Šikana se často schovává za slova jako „sranda“, „pošťuchování“ nebo „oni si to mezi sebou vyříkají“. Jenže rozdíl mezi běžným sporem a šikanou není v tom, jestli padla facka, ale v tom, kdo má v situaci moc, kdo je v nevýhodě a jestli se ubližování opakuje. Když člověk začne chodit do školy se staženým žaludkem, když se ve třídě nedá nadechnout „normálně“ a když není kam ustoupit, nejde jen o konflikt. Jde o prostředí, ve kterém se druhý člověk stává snadným cílem.
Proč je těžké ten rozdíl vidět
Ve škole i v partě se děje spousta drobných třenic. Někdo někomu skočí do řeči, někdo si vezme cizí věc bez dovolení, někdo se urazí. To je nepříjemné, ale není to automaticky šikana. Zároveň platí i opak: šikana nemusí vypadat jako „velká scéna“. Někdy je to tichý smích, zvednuté obočí, přehlížení, poznámka, která se dá vždycky popřít: „Já nic neřekl.“
Další komplikace je, že stejné chování může vypadat jinak podle kontextu. Dva kamarádi si ze sebe dělají legraci a oba se smějí. To může být úplně v pořádku. Stejná věta ale může být zbraň, když ji říká skupina člověku, který se už několik týdnů bojí promluvit, protože se mu za každou odpověď někdo vysměje. V tu chvíli nejde o větu. Jde o to, co se v té skupině děje dlouhodobě a kdo si může dovolit co.
Konflikt není hezký, ale je „řešitelný“
Konflikt je spor. Může být hlasitý, může bolet, někdy v něm padnou věci, které by padnout neměly. Podstatné ale je, že v konfliktu mají obě strany aspoň nějakou možnost reagovat. Ne ideální, ne vždycky příjemnou, ale existuje. V konfliktu se dá couvnout, domluvit, omluvit se, najít třetí cestu. Konflikt většinou není postavený na tom, že jeden člověk systematicky drží druhého „dole“.
I když se v konfliktu dva lidi nemají rádi, pořád mohou být zhruba na stejné úrovni. Jeden není automaticky bezmocný jen proto, že ten druhý má partu za zády, je oblíbenější nebo umí lépe manipulovat. Když se konflikt uklidní, život se může vrátit do normálu. Ne vždycky, ale může.
U šikany „návrat do normálu“ bez zásahu často nenastane, protože právě šikana se časem stává normálem – novým pravidlem, které si skupina zvykne tolerovat.
Škádlení se dá zastavit. Šikana se udržuje sama
Škádlení bývá hra na hraně. Někdy je hloupé, někdy nepovedené, někdy se někomu dotkne citlivého místa. Rozdíl je v tom, co se stane, když ten druhý dá najevo, že mu to vadí. U škádlení je aspoň nějaká šance, že druhá strana zareaguje: „OK, sorry, už ne.“ Nebo že se to dá narovnat. Ne hned, ale dá.
U šikany je „stop“ často jen další munice. Když oběť řekne, že jí to vadí, může to být využito jako důkaz slabosti. Když mlčí, bere se to jako souhlas. Ať udělá cokoliv, situace se dá otočit proti ní. To je jeden z důvodů, proč je pro oběti tak těžké vysvětlit okolí, co se děje: vypadá to, jako by „nic nefungovalo“. A někdy opravdu nic nefunguje – právě proto, že nejde o běžný spor.
Pět znaků, které pomáhají rozlišit, co se děje
Neexistuje jedna věta nebo jedno gesto, které by z něčeho udělalo šikanu. Dává větší smysl dívat se na vzorec. Následující tabulka je zjednodušení, ale může pomoct udělat si první představu.
