Šikana se někdy udrží ne kvůli jednomu „zlému člověku“, ale kvůli tomu, jak o ní mluví okolí. Existují věty, které zní dospěle, rozumně nebo uklidňujícím způsobem „prakticky“. Jenže v situaci nerovnováhy moci často přesouvají odpovědnost na oběť, zamlží celý vzorec a dávají šikaně prostor pokračovat. Rozpoznat tyhle mýty neznamená někoho nachytat. Znamená to lépe vidět, co se v kolektivu děje.
Proč mýty vznikají právě kolem šikany
Mýty kolem šikany nejsou jen hloupost. Často jsou to zkratky, které nám pomáhají snést nepříjemnou realitu. Když je šikana pojmenovaná jako „děti jsou takové“, svět zůstane jednoduchý: nemusíme řešit systém, normy třídy ani vlastní odpovědnost. Když je oběť označená za „citlivou“, nemusíme se ptát, proč prostředí dovolilo ponížení.
Mýty navíc často vznikají z dobrého úmyslu. Dospělý chce dítě uklidnit, rychle mu pomoct, dodat mu sílu. Spolužák chce přežít ve třídě bez konfliktu. Jenže dobrý úmysl není totéž co dobrý dopad. A u šikany se dopad často pozná až podle toho, jestli se prostředí stává bezpečnějším – nebo jestli se tlak jen přesune do méně viditelné podoby.
„To jsou jen děti, to přejde“
Tahle věta je lákavá, protože zmenšuje problém. Zároveň ale ignoruje jednu podstatnou věc: šikana není náhodná přestřelka, která sama vyprchá. Je to vztahový vzorec, který se opakuje a v němž jeden člověk (nebo skupina) získává moc na úkor druhého. Vzorce se samy od sebe obvykle nezastaví, pokud se jim pořád vyplácí.
Když okolí čeká, že „to přejde“, často se přechází i momenty, kdy se dá zasáhnout včas. A když se zasahuje až pozdě, je kolektiv už zvyklý, role jsou upevněné a oběť je unavená. Tím se situace paradoxně stává těžší právě proto, že jsme se snažili „nechat to být“.
„Kdyby to bylo vážné, tak to řekne“
Tenhle mýtus se opírá o představu, že když je něco opravdu špatně, člověk to automaticky nahlásí. Jenže šikana často vytváří podmínky, ve kterých mluvit není bezpečné. Oběť se může bát odvety, zhoršení situace, zesměšnění, nebo i toho, že dospělí zasáhnou způsobem, který ji vystaví dalšímu tlaku.
Mlčení navíc často není klid. Je to strategie přežití. Oběť může držet věci uvnitř právě proto, že každá možnost vypadá riskantně. Když se mlčení čte jako „není to vážné“, oběť se může utvrdit v tom, že nemá smysl mluvit vůbec.
„Musíš se bránit“ a „Nesmíš si to nechat líbit“
Tyhle věty znějí posilující. U běžného konfliktu mohou někdy fungovat jako podpora hranic. U šikany ale často míří vedle, protože šikana stojí na nerovnováze moci. Oběť může mít proti sobě skupinu, status, publikum, schopnost druhých obrátit věci proti ní. Obrana pak není jednoduchá „správná reakce“, ale riziko, které může situaci vyhrotit.
Navíc se v těch větách často skrývá nechtěný podtext: když se neubráníš, je to tvoje chyba. Oběť pak kromě šikany nese ještě pocit selhání. A okolí získá pohodlné vysvětlení: kdyby chtěla, mohla by to zastavit. Jenže u šikany to často nejde zastavit „silou“ oběti. Zastavuje se změnou prostředí a zásahy, které narušují převahu agresora.
„Nevšímej si toho“
Někdy může ignorování pomoci u jednorázové hlouposti. U šikany je ale problém v tom, že nejde o náhodnou provokaci. Jde o vzorec a o postavení. Když se oběť snaží nevšímat si, agresor nebo skupina často najde jinou cestu: vztahovou (vylučování), online, pomluvy, posměch v publiku.
