Ulice je pořád na mapě, ale sousedé odešli, dům má jiného majitele a člověk, který se vrací, už není dítětem. Jindy místo zničila voda, válka nebo přestavba. Stesk proto nemíří jen k budově. Míří k životu, který se v ní kdysi zdál samozřejmý.
Co z domova nám vlastně chybí
Za větou „chtěl bych domů“ může být několik různých přání. Sednout si do známé kuchyně. Mluvit bez vysvětlování rodinných souvislostí. Potkat cestou někoho, kdo nás zná od dětství. Nebo znovu zažít dobu, kdy každodenní starosti nesl někdo jiný. Každé z těchto přání míří trochu jinam a adresa sama je nemusí splnit.
Zkusme proto jít od celého domova ke konkrétní chvíli: co bychom chtěli udělat, kdybychom tam zítra mohli být? Zavolat babičce už možná nelze, ale její recept lze uvařit s někým, kdo ji znal. Chybí-li vlastní pokoj a klid, vzpomínání samo nezajistí soukromí v současném bydlení. Pojmenování chybějící věci pomáhá rozlišit, čemu můžeme dát novou podobu a co zůstane ztrátou.
Domov má také podmínky, které nejsou jen pocitem. Kvalitativní studie 31 syrských uprchlíků v Jordánsku popisuje ztrácení a znovuvytváření domova prostřednictvím bezpečí, sociálních vztahů a identity, vazby k místu a představ o budoucnosti. V jejich zkušenosti nuceného odchodu tak šlo o mnohem víc než o opuštěnou budovu. Při nejistém bydlení potřebuje člověk vedle prostoru pro smutek také praktickou pomoc s tím, kde a za jakých podmínek bude žít.
Návrat neumí vrátit čas
Před návštěvou starého místa stojí za to pojmenovat očekávání. Chceme vidět dům, projít známou cestu, nebo se setkat s konkrétním člověkem? Setkání je potřeba domluvit. Dům může být soukromým prostorem někoho jiného a sousedé nemusejí mít čas ani chuť vracet se k našim vzpomínkám. To může zabolet, i když se k nám nikdo nezachoval špatně.
Někdy pomůže kratší návštěva s někým blízkým a možnost odejít, když je toho příliš. Nemusíme během jednoho dne obejít všechna místa ani pořizovat fotografie všeho, co zmizí. Lze si nechat volný večer po návratu, aby na zklamání nebo dojetí zbyl prostor. A lze cestu odložit, pokud se na ni právě necítíme.
Když návštěva nepřinese úlevu, neznamená to, že vztah k místu byl vymyšlený. Možná v něm hledáme něco, co tam už nikdo nemůže vrátit: rodinu v tehdejším složení, pocit jistoty nebo vlastní tehdejší věk. Fotografie současné ulice a vzpomínka na dávné odpoledne mohou ukazovat stejné místo, a přesto vyprávět dva odlišné příběhy.
Stesk nemusí potvrzovat, že všechno bylo dobré
Po domově se může stýskat i člověku, který z něj potřeboval odejít. Může mu chybět zahrada, jazyk nebo sourozenec, a současně být rád, že už nežije s ponižováním či strachem. Kvůli hezké vzpomínce nemusí zpochybňovat důvody odchodu. Ani příbuzní z ní nemohou vyvozovat povinnost vrátit se do původních vztahů.
Stejné místo také nemuselo znamenat totéž pro všechny členy rodiny. Pro jednoho byly návštěvy chalupy odpočinkem, druhý si pamatuje hlavně práci a hádky. Při společném vzpomínání pomáhá mluvit za sebe: „Mně chybí večery na verandě.“ Druhému tím ponecháme prostor, aby si uchoval vlastní zkušenost a nemusel naši verzi minulosti potvrzovat.
O domov lze přijít i bez odchodu. Jestli se proměnila krajina nebo okolí, které člověka drželo na místě, navazuje text o smutku nad proměnou známého prostředí. I v takové situaci může být těžké vysvětlit okolí, proč už pobyt na stejné adrese nepřináší dřívější pocit domova.
Co si můžeme nést dál
Psycholožka Pauline Boss v rozhovoru pro APA zpochybňuje představu, že se ztráta musí definitivně uzavřít a citové pouto skončit. Vztah k tomu, o co jsme přišli, může pokračovat i při dalším životě. Nemusíme tedy čekat, až přestaneme vzpomínat, abychom mohli mít rádi současné bydliště.
Podoba takového spojení může být docela obyčejná. Uvařit známé jídlo. Ponechat si oblíbený hrnek. Používat jazyk, který jinde během dne nezazní. Domluvit si občasný telefonát se starým sousedem a zajímat se i o jeho dnešek. Pokud chceme zaznamenat rodinné vyprávění, nejdřív se zeptáme, zda o to druhý stojí. Vzpomínka nemusí být společným úkolem celé rodiny.
Někomu vyhovuje mít fotografie na očích, jinému uložené v krabici, kterou otevírá jen občas. Obě možnosti se mohou časem měnit. Také kontakt s bývalým místem lze dávkovat: když sledování každé nové přestavby bere celý večer a pokaždé zanechá tíseň, můžeme si od zpráv odpočinout. Vztah k domovu se neměří počtem prohlédnutých snímků.
Nové opory vznikají v běžném dni
Nové místo nemusí okamžitě nabídnout blízkost, která se jinde tvořila roky. Můžeme začít menším cílem: najít příjemnou cestu z práce, poznat knihovnu, oslovit souseda nebo si vyhradit kout, o jehož podobě rozhodujeme sami. Jde o drobné možnosti, jak se v současném dni lépe vyznat a mít v něm něco svého.
Pokud chybí hlavně lidé, samotné zařizování bytu nemusí přinést očekávanou změnu. Pomoci může pravidelné setkávání kolem konkrétní činnosti, při němž není nutné hned vyprávět celý život. Zároveň lze udržovat stará přátelství. Není potřeba rozhodnout, které místo je teď jediným „pravým“ domovem, ani dávat novým známým úkol nahradit někoho z minulosti.
Blízký člověk může nabídnout pozornost otázkou, co právě dnes chybí nejvíc. Někdy je odpovědí společná vzpomínka, jindy pomoc se stěhováním nebo společnost při první návštěvě nového místa. Ujištění „tady to máš přece lepší“ může takový rozhovor ukončit dřív, než zjistíme, o jakou ztrátu jde.
Britská NHS mezi ztráty, které mohou vyvolávat zármutek, řadí i ztrátu domova a stěhování. Doporučuje mluvit s někým o svých pocitech a volit malé, zvládnutelné kroky. Je-li smutek těžké unést nebo se přidává úzkost, nespavost či dlouhodobá skleslost, lze se obrátit na praktického lékaře nebo psychologa. Pro rozhovor stačí popsat, co se změnilo a jak teď vypadá běžný den.
Starý domov může zůstat důležitý, i když už se do něj nedá vrátit. Vedle jeho místa v paměti může postupně vznikat také místo pro dnešní lidi, zvyky a plány.