| Co sledujeme | Konflikt | Škádlení | Šikana |
|---|---|---|---|
| Rovnováha moci | Obě strany jsou zhruba „stejně silné“ | Síly jsou podobné, je to mezi známými | Jeden má jasnou převahu (popularita, parta, vliv, strach) |
| Opakování | Může být jednorázový | Občasné, proměnlivé | Opakované, dlouhodobé, drží se jednoho cíle |
| Možnost zastavit | Dá se vyjednat, uklidnit, ukončit | „Stop“ většinou funguje | „Stop“ situaci často nezastaví, někdy ji zhorší |
| Smysl chování | Řešení sporu, prosazení názoru | Hra, humor (někdy nešikovný) | Ponížení, kontrola, vytlačení z kolektivu |
| Pocit bezpečí | Nepříjemné, ale není to past | Může být trapné, ale ne ohrožující | Strach, bezmoc, stažení, pocit pasti |
Tabulka neříká „tak a teď už to víš“. Spíš dává mapu: když se v tom, co prožíváš, opakuje nerovnováha, opakování a pocit pasti, je rozumné uvažovat o šikaně.
Nerovnováha moci není jen o síle
Když se řekne „moc“, mnoho lidí si představí fyzickou převahu. Jenže ve třídě a v partách se často hraje o jiné druhy moci.
Někdo má moc sociální: je oblíbený, má kolem sebe lidi, jeho smích spustí smích ostatních. Někdo má moc jazykovou: umí rychle reagovat, shodit druhého v jedné větě, otočit situaci tak, že vypadá jako vtip. Někdo má moc informační: má screenshoty, ví, co kdo napsal, slyšel něco „zákulisně“. A někdo má moc prostředím: sedí tak, že ovládá prostor, rozhoduje o tom, kdo bude v týmu, kdo půjde ven, kdo „patří“.
Nerovnováha moci se často pozná podle toho, kdo může dělat chyby bez následků a kdo za stejnou chybu zaplatí. Kdo si může dovolit mlčet a být dál v pohodě, a kdo se bojí promluvit, protože to někdo použije proti němu.
Opakování neznamená jen „každý den“
Časté nedorozumění je, že šikana musí být viditelná a každodenní. Jenže opakování může vypadat i tak, že se něco děje „jen občas“, ale vždycky se to stočí ke stejnému člověku. Nebo že se střídají formy: jednou poznámky, jindy ignorace, pak meme, pak šeptání na chodbě. Každá situace sama o sobě může vypadat jako drobnost. Dohromady ale vytvářejí tlak.
Opakování je někdy spíš „vracení se ke stejné roli“ než opakování stejné věty. Skupina si zvykne, že jeden člověk je terč. A jakmile je tahle role jednou vytvořená, začne se udržovat skoro sama – někdo přidá poznámku, protože „se to tady tak dělá“, někdo se zasměje, protože nechce být další na řadě, a někdo mlčí, protože neví, jak do toho vstoupit.
Pocit pasti je signál, který stojí za pozornost
U konfliktu se člověk může cítit naštvaný nebo zraněný. U šikany se často přidává něco navíc: pocit, že není kam uhnout. Že když člověk promluví, bude to horší. Když mlčí, bude to pokračovat. Když se brání, bude označený za „hysterku“ nebo „konfliktního“. Když to zkusí ignorovat, skupina si najde jinou cestu.
Tenhle pocit pasti není důkaz sám o sobě. Ale je to důležitý vnitřní ukazatel, protože souvisí s bezpečím. A bezpečí není něco, co si člověk „má zařídit“. Bezpečí je vlastnost prostředí. Když se prostředí opakovaně chová tak, že je v něm člověk menší, slabší a bez hlasu, je na místě brát to vážně.
Proč někdy šikana vypadá jako „obyčejná legrace“
Šikana často stojí na dovednosti vypadat nevinně. „Já jsem jen vtipkoval.“ „My se jen smějeme.“ „On je moc citlivej.“ Tyhle věty nejsou jen výmluva. Jsou součástí toho, jak se šikana chrání před tím, aby byla pojmenovaná.
Skupina navíc někdy opravdu má pocit, že „to není tak hrozný“. Ne proto, že by všichni byli špatní lidé, ale protože si zvykli. Když se něco děje dlouho, mozek to začne brát jako normální kulisu. A čím víc se o tom nemluví, tím víc to působí, že „to tak prostě je“.