Ignorování navíc často neřeší nejistotu, kterou šikana vytváří. Člověk může „nevšímat“ ve třídě, ale doma se mu rozjede hlava: co se šíří, kdo se směje, co bude zítra. Tím se mýtus „nevšímej si“ může stát způsobem, jak oběť zůstane sama se zátěží, kterou nemá jak unést.
„On to tak nemyslel“ a „To byl jen vtip“
U šikany je úmysl často nejméně spolehlivé měřítko. Ne proto, že by úmysl byl úplně jedno, ale proto, že se šikana často maskuje právě tím, že se dá popřít. „Vtip“ je bezpečný obal. Když se lidé smějí, vypadá to jako norma. Když se oběť ozve, může být označená za přecitlivělou. A pokud dospělý hledá jen úmysl („chtěl ublížit?“), snadno přehlédne dopad a vzorec.
U zdravého humoru je důležité, že se dá zastavit a že směr není stále stejný. U šikany se humor často nemění: terč je pořád stejný, „stop“ nefunguje a smích je nástroj moci. V takové situaci věta „to byl jen vtip“ nepopisuje realitu. Chrání ji.
„Oba jsou na sebe zlí, je to mezi nimi“
Tohle je typický důsledek toho, že dospělí vidí jen jednu scénu a snaží se být spravedliví. Spravedlnost ale nevzniká tím, že se odpovědnost rozdělí napůl. U šikany je klíčová nerovnováha moci: kdo má publikum, kdo určuje pravidla, kdo nese následky. Pokud jsou síly skutečně vyrovnané, častěji jde o konflikt. Pokud jsou dlouhodobě nevyrovnané, „vyrovnané“ řešení může oběť ještě víc oslabit.
Mýtus „oba za to můžou“ má navíc praktický dopad: nikdo pak nemusí nic měnit. Agresor získá pocit, že situace je jen „spor“, oběť získá signál, že jí nebude věřeno, a kolektiv získá potvrzení, že může dál mlčet.
„Kdyby nebyl divný, nedělo by se to“
Tahle věta je velmi rozšířená, protože nabízí jednoduchou příčinu. Jenže zároveň převrací odpovědnost. Z mnoha důvodů může člověk vyčnívat: vzhledem, zájmy, řečí, rodinným zázemím, tím, že je nový, tím, že má jiný temperament. Vyčnívání samo o sobě není problém. Problém je prostředí, které si z vyčnívání udělá záminku k ponižování.
Když se vina přilepí na „jinakost“, vznikne v kolektivu nebezpečná norma: bezpečný je ten, kdo se přizpůsobí. To pak poškozuje i děti, které nejsou obětí – protože se učí, že mít vlastní tvář je riziko.
„Šikana je, když se bijou“
Tohle je mýtus, který nejvíc škodí nenápadným formám: vylučování, pomluvám, ignorování, online tlakům. Když šikana nemá modřiny, může být zlehčena. Jenže dopad nemusí být menší. Dlouhodobé vztahové ponížení může změnit pocit bezpečí stejně silně jako viditelné násilí.
Šikana je hlavně o převaze a o opakování, ne o jedné konkrétní formě. Když tohle zůstane skryté, kolektiv se může tvářit, že je „všechno v pohodě“, zatímco jeden člověk žije každý den v napětí.
Co si z mýtů odnést: ne moralizování, ale přesnější pohled
Smysl pojmenování mýtů není obviňovat každého, kdo někdy řekl špatnou větu. Lidé často reagují z únavy, z bezradnosti, z přání uklidnit. Smysl je spíš v tom, že mýtus je zkratka – a zkratky u šikany často vedou do slepé uličky.
Když mýtus nahradíme přesnější otázkou, začne se měnit i způsob řešení. Místo „proč to neřekl?“ se dá ptát „co v prostředí brání tomu, aby to šlo říct?“ Místo „proč se nebrání?“ se dá ptát „kde je nerovnováha moci a kdo ji posiluje?“ Místo „to byl jen vtip“ se dá ptát „co to dělá s bezpečím toho člověka a jak často se to opakuje?“
Tyhle otázky nejsou rychlé. Ale u šikany často přesně tohle potřebujeme: vidět vzorec, ne jen scénu.
