Kolegyně odchází do důchodu. Než zavře svou skříňku, ukáže nástupci postup, který se do žádného návodu nevešel: jak poznat, že stroj začíná pracovat jinak, a kdy je lepší ho zastavit. V jiném městě někdo pravidelně vede dětský oddíl. O ulici dál sousedka vysvětluje novým členům společné zahrady, co se kde osvědčilo. Ani jeden z těchto lidí nemusí mít děti. Přesto předávají něco, na co druzí mohou navázat.
Při hovoru o tom, co po nás zůstane, se ale řeč často rychle stočí k potomkům. Zkušenosti, vztahy a práce lidí bez dětí přitom snadno zůstanou stranou. Rodičovství je jednou z cest předávání; další vedou přes přátele, práci nebo místa, o která společně pečujeme.
Když chceme, aby z naší zkušenosti měl někdo užitek
Psychologie pro zájem pečovat o další generaci a přispívat k tomu, co bude pokračovat po nás, používá slovo generativita. Může zahrnovat výchovu, výuku, vedení méně zkušených kolegů, tvorbu i udržování společných věcí. Dan McAdams ve svém pojetí rozlišuje několik složek: očekávání okolí, vnitřní přání, zájem o druhé, přesvědčení, závazek, jednání a způsob, jak o svém přínosu vyprávíme. (McAdams, 2013)
V běžném životě lze rozdíl poznat snadno. Někdo by rád učil děti hrát na kytaru, ale nemá volné odpoledne ani místo, kde se s nimi scházet. Jiný už léta trpělivě zaučuje nováčky a o žádném životním odkazu nepřemýšlí. Další se přihlásí do dobrovolnického programu, protože mu chybí společnost, a teprve při práci zjistí, že ho těší také předávání zkušeností.
Přání, příležitost a čin tedy nejsou totéž. Právě jejich rozlišení pomůže lépe než otázka, zda jsme „dost generativní“. Kdo má chuť něco předat, může potřebovat hlavně domluvit čas a najít zájemce. Kdo už hodně pečuje, může potřebovat někoho, kdo se s ním o práci podělí.
Život bez dětí nemusí mít náhradní poslání
Rodič při výchově předává řeč, dovednosti, zvyklosti i zkušenost s tím, jak se lidé k sobě chovají. Podobně může dítěti nebo mladšímu dospělému vstoupit do života učitel, teta, trenér, kolegyně či soused. Každý má jinou roli a jiné možnosti. Záleží na konkrétním vztahu a jednání.
Rozhovory s 200 staršími ženami v USA, z nichž 151 nemělo žijící děti, zachytily pestré podoby takového přínosu. Účastnice mluvily o žácích, lidech, které vedly, o práci pro organizace i o věcech a činnostech, na nichž jim záleželo. Některé nacházely pokračování vlastní zkušenosti v rodině, jiné u lidí mimo ni. Autoři sledovali také péči o vrstevníky a starší generaci. (Rubinstein a kol., 2015)
Když tento širší pohled přijmeme, odpadá potřeba hledat pro život bez dětí nějakou náhradu. Výuka, tvorba nebo sousedská výpomoc mají vlastní smysl. Člověk se jim může věnovat, protože ho zajímají nebo mu na někom záleží. Nemusí jimi splácet dluh za to, že se nestal rodičem.
Věk mění možnosti, neurčuje hodnotu přínosu
S přibývajícími roky můžeme mít víc zkušeností, kontaktů a dovedností. Současně se mění zdraví, pracovní povinnosti, rodinná situace i to, o co stojíme. Pro jednu ženu znamená odchod do důchodu čas na vedení kroužku. Pro jinou péči o partnera, vedle níž už se další závazek nevejde.
Analýza desetileté americké studie sledovala generativní zájem u 861 lidí ve věkovém rozmezí 40 až 84 let. Podle odhadu po čtyřicítce mírně klesal, přibližně mezi padesáti a sedmdesáti lety zůstával stabilní a poté opět klesal. Celkově však byly změny malé a stabilita poměrně vysoká. Šlo o jednu dotazníkem měřenou složku, nikoli soupis skutečně vykonané péče. (Nelson a Bergeman, 2021)
Pro jednotlivce proto dává větší smysl podívat se na konkrétní situaci. Středoškolák může mladšímu spolužákovi ukázat, jak se připravuje na přijímací zkoušky. Zkušený pracovník může zaučit člověka, který je věkem starší. Seniorka může chtít dál učit, pokud se vyřeší doprava a čas setkání. Předávání začíná tam, kde se potká zkušenost se zájmem druhého.
Někdy chybí hlavně příležitost
V programu Experience Corps v Baltimoru pomáhali lidé od 60 let ve veřejných základních školách. Randomizovaná studie zahrnula 702 účastníků. Ti, kteří byli přiděleni do programu, při kontrolách během dvou let uváděli větší přání přispívat a silnější pocit vlastního přínosu než kontrolní skupina, které byly nabídnuty jiné dobrovolnické příležitosti. Program počítal s nejméně patnácti hodinami týdně. (Gruenewald a kol., 2016)
Výsledek se týkal toho, jak účastníci svůj přínos vnímali. Ukazuje, že možnost zapojit se do konkrétní práce může posílit pocit, že máme druhým co dát. Samotné přesvědčování „máte přece co nabídnout“ by nikomu nezařídilo místo ve škole, domluvený úkol ani spolupráci s učiteli.
Podobnou otázku lze položit i v menším měřítku: Co člověku brání nabídku uskutečnit? Možná pracuje na směny a pravidelný termín mu nevyhovuje. Možná nikdo neví, co umí. Nebo se ho okolí už ptá jen na to, s čím potřebuje pomoci, a zapomíná se zeptat, do čeho by se rád zapojil. V takové situaci může pomoci kratší domluvené setkání, jasný úkol nebo možnost pracovat společně s někým dalším.
Dobrá domluva chrání i toho, kdo předává
Přání být užitečný snadno vede k dalšímu „ano“. Jednou zaskočíme, podruhé vezmeme práci domů a časem se s naší dostupností začne počítat. Pomoc pak zabírá prostor, který potřebujeme na vlastní práci, blízké nebo odpočinek.
Je užitečné rozlišit, co chci podporovat a kolik toho mohu dlouhodobě dělat. Zkušená účetní může spolku nabídnout dvě konzultace při předání agendy. Nemusí tím převzít jeho účetnictví navždy. Vedoucí kroužku může předem dohodnout střídání. Člověk, který pečuje doma, může další dobrovolnickou roli odmítnout.
Co z toho, co umíte, může použít někdo další?
Může to být postup, který šetří čas. Znalost místa. Schopnost vysvětlit složitou věc. Také péče o společný prostor nebo ochota nechat začátečníka, aby si něco vyzkoušel, zatímco jste nablízku.
Někdy stačí najít člověka, který o takovou zkušenost stojí, a domluvit první setkání. Jindy už předáváte hodně a další krok spočívá v tom, že část odpovědnosti konečně převezme někdo jiný. Obojí umožňuje, aby práce a zkušenosti pokračovaly dál. Mnohé z toho vzniká v obyčejném dni, dávno předtím, než to někdo nazve odkazem.
