Přeskočit na obsah
PROJEKT 23 PROJEKT 23
Hledat
Stud a stigma: když strach z odsouzení oddaluje pomoc
6. díl z 9 · Návykové látky pod povrchem: co řídí užívání a změnu

Stud a stigma: když strach z odsouzení oddaluje pomoc

Přehled všech 9 dílů série

„Udělal jsem něco špatného“ může vést k otázce, jak to napravit. „Jsem špatný člověk“ zasahuje mnohem dál. Když se takový soud spojí s užíváním látky, může být těžké uvěřit, že má smysl požádat o pomoc.

Stigma spojuje určitou vlastnost nebo zdravotní potíž se znehodnocujícími soudy o celém člověku. Projevuje se nálepkami, odmítáním i nerovným zacházením. Člověk může odsouzení z okolí přijmout za vlastní a začít věřit, že si pomoc nezaslouží. Potíže s užíváním pak může více skrývat a vyhledání péče odkládat.

Když se skutek změní v identitu

Pocit viny může mít konkrétní obsah: lhal jsem, nedodržela jsem dohodu, ohrozil jsem někoho, použila jsem peníze, které byly na něco jiného. Taková věta může být bolestivá, ale ponechává prostor pro odpovědnost, nápravu a změnu.

Stud může znít jinak: jsem lhář, jsem slabá, jsem ztracený případ, jsem ostuda rodiny. Takový soud se vztahuje k celému člověku. Čím pevněji mu uvěří, tím obtížnější pro něj může být představit si, že má smysl požádat o pomoc nebo zkusit něco znovu.

Pocity se mohou překrývat. Rozlišení viny zaměřené na jednání a studu zaměřeného na celé já popisuje přehled psychologického výzkumu. Při rozhovoru může pomoci vrátit se ke konkrétní události: co se stalo, koho to zasáhlo a co lze napravit.

Stigma není jen nepříjemný pocit

Stigma zahrnuje zjednodušující přesvědčení, očekávání odsouzení, sociální odmítání i diskriminační jednání. Člověk může předpokládat, že jej ostatní budou považovat za nespolehlivého, slabého nebo beznadějný případ. Někdy se s takovou reakcí skutečně setkal, jindy ji očekává na základě příběhů a jazyka kolem sebe.

NIAAA shrnuje, že vnímané stigma může lidi s poruchou užívání alkoholu odrazovat od přiznání problému, jeho sdílení i vyhledání léčby. Zlehčování či zatajování potíží se může objevit i před lékařem, pokud se člověk obává jeho odsouzení.

Člověk si může říkat, že do poradny chodí „jen ti nejhorší“ nebo že návštěvou potvrdí vlastní selhání. Pomoc pak odkládá s přesvědčením, že by měl situaci nejdřív zvládnout sám. Konzultace přitom může začít už nejistotou, zda užívání přerůstá v problém, a otázkou, jaké možnosti péče existují.

Tajení může oddálit konflikt i potřebnou pomoc

Tajení může člověka na chvíli chránit před konfliktem, ztrátou důvěry nebo nutností přiznat si rozsah problému. Současně však zmenšuje počet lidí, kteří mohou včas vidět riziko, nabídnout doprovod nebo pomoci obnovit léčbu po návratu k užití.

Se skrýváním může růst další tlak. Je potřeba hlídat zprávy, vysvětlovat nepřítomnost, tajit výdaje nebo si pamatovat různá vysvětlení pro různé lidi. Strach z odhalení se může stát novým zdrojem úzkosti. Látka pak může sloužit i k úlevě od napětí, které skrývání vyvolává.

Pokud po sdělení následuje ponížení nebo veřejné zesměšnění, může být příště ještě těžší promluvit. Pomáhá klidné prostředí, pozorné naslouchání a konkrétní domluva, co se bude dít dál. Když někdo řekne, že se znovu vrátil k užívání, lze společně hledat kontakt na léčbu a probrat bezprostřední rizika.

Jak reagovat, když člověk řekne něco závažného?
Nejdřív zjistěte, zda je někdo akutně ohrožený, a podle potřeby přivolejte pomoc. Potom můžete říct: Jsem rád, že mi to říkáš. Pojďme probrat, co teď potřebujeme udělat. Mluvte v soukromí a domluvte se, koho přizvat k další pomoci. Při bezprostředním ohrožení s přivoláním pomoci nečekejte.

Jazyk mění očekávání

Slova jako „feťák“, „alkoholik“ nebo „narkoman“ mohou v běžné řeči působit jako rychlý popis. Zároveň spojují člověka a problém do jediné identity a nesou mnoho předpokladů, které z konkrétní situace nevyplývají. Přesnější je mluvit o člověku, který užívá určitou látku, má potíže spojené s užíváním nebo žije s poruchou užívání.

