédnout. Za ní zůstávají noclehárny, azylové domy, instituce, dočasné pokoje, cizí pohovky i bydlení, které může každou chvíli skončit. Přesná definice sama nikomu domov nevrátí. Chrání nás však před dvěma chybami: abychom neviděli jen ty nejviditelnější — a abychom z jednoho čísla nebo dojmu nevytvořili celý příběh.
