Když se někdo stane terčem šikany, okolí si často klade otázku: „Proč to neřekl dřív?“ Jenže mlčení oběti nebývá záhada ani důkaz, že se nic neděje. Bývá to výsledek prostředí, ve kterém mluvit není bezpečné. Stud, strach, nejistota, obava z odvety nebo zkušenost, že dospělí zasáhli nevhodně – to všechno může vést k tomu, že oběť drží věci uvnitř, i když už je to těžké unést.
Mlčení jako reakce na prostředí, ne jako „volba“
Je lákavé představit si, že když je něco špatně, člověk to prostě řekne. Jenže šikana často mění základní pravidlo: mluvení nemusí přinést úlevu, ale riziko. Oběť může mít pocit, že když se ozve, bude to horší. A někdy je to realistický odhad, ne přehánění.
U šikany se navíc často neví, kde přesně je hranice bezpečí. Oběť se může bát, že se informace rozkřikne, že se dozví agresor, kdo „žaloval“, že se to ve třídě otočí v další vlnu posměchu. V prostředí, kde má jedna strana převahu a druhá strana málo opory, může být mlčení způsob, jak si aspoň něco udržet pod kontrolou.
Stud: pocit, že problém je „o mně“
Stud je jeden z nejsilnějších důvodů mlčení, protože je tichý a zároveň přesvědčivý. Neříká jen „tohle je nepříjemné“. Říká „se mnou je něco špatně“. Oběť pak může mít pocit, že kdyby to někomu řekla, bude odhalená jako „trapná“, „slabá“, „divná“. Stud umí udělat i z pomoci hrozbu: pomoc by znamenala ukázat zranitelné místo.
Stud se často zesiluje tím, jak okolí šikanu vysvětluje. Když někdo říká „musíš být tvrdší“ nebo „nesmíš si to brát“, oběť z toho může vyčíst, že její prožívání je chyba. A když je chyba v ní, pak je logické to skrýt.
Strach z odvety: „když to řeknu, vrátí se to“
U šikany není strach z odvety paranoidní. Je to často součást hry o moc. Agresor nebo skupina nemusí otevřeně vyhrožovat. Někdy stačí pověst, že „kdo se ozve, dopadne špatně“. Někdy stačí drobné signály: pohled, šuškání, náznak, že se o něčem ví.
Oběť si pak může spočítat jednoduchou věc: dnes to bolí, ale dá se to přežít. Když to řeknu a situace se zhorší, může se to rozpadnout úplně. Tenhle typ počítání je strašně vyčerpávající, protože člověk plánuje přežití, ne život. A přitom navenek může vypadat „v pohodě“.
Strach z toho, že dospělí zasáhnou špatně
Mnoho dětí i dospívajících se nebojí jen agresora. Bojí se i toho, co udělají dospělí. Někdy proto, že už zažili zásah, který nefungoval: veřejné kárání před třídou, „vyříkání si“ mezi obětí a agresorem, povinná omluva, která se pak ve třídě změnila ve vtip.
Oběť se může bát i ztráty soukromí. Když něco řekne, může mít pocit, že už to není její. Že se to bude probírat mezi učiteli, že se to dostane k rodičům, že se jí budou ptát na detaily, které nechce vyslovit. A že nakonec bude ona ta, kdo je „vidět“ – zatímco agresor se schová za větu „to byl jen vtip“.
Tahle obava není o nevděčnosti. Je o zkušenosti, že dobrý úmysl někdy nestačí, když se nepracuje s kolektivem a bezpečím.
Nejistota: „možná si to jen špatně beru“
U nenápadných forem šikany může být obtížné najít moment, který by zněl „dost vážně“. Oběť může mít jen mozaiku: pohledy, vynechávání, poznámky, ticho, přeposílání. Každý střípek sám o sobě se dá vysvětlit jinak. A právě to vytváří nejistotu.
Oběť pak může sama sebe přesvědčovat, že to není šikana, protože nechce být člověk, který „přehání“. Někdy navíc slyší z okolí mýty: že šikana je jen bití, že když to není každý den, tak to neplatí, že když se oběť směje, tak jí to nevadí. Tyhle mýty přitom nejsou jen omyl. Můžou být i praktická bariéra: když tomu sama oběť uvěří, nemá jak si dovolit říct o pomoc.
Loajalita a potřeba patřit: i škodlivý kolektiv může být „jediný“
Další důvod mlčení může být paradoxní: oběť nechce kolektiv ztratit, i když jí ubližuje. Zvlášť když je to jediná skupina, ve které se nějak pohybuje. Někdy je ve třídě jeden dominantní kruh a mimo něj je prázdno. Oběť pak může držet ticho, protože se bojí úplného vyloučení.
Loajalita může mířit i k jednotlivcům. Oběť může mít ve skupině jednoho člověka, se kterým si občas rozumí, a nechce ho „dostat do problémů“. Nebo může mít pocit, že agresor má svoje potíže a že „to nechce zhoršit“. To nejsou naivní pocity. Jsou to pokusy udržet aspoň nějaký vztah v prostředí, které vztahy používá jako nástroj.
Vyčerpání a rezignace: když se člověk učí, že nic nezabírá
Když se něco opakuje dlouho, oběť může postupně ztrácet energii hledat pomoc. Zvlášť pokud už zkoušela různé drobné kroky: říct „přestaň“, zkusit se přidat jinam, ignorovat, mluvit s kamarádem, naznačit dospělému. Pokud to nevedlo k úlevě, vznikne logická myšlenka: „Nemá cenu to zkoušet.“
Rezignace se zvenku někdy plete s klidem. Dítě může působit, že „to zvládá“, protože už se nesnaží. Jenže to není zvládání. Je to často stažení do sebe, které může být pro okolí méně rušivé, ale pro oběť velmi náročné.
Když oběť mlčí, neznamená to, že okolí nic nevidí
Šikana se často drží i díky tomu, že oběť nemluví a okolí si z toho vyvodí: „Tak to asi není tak vážné.“ Jenže mlčení může být přesně ten signál, že situace je vážná. Ne jako důkaz, ale jako otázka: proč je pro toho člověka těžší mluvit než mlčet?
Pro svědky a dospělé je někdy užitečné dívat se na nepřímé změny. Někdo přestane chodit na obědy. Někdo začne chtít sedět sám. Někdo se ráno zdržuje doma. Někdo najednou „zapomíná“ pomůcky, je roztržitý, nebo se mu zhorší známky. Nic z toho samo o sobě neznamená šikanu. Ale může to být stopa, že se v prostředí něco děje.
Co se změní, když přestaneme brát mlčení jako vinu
Když se na mlčení díváme jako na vinu, oběť dostane další úkol: měla to říct dřív. Tím se k šikaně přidá pocit selhání. Když se na mlčení díváme jako na reakci na prostředí, položí to jinou otázku: co v tom prostředí způsobilo, že mluvit nebylo bezpečné?
Tahle změna pohledu je důležitá, protože přesouvá odpovědnost tam, kde má být. Oběť může potřebovat podporu a bezpečný prostor. Ale řešení šikany jako procesu obvykle vyžaduje zásah dospělých a změnu pravidel ve skupině. Ne proto, že děti „nic nezvládnou“, ale proto, že nerovnováha moci se samotnou odvahou často nepřeperou.
