Po letech potkáme člověka, který dříve působil nepříjemně, sotva pozdravil a nejraději stál stranou. Teď se směje, zajímá se o ostatní a bez námahy oživí celou společnost. Vedle něj sedí někdo, kdo dříve nezkazil žádnou legraci, ale dnes skoro nepromluví. Který z nich se změnil — a který jen ukazuje stránku, kterou jsme dřív neznali?
Věta „lidé se nemění“ zní jako zkušená životní moudrost. Někdy chrání před naivitou, zvlášť když už jsme několikrát uvěřili slibům, po kterých se nic nezměnilo. Jindy se z ní ale stává pohodlná nálepka. Jako bychom každého jednou provždy zachytili v jediném období, jedné roli nebo dokonce v jediném nepovedeném setkání.
Co v člověku zůstává a co se mění
Výzkum osobnosti ukazuje dvě věci, které se na první pohled vylučují. Osobnostní rysy jsou poměrně stálé, takže člověka po letech často poznáváme nejen podle tváře, ale také podle způsobu uvažování, prožívání a jednání. Zároveň se tyto rysy mohou v průběhu celého dospělého života posouvat. Nejsme tedy každé ráno někým jiným, ale náš vývoj není ani jednou provždy dokončený.
Každý máme určité rozpětí toho, jak se můžeme chovat. Člověk může mít dlouhodobý sklon být zdrženlivý, a přesto být mezi blízkými hlučný a vtipný. Někdo společenský může během náročného období potřebovat ticho. Současný výzkum proto sleduje osobnost v souvislosti s prostředím: vybíráme si určité situace, každou z nich čteme trochu jinak a podle toho se v ní chováme. Situace zároveň některé naše projevy usnadní a jiné utlumí.
To není tvrzení, že je všechno jen maska. Spíš připomínka, že jediný projev neukazuje celého člověka.
Co vlastně znamená změnit se?
Když řekneme, že se někdo změnil, můžeme tím označovat několik různých věcí. Někdy pozorujeme krátkodobý stav: únavu, radost, strach, zamilovanost nebo zahlcení. Jindy se změnilo prostředí. Člověk, který se mezi lidmi necítil bezpečně, se ocitl ve skupině, kde nemusí každou větu předem kontrolovat. Mohl také opustit roli, do níž ho okolí dlouho tlačilo — třídního šaška, věčného potížisty, tiché dcery nebo toho, kdo všechno vydrží.
Měnit se mohou také dovednosti a návyky. Někdo se naučí poslouchat, nepřerušovat, omluvit se nebo neřešit každý konflikt útokem. To nemusí znamenat, že se od základu změnil jeho temperament. Přesto jde o skutečnou změnu, protože právě opakované chování utváří vztahy a časem může ovlivnit i to, jak člověk vnímá sám sebe.
A pak existují pomalejší posuny osobnostních rysů. Systematický přehled 207 studií zjistil, že psychologické intervence trvající v průměru 24 týdnů byly spojeny se změnami měřených rysů, nejvýrazněji v emoční stabilitě a potom v extraverzi. Část změn přetrvávala i při pozdějším sledování. Autoři zároveň neříkají, že lze osobnost libovolně přepsat nebo že se každý změní stejně. Ukazují však, že i dospělá osobnost se může v průběhu soustavné práce měnit.
První dojem je momentka, ne životopis
O člověku, který je „nepříjemný už od pohledu“, zatím ve skutečnosti víme hlavně to, jak na nás zapůsobilo několik vteřin. Možná tak působí často. Stejně dobře ale může jeho výraz souviset s napětím, nesmělostí, bolestí, soustředěním nebo obyčejným dnem, kdy nemá sílu být přívětivý. Bez dalších zkušeností to nerozlišíme.
Stejně opatrní bychom měli být u opačného dojmu. Člověk, který baví celou společnost, nemusí být automaticky laskavý, spokojený ani vnitřně jistý. Společenskost není totéž co charakter. Mlčení zase není důkaz, že se někdo pokazil. Viditelné chování je důležitá informace, ale bez času a souvislostí zůstává jen výřezem.
Proto nás proměna známého někdy překvapí víc, než by měla. Možná se nezměnil jen on. Vidíme ho v jiné situaci, mezi lidmi, k nimž má jiný vztah, a také my si po letech můžeme všímat jiných věcí než dřív.
Může člověka změnit jediná událost?
Tragédie, nemoc, ztráta, narození dítěte, nový vztah, přijetí do školy nebo splněný sen mohou narušit dosavadní jistoty. Člověk začne jinak zacházet s časem, přehodnotí vztahy nebo zjistí, že starý způsob života už nefunguje. Zvenčí to může vypadat jako náhlá proměna.
