Po letech potkáme člověka, který dříve působil nepříjemně, sotva pozdravil a nejraději stál stranou. Teď se směje, zajímá se o ostatní a bez námahy oživí celou společnost. Vedle něj sedí někdo, kdo dříve nezkazil žádnou legraci, ale dnes skoro nepromluví. Který z nich se změnil? A který jen ukazuje stránku, kterou jsme dřív neznali?
Věta „lidé se nemění“ zní jako zkušená životní moudrost. Někdy chrání před naivitou, zvlášť když už jsme několikrát uvěřili slibům, po kterých se nic nezměnilo. Jindy se z ní ale stává pohodlná nálepka. Jako bychom každého jednou provždy zachytili v jediném období, jedné roli nebo dokonce v jediném nepovedeném setkání.
Co v člověku zůstává a co se mění
Osobnostní rysy označují dlouhodobější sklony v uvažování, prožívání a jednání. Patří k nim například společenskost, svědomitost nebo emoční stabilita. Člověka podle nich často poznáváme i po letech. Jejich stálost přitom připouští změnu: někdo může zůstat zdrženlivější než většina jeho přátel, a přesto se v průběhu let více otevírat lidem. Výzkum vývoje osobnosti, který shrnuje psycholog Brent Roberts, nachází proměny rysů napříč dospělostí, včetně pozdního věku.
Každý máme také určité rozpětí toho, jak se chováme. Zdrženlivý člověk může být mezi blízkými hlučný a vtipný. Někdo společenský během náročného období potřebuje ticho. Úvod disertace Ranran Li o projevech osobnosti v různých situacích vysvětluje, jak prostředí některé projevy usnadňuje a jiné omezuje. Na oslavě je příležitost vyprávět; při zkoušce svazují jednání pravidla i obava z výsledku. Stejný člověk v těchto situacích ukáže různé stránky sebe.
Co vlastně znamená změnit se?
Když řekneme, že se někdo změnil, můžeme tím označovat několik různých věcí. Někdy pozorujeme krátkodobý stav: únavu, radost, strach, zamilovanost nebo zahlcení. Jindy se změnilo prostředí. Člověk, který se mezi lidmi necítil bezpečně, se ocitl ve skupině, kde nemusí každou větu předem kontrolovat. Mohl také opustit roli, do níž ho okolí dlouho tlačilo: třídního šaška, věčného potížisty, tiché dcery nebo toho, kdo všechno vydrží.
Měnit se mohou také dovednosti a návyky. Někdo se naučí poslouchat, nepřerušovat, omluvit se nebo neřešit každý konflikt útokem. To nemusí znamenat, že se od základu změnil jeho temperament. Přesto jde o skutečnou změnu, protože právě opakované chování utváří vztahy a časem může ovlivnit i to, jak člověk vnímá sám sebe.
Proměňovat se mohou i samotné osobnostní rysy. Roberts a jeho kolegové shrnuli 207 intervenčních studií, převážně z léčby psychických obtíží. Zahrnuli psychoterapii, léčbu léky i další postupy. Intervence trvaly v průměru 24 týdnů a souvisely se změnami měřených rysů, nejvýrazněji v emoční stabilitě. Posuny se objevovaly také v extraverzi, tedy společenskosti a aktivitě, a při následném sledování se změny často udržely.
Většina studií ovšem vycházela z toho, jak účastníci hodnotili sami sebe. U lidí v léčbě navíc obvykle chybělo měření z doby před jejich obtížemi. Část změny tak mohla znamenat návrat k dřívějšímu stavu. Výsledky podporují možnost osobnostní změny, ale průměrných 24 týdnů není lhůta, za kterou má mít každý hotovo.
Co prozradí první dojem
O člověku, který je „nepříjemný už od pohledu“, zatím ve skutečnosti víme hlavně to, jak na nás zapůsobilo několik vteřin. Možná tak působí často. Stejně dobře ale může jeho výraz souviset s napětím, nesmělostí, bolestí, soustředěním nebo obyčejným dnem, kdy nemá sílu být přívětivý. Bez dalších zkušeností to nerozlišíme.
Stejně opatrní bychom měli být u opačného dojmu. Člověk, který baví celou společnost, nemusí být automaticky laskavý, spokojený ani vnitřně jistý. Společenskost není totéž co charakter. Mlčení zase není důkaz, že se někdo pokazil. Viditelné chování je důležitá informace, ale bez času a souvislostí zůstává jen výřezem.
Proto nás proměna známého někdy překvapí víc, než by měla. Možná se nezměnil jen on. Vidíme ho v jiné situaci, mezi lidmi, k nimž má jiný vztah, a také my si po letech můžeme všímat jiných věcí než dřív.
Může člověka změnit jediná událost?
Tragédie, nemoc, ztráta, narození dítěte, nový vztah, přijetí do školy nebo splněný sen mohou narušit dosavadní jistoty. Člověk začne jinak zacházet s časem, přehodnotí vztahy nebo zjistí, že starý způsob života už nefunguje. Zvenčí to může vypadat jako náhlá proměna.