NIAAA doporučuje používat přesný jazyk, který označuje člověka a jeho zdravotní potíž zvlášť. Například „člověk s poruchou užívání alkoholu“ popisuje zdravotní stav a ponechává prostor pro ostatní stránky jeho života. Pokud diagnózu neznáme, můžeme mluvit o konkrétních potížích spojených s pitím.

Někdo pro sebe používá označení „alkoholik“ třeba v podpůrné skupině a nachází v něm sounáležitost nebo připomínku vlastní zkušenosti. Při rozhovoru lze respektovat jeho sebeoznačení a zároveň se ptát, jak chce, aby o něm mluvili ostatní.

Různé látky, různé společenské soudy

Společnost neposuzuje všechny látky stejným metrem. Alkohol může být dlouho omlouván jako běžná součást života, i když už přináší závažné škody. Jiné látky mohou člověka okamžitě zařadit do kategorie „ztracených“, i když o rozsahu jeho potíží zatím téměř nic nevíme.

Přijímání rizikového pití jako běžné zábavy může ztěžovat včasné rozpoznání potíží. U jiných látek zase očekávané odsouzení může ztěžovat vyhledání pomoci. Pro posouzení rizika potřebujeme vědět, co člověk užívá, jakým způsobem a s jakými dopady. Podrobněji to rozebírá díl o legálních a nelegálních látkách.

Do obav vstupuje také role člověka. Rodič, zdravotník, učitel nebo vedoucí pracovník se může bát, že mu ostatní přestanou důvěřovat. Dospívající se může obávat trestu nebo odmítnutí. Při prvním kontaktu se službou se lze zeptat, jak nakládá se sdělenými informacemi, jak probíhá konzultace a co bude následovat. Konkrétní odpovědi pomáhají rozhodnout, komu a co sdělit.

Hranice popisují, co potřebujeme chránit

Konkrétní hranice může znít: „Auto ti nepůjčím, když jsi pod vlivem.“ „Nebudu za tebe omlouvat absence v práci.“ „Když jsi pod vlivem, péči o děti musí převzít střízlivý dospělý.“ Takové věty pojmenovávají situaci i opatření, které má někoho chránit.

Rozhovor o škodě může být stejně přesný: které peníze chybějí, jak se uhradí nájem, komu je potřeba se omluvit a jak zabránit opakování nebezpečné situace. Domluva pak umožňuje sledovat, co se skutečně mění.

Blízcí mohou říct, že důvěra byla narušena a její obnova potrvá. Při násilí nebo bezprostředním ohrožení je na prvním místě dostat sebe i další ohrožené do bezpečí a přivolat pomoc.

První rozhovor může začít i strachem

První krok může být rozhovor s člověkem, kterému důvěřujete, konzultace u praktického lékaře nebo kontakt s adiktologickou službou. Začít lze i větou: „Potřebuju mluvit o užívání, ale bojím se, co si o mně pomyslíte.“ Pokud je osobní rozhovor příliš těžký, lze nejdřív využít online Poradnu adiktologie.

Okolí může pomoci otevřenými otázkami: „Co se dělo, než ses k tomu vrátil?“ „S čím teď potřebuješ pomoct?“ „Chceš, abych s tebou do poradny šel?“ Důležitý je také čas na odpověď a ochota vyslechnout něco, co se poslouchá obtížně.

Když se o potížích dá mluvit dřív

Když člověk může popsat potíže bez ponižování, má více prostoru požádat o pomoc, ozvat se při sílící chuti nebo říct, že se znovu vrátil k užívání. Přesný rozhovor pak pomáhá určit riziko, dostupnou podporu i to, co je třeba napravit. Další díl se podrobněji věnuje roli blízkých při této změně.

Přinesl vám tento článek něco užitečného?

Pokud chcete podpořit vznik dalších článků, videí a projektů, můžete Projekt 23 symbolicky pozvat na kafe.

Potřebuješ pomoc?

Asistenční linka

Vyslechneme tě a probereme, co dál a na koho se obrátit.

Když telefon nezvedneme, zkusíme ti zavolat zpátky.

Volat na linku

AI CHAT 23

Prober s umělou inteligencí, co řešíš. Chat slouží i jako rozcestník pomoci: podle potřeby předá tvůj kontakt někomu z našeho týmu.

Otevřít chat

Mapa pomoci

Kontakty na pomoc podle místa a situace.

Mapa pomoci · připravujeme

Všechny díly série

Návykové látky pod povrchem: co řídí užívání a změnu

Stud a stigma: když strach z odsouzení oddaluje pomoc
Díl série 6. díl z 9

Stud a stigma: když strach z odsouzení oddaluje pomoc (čtete)

Člověk potřebuje pomoc, ale bojí se říct pravdu. Jak stud a nálepky podporují tajení a co může usnadnit první rozhovor o užívání.