V této epizodě mluví Alice o své zkušenosti s poruchou příjmu potravy. Nezačíná ale u samotného hubnutí. Vrací se k tomu, co tomu předcházelo: k dětství, rodině, škole, vztahu s tátou, tlaku na výkon a pocitu, že si doma někdo všímá hlavně známek, ale už méně toho, co se s ní skutečně děje.
Popisuje období, kdy se začala vzdalovat domovu, trávila čas ve špatné partě, objevily se návykové látky, alkohol i problémy se zákonem. Sama říká, že doma se přesto nejvíc řešila škola. Právě tahle zkušenost je pro její příběh důležitá, protože poruchu příjmu potravy nevnímá jen jako snahu zhubnout, ale jako něco, co souviselo s kontrolou, vztahem k sobě i s potřebou být konečně viděná.
Druhý začátek přišel během covidu. Alice začala běhat, cvičit, sledovat jídlo, kalorie a tělo. Zpočátku to vypadalo jako snaha dát se do pořádku. Postupně se z toho ale stala obsese. Jídlo, pohyb, váha a čísla začaly zabírat stále větší část jejího života. Popisuje i to, jak snadné bylo okolí přesvědčovat, že je všechno v pořádku, i když už dávno nebylo.
V rozhovoru se otevřeně vrací také k hospitalizaci, k refeeding syndromu, k fyzickému vyčerpání a ke strachu, který tehdy prožívala. Mluví o chvílích, kdy její tělo přestávalo zvládat základní věci, i o tom, jak důležité pro ni bylo, když jí někdo v nemocnici srozumitelně vysvětlil, co se děje. Zároveň popisuje, jak zásadní roli pro ni později měla terapie a postupné rozplétání rodinných vztahů.
Epizoda není jednoduchým návodem ani rychlým vysvětlením. Je to osobní výpověď o tom, že za viditelným problémem může být mnohem víc vrstev, než se na první pohled zdá. Alice dnes mluví i o tom, že žije rodinný život, má dítě a svou zkušenost chce využívat tak, aby mohla pomoct lidem, kteří se s podobným problémem potýkají, i jejich rodičům.
