Jeden den člověk nedokáže vstát z postele. Druhý vyřizuje praktické věci a působí klidně. Pak se zasměje zprávě od kamaráda a hned nato ho přepadne vina, že se vůbec mohl smát. Okolí i on sám mohou hledat vysvětlení: V jaké fázi právě jsem? Co přijde potom? Kdy se mám posunout dál?
Pevný plán by v chaosu nabízel jistotu. Truchlení se jím však řídit nemusí. Pocity, tělesné reakce, myšlenky i schopnost fungovat se mohou měnit během dne a jejich pořadí neurčuje, zda člověk zemřelého miloval dost.
Proč seznam fází nepředpoví další den
Často zmiňovaných pět fází zahrnuje popření, hněv, smlouvání, depresi a přijetí. Jak vysvětluje organizace Cruse zaměřená na podporu pozůstalých, původní model popisoval lidi čelící vlastnímu umírání a později se rozšířil i na truchlení. Jednotlivé reakce nemusejí přijít všechny ani v daném pořadí. Z označení „jsem ve fázi hněvu“ tedy nelze odvodit, co bude následovat.
Studie 205 starších dospělých sledovala příznaky deprese před úmrtím partnera a šest i osmnáct měsíců po něm; po úmrtí měřila také projevy zármutku. Popsala několik průběhů obtíží, včetně relativně mírných příznaků ve všech sledovaných obdobích, postupného zlepšení i přetrvávající zátěže. Šlo o převážně ženský vzorek z oblasti Detroitu s průměrným věkem 72 let. Výsledky rozlišují průběhy ve sledované skupině, nepředpovídají reakci konkrétního člověka ani všechny druhy ztráty.
Člověk, který brzy zvládá každodenní úkoly, nemusí smrt vytěsňovat. Člověk, kterého bolest silně zasahuje, nemusí být slabý. A dva lidé ze stejné rodiny mohou truchlit tak rozdílně, že si navzájem připadají chladní nebo přehnaní, přestože každý reaguje na vlastní vztah a vlastní ztrátu.
Průběh ovlivňuje také to, co smrti předcházelo a co po ní zůstalo. Dlouhé pečování může přinést vyčerpání i úlevu, náhlé úmrtí zase šok a mnoho nezodpovězených praktických otázek. Význam má bezpečí vztahu, předchozí ztráty, zdraví, bydlení, peníze i to, zda okolí zármutek uznává. Dva lidé po podobné ztrátě tak mohou mít velmi odlišné podmínky pro další život.
Emoce se mohou míchat a na chvíli ustoupit
Po úmrtí se nemusí objevit jen smutek. Přijít může hněv, strach, vina, úleva po dlouhém utrpení, otupělost, zmatek i nic, co by člověk uměl pojmenovat. Některé reakce se týkají smrti, jiné praktických důsledků a prázdných míst v každodenním životě a další složitosti vztahu, který nebyl jen krásný nebo bezpečný.
Pocity nemusejí být přítomné stále a mohou se vracet nečekaně, jak popisuje také přehled NHS o truchlení. Člověk může sledovat seriál, pracovat, sportovat nebo zažít hezký okamžik a později znovu plakat. Chvíle úlevy může existovat vedle bolesti ze ztráty.
Také pláč není jednotka zármutku. Někdo pláče často, jiný zřídka a další spíš cítí napětí, únavu nebo potřebu něco dělat. Porovnávat vnější projevy znamená porovnávat jen část zkušenosti.
Rodina může rozdíly mylně číst jako spor o zemřelého. Jeden chce často vzpomínat, druhý potřebuje mluvit o běžných věcech. Jeden vyhledává společnost, druhý má menší kapacitu na kontakt. Pomáhá popsat potřebu bez hodnocení: „Dnes potřebuji být chvíli sám“ je přesnější než „Tobě to asi není líto.“ Každý může truchlit jinak, aniž by musel přebírat způsob druhého.
O pomoci rozhoduje také to, jak se daří žít
Otázka „Jak dlouho je to ještě normální?“ vzniká často ze strachu. Samotný kalendář však neřekne, jak člověk funguje, jak intenzivní je jeho bolest ani co se v jeho životě právě děje. Výročí může smutek zesílit, nový krok připomenout nepřítomnost a dlouhé období praktických povinností může odsunout prožívání na později.
Při odborném posouzení se délka obtíží zohledňuje společně s jejich podobou a dopadem. Klinická příručka WHO popisuje u prodloužené poruchy truchlení přetrvávající stesk nebo myšlenky neustále se vracející k zemřelému, intenzivní emoční bolest a výrazné narušení života. Bere v úvahu také sociální, kulturní a náboženské zvyklosti. Někdo přitom dál zvládá práci či péči o rodinu, ale jen s mimořádným vypětím; i to je pro posouzení důležité.
Pomoc je možné hledat dávno před jakoukoli diagnózou. Důvodem může být potřeba praktické podpory, rozhovoru o zemřelém nebo pomoci se spánkem, jídlem a běžnými povinnostmi.
Při rozhovoru se můžeme zaměřit třeba jen na poslední týden. Co bylo nejtěžší? Kdy přišla aspoň malá úleva? Co pomohlo spát, jíst nebo zvládnout nutný úkol? Konkrétní odpověď snáze ukáže potřebnou podporu: někdo přiveze jídlo, převezme telefonát nebo zůstane večer na návštěvě.
Stejně užitečné je říct, co člověka vyčerpává a co by teď potřeboval omezit, třeba návštěvy nebo vyřizování dalších záležitostí.
Kdy vyhledat další podporu
Pokud člověk opakovaně nezvládá jíst, spát, pečovat o sebe nebo běžné povinnosti, je namístě obrátit se na praktického lékaře či odborníka na duševní zdraví. Také s myšlenkami na smrt je důležité vyhledat pomoc. Při bezprostředním ohrožení života nebo po sebepoškození vyžadujícím akutní ošetření volejte 155 nebo 112. Pro okamžitý rozhovor je dospělým k dispozici Linka první psychické pomoci 116 123, dětem a studentům do 26 let Linka bezpečí 116 111. Obě telefonní linky fungují bezplatně a nonstop.
Užitečnější než „Už bys měl být dál“ může být otázka „Jak to s tebou dnes je?“ Odpověď může být zítra jiná. Podporu lze podle potřeby měnit.