Samotná událost však neurčuje jediný směr. Po těžké zkušenosti může někdo působit otevřeněji a vděčněji, jiný opatrněji, podrážděněji nebo uzavřeněji. U stejného člověka se navíc mohou objevit oba směry současně: větší blízkost k několika lidem a větší odstup od ostatních. Odborníci pro pozitivní posuny po těžké zkušenosti používají pojem posttraumatický růst. Trvalou změnu je však obtížné měřit a vlastní pocit „vyrostl jsem díky tomu“ ještě sám nedokazuje, že se dlouhodobě změnila i osobnost. Jedna předregistrovaná studie po nedávném traumatu sice zachytila určité posuny rysů, ty však neodpovídaly jednoduchému příběhu o pozitivním růstu.
Není proto fér čekat, že utrpení člověka automaticky zušlechtí. A není fér považovat stažení nebo ztrátu lehkosti za morální selhání. Velká událost může otevřít možnost změny, ale její směr ovlivňuje mnohem víc: význam, který jí člověk přisoudí, jeho vztahy, míra podpory, další zátěž i to, co následuje potom.
Co může změnit závislost — a co zotavování
U závislosti bývá lákavé vyprávět dva krajní příběhy. Podle prvního návyková látka odhalí, „jaký člověk doopravdy je“. Podle druhého se po ukončení užívání vrátí přesně ten člověk, kterého rodina znala předtím. Ani jedna zkratka nedokáže obsáhnout všechny případy.
Užívání, intoxikace, odvykací stav, shánění látky, dlouhodobý stres i rozpad běžných rolí mohou ovlivnit náladu, zábrany, spolehlivost a vztahy. Zotavování zase není pouhé odložení látky. Člověk může měnit denní režim, okruh lidí, způsob zvládání napětí i představu o sobě. Systematický přehled výzkumu ukázal, že vztah mezi užíváním návykových látek a osobnostními rysy může být obousměrný.
Výsledky jednotlivých studií se lišily, ale intervence byly často spojeny s vyšší svědomitostí, větší důvěrou ve vlastní schopnost něco zvládnout a nižším neuroticismem, tedy menší náchylností k negativním emocím. Autoři současně zdůrazňují velkou různorodost výzkumu a potřebu rozlišovat konkrétní látku, věk i fázi užívání nebo zotavování. Podle těchto výsledků nelze předpovědět, jak se změní konkrétní člověk. Ukazují ale, že změna možná je.
To ale neznamená povinnost ihned obnovit důvěru. Naděje na změnu a právo druhých chránit své hranice mohou platit zároveň.
Dvakrát do stejné řeky
Známá věta „dvakrát nevstoupíš do stejné řeky“ se k tomuto tématu opravdu hodí, možná však trochu jinak, než ji běžně používáme. Jde o tradiční shrnutí Hérakleitovy myšlenky. Za nejspolehlivěji dochovaný bývá považován zlomek, jehož smysl lze přeložit přibližně takto: na ty, kdo vstupují do stejných řek, plynou stále jiné vody. Filozofický obraz tak nemusí mluvit jen o tom, že všechno mizí. Drží vedle sebe stálost řeky a proměnu vody.
Podobně může člověk zůstávat sám sebou — se svým příběhem a některými základními sklony — a přitom měnit své návyky, vztahy i způsob, jakým se projevuje. Ani pozorovatel na břehu navíc není úplně stejný. To, co jsme dřív považovali za protivnost, dnes můžeme vnímat také jako nejistotu. Co nám kdysi připadalo jako okouzlující bezstarostnost, můžeme po letech chápat jako způsob, jak se vyhnout vážnému rozhovoru.
Řeka se mění, ale ne natolik, abychom jí pokaždé museli dát nové jméno. Přesto v ní nemůžeme čekat tutéž vodu.
Skutečnou změnu ukáže až čas
Někdy opravdu stačí nové prostředí, aby se člověk choval úplně jinak. Jindy pozorujeme začátek hlubší proměny. Rozdíl se většinou ukáže až v čase.
U změny, která má obnovit důvěru, není rozhodující, jak přesvědčivě o ní člověk mluví. Větší váhu má, zda se nové chování opakuje i tehdy, když to není pohodlné, zda člověk dokáže převzít odpovědnost bez výmluv a zda respektuje, že druzí nemusí být připraveni začít znovu. Člověk může dostat druhou šanci, aniž by měl nárok na vymazání toho, co se stalo.
Na otázku, zda se lidé mění, proto neexistuje jednoduché ano nebo ne. Něco v nás přetrvává, něco se přizpůsobuje situaci a něco se může vlivem dlouhodobých zkušeností i vědomého úsilí skutečně proměnit. Někdy potkáme jiného člověka. Někdy stejného člověka v jiné řece. A velmi často obojí zároveň.