Samotná událost však neurčuje jediný směr. Po těžké zkušenosti může někdo působit otevřeněji a vděčněji, jiný opatrněji, podrážděněji nebo uzavřeněji. U stejného člověka se navíc mohou objevit oba směry současně: větší blízkost k několika lidem a větší odstup od ostatních. Pro pozitivní změny po traumatické zkušenosti se používá pojem posttraumatický růst. Vlastní pocit „vyrostl jsem díky tomu“ a změna zachycená opakovaným měřením jsou ale dvě různé informace.
Laura Blackie a Nathan Hudson sledovali po šestnáct týdnů osobnostní rysy lidí po nedávném traumatu a srovnávací skupiny. Celkový obraz pozitivní růst nepotvrdil. Výsledky se podle rysu a okolností lišily; někde převažovala stálost, jinde se objevily nepříznivé posuny. Sledování začalo až po události a trvalo několik měsíců, takže nezachytilo ani stav před traumatem, ani další roky života.
Člověk po těžké zkušenosti nemusí nikomu předložit příběh o tom, jak ho utrpení zušlechtilo. Může si nově vážit blízkosti a současně ztratit lehkost, s níž se dříve seznamoval. Pro okolí je užitečnější ptát se, co teď potřebuje a co zvládá, než po něm chtít návrat k někdejší veselosti.
Co může změnit závislost a co zotavování
Rodina může doufat, že po ukončení užívání znovu pozná člověka, kterého znala před závislostí. Jenže mezitím se odehrála další část jeho života. Při zotavování může obnovovat staré zájmy a zároveň měnit denní režim, vztahy nebo způsob, jakým zvládá napětí. Návrat nemusí znamenat přesné obnovení minulosti.
Christina Juchem, Antonia Bendau a jejich kolegyně a kolegové shrnuli 55 studií o vztahu užívání návykových látek a osobnosti. Pozorovací studie nacházely souvislosti oběma směry: rysy souvisely s pozdějším užíváním a užívání s pozdějšími změnami rysů. V léčebných a preventivních studiích se objevoval růst svědomitosti a pokles neuroticismu, tedy sklonu k negativním emocím. Některé zachytily také větší důvěru ve vlastní schopnost zvládat obtíže.
Výzkumy ovšem sledovaly různé látky, věkové skupiny i závažnost užívání. Většina intervenčních studií neměla kontrolní skupinu, což ztěžuje oddělení účinku léčby od dalších okolností. Přehled proto nabízí omezené poznání toho, čím změna vzniká, a nedokáže předpovědět návrat konkrétního člověka k někdejší povaze.
Dvakrát do stejné řeky
Hérakleitův obraz řeky nabízí způsob, jak o proměně přemýšlet. Běžně ho známe jako větu „dvakrát nevstoupíš do stejné řeky“. Dochovaný zlomek B12 ale mluví o stejných řekách, do nichž přitékají jiné vody. Jeden z jeho výkladů tak zdůrazňuje současnou stálost řeky a proměnu vody: něco zůstává rozpoznatelné právě během změny.
Podobně si člověk může zachovávat svůj příběh a některé základní sklony a přitom měnit své návyky, vztahy i způsob, jakým se projevuje. Ani pozorovatel na břehu navíc není úplně stejný. To, co jsme dřív považovali za protivnost, dnes můžeme vnímat také jako nejistotu. Co nám kdysi připadalo jako okouzlující bezstarostnost, můžeme po letech chápat jako způsob, jak se vyhnout vážnému rozhovoru.
Řeka se mění, ale ne natolik, abychom jí pokaždé museli dát nové jméno. Přesto v ní nemůžeme čekat tutéž vodu.
Jak rozpoznat změnu v každodenním životě
Když chceme něco změnit u sebe, pomůže velkou větu „budu jiný člověk“ převést do konkrétní situace. Třeba: při neshodě nechám druhého domluvit a potom se zeptám, zda jsem mu rozuměl. Po čase se dá ohlédnout, kdy se to podařilo, kdy jsme znovu skočili do řeči a co příště udělat jinak. Takový pokrok lze rozpoznat i tehdy, když se stále považujeme za prchlivé.
Podobně u druhého člověka potřebujeme vědět, co se změnilo v jednání. Samotné uplynulé měsíce mnoho neřeknou, pokud během nich nenastala žádná srovnatelná situace.
U změny, která má obnovit důvěru, není rozhodující, jak přesvědčivě o ní člověk mluví. Větší váhu má, zda se nové chování opakuje i tehdy, když to není pohodlné, zda člověk dokáže převzít odpovědnost bez výmluv a zda respektuje, že druzí nemusí být připraveni začít znovu. Člověk může dostat druhou šanci, aniž by měl nárok na vymazání toho, co se stalo. Právě tento rozdíl podrobněji rozebírá článek Proč odpuštění nevrací důvěru automaticky.
Zvláštní překážku vytváří digitální stopa: minulá chyba se může vracet i poté, co člověk své chování dlouhodobě změnil. Této hranici se věnuje článek Může se člověk změnit, když internet nezapomíná?.
Ano, lidé se mohou změnit. Někdy si při novém setkání všimneme jiné stránky známého člověka, jindy vidíme nové návyky nebo hlubší proměnu. Rozlišovat mezi nimi znamená všímat si toho, co člověk skutečně dělá, v jakých okolnostech a po jakou dobu. Vlastní zkušenost přitom smíme brát vážně i tehdy, když si u někoho jiného už důvěru získal.