To je jeden z důvodů, proč je pro oběť tak těžké najít slova. Nejde jen o to, že se stydí. Jde i o to, že okolí má připravené vysvětlení, proč to vlastně nic není. A oběť tak může začít pochybovat sama o sobě: „Možná fakt přeháním.“
Když si nejsi jistý, je normální nebýt si jistý
Některé situace jsou jasné: opakované ponižování, vyhrožování, vytlačování ze třídy, ničení věcí, šíření fotek. Jindy je to rozmazané. Někdo se chová jednou mile a podruhé krutě. Jednou tě vezmou do skupiny a příště tě vyhodí. Jednou to vypadá jako vtip a pak se ti večer doma rozklepou ruce, když si na to vzpomeneš.
U šikany se často míchá několik věcí najednou: potřeba patřit, strach z vyloučení, stud, snaha „vydržet“, aby člověk nebyl za slabého. Nejistota je v tomhle běžná. A někdy se rozplyne až zpětně, když člověk slyší popis, který do toho konečně sedí.
Možná pomůže jednoduchá otázka: kdyby se tohle dělo někomu jinému – někomu, koho máš rád – znělo by ti to pořád jako „normální sranda“? Nejde o to někoho soudit. Jde o to získat odstup, který se zevnitř situace hledá těžko.
Co se stane, když šikanu zaměníme za konflikt
Když dospělí i děti vidí šikanu jako konflikt, často pak zvolí „konfliktní“ řešení: ať si to vyříkají, ať se omluví, ať se domluví na pravidlech. Někdy to dokonce vypadá hezky: dva lidé si podají ruku, třída se na chvíli uklidní.
Jenže pokud je v pozadí nerovnováha moci, může takové „vyříkání“ skončit tím, že se oběť ještě víc stáhne. Konflikt předpokládá, že obě strany mají podobnou možnost mluvit. Šikana ale často znamená, že oběť mluvit nemůže – nebo že její slova budou okamžitě zpochybněná, zesměšněná, obrácená proti ní. A pak se z „řešení“ stane další důkaz, že to nemá cenu.
Záměna má ještě jeden dopad: když šikana vypadá jako konflikt, odpovědnost se rozloží „napůl“. Jenže šikana není spor dvou rovnocenných stran. Je to situace, kde jeden člověk nebo skupina zneužívá převahu. A to je jiný typ problému.
Dvě časté věty, které zní nevinně, ale umí ublížit
Někdy se šikana udržuje právě tím, že ji okolí zlehčí. Ne vždycky ze zlé vůle. Často proto, že dospělí i děti chtějí věřit, že „to přejde“. Jenže některé věty mohou oběť uzamknout do ticha.
„Tak se jim vyhni.“ Když je šikana součástí třídy, nejde se jí úplně vyhnout. Člověk může změnit chodbu, ale ne prostředí. Navíc se tím nenápadně říká: problém je v tobě, ty se musíš přizpůsobit.
„Nevšímej si toho.“ Někdy to může pomoct u jednorázové hlouposti. U šikany to často nepomůže, protože šikana není náhodná provokace. Je to vztahová hra o moc a postavení. A ignorace se v ní může číst jako „můžeme pokračovat“.
Smysl není obviňovat každého, kdo někdy řekl něco podobného. Smysl je pochopit, proč tyhle věty u šikany často nefungují – a proč je důležité hledat jiný způsob, jak situaci pojmenovat a zastavit.
Malý test reality: co v té situaci roste
Když se něco děje mezi lidmi, stojí za to sledovat, co to dělá s atmosférou. Konflikt bývá jako bouřka: přijde, je nepříjemný, pak odejde a dá se znovu dýchat. Šikana bývá jako mlha: plíživá, dlouhá, člověk si na ni skoro zvykne, ale postupně mění všechno – i to, jak člověk přemýšlí o sobě.
U šikany často roste napětí, opatrnost, hlídání slov, kontrola toho, co si člověk vezme na sebe, kde si sedne, komu napíše. U konfliktu může růst snaha o narovnání nebo aspoň o vyjasnění. To jsou dva odlišné směry.
A i když to zní možná zvláštně, někdy je dobré se neptat jen „co se stalo“, ale „co se děje pořád“. Šikana je z velké části o opakování a o systému. Ne o jedné scéně.
