Když jistota předběhne znalosti. Co opravdu říká Dunningův-Krugerův efekt?

Na obrazovce mluví člověk, který během půl minuty vyřeší problém, nad nímž se odborníci přou celé roky. Neváhá, neuvádí podmínky a nenabízí dvě možné odpovědi. Ví, kdo lže, co je skutečnou příčinou a jak by se všechno dalo napravit. Pod videem se brzy objeví komentář: „Typický Dunning-Kruger.“

Možná má komentující pravdu v tom, že sebejistota autora daleko předběhla jeho podklady. Samotným názvem psychologického efektu to však ještě nedokázal. Nezná autorův skutečný výkon v přesně vymezeném úkolu, nezná jeho vlastní odhad tohoto výkonu a často ani neví, co původní výzkum měřil. Vědecký pojem se změnil v uhlazenější způsob, jak napsat: „Jsi příliš hloupý na to, abys věděl, že se mýlíš.“

Právě v tom je zvláštní ironie Dunningova-Krugerova efektu. Pojem, který se týká hranic vlastního poznání, se na internetu často používá s mimořádnou jistotou a bez přílišné znalosti toho, co znamená.

Jedno slavné jméno, několik různých tvrzení

Když se mluví o Dunningově-Krugerově efektu, lidé mohou mít na mysli několik odlišných věcí. Někdo popisuje obyčejnou skutečnost, že člověk neumí svůj výkon dokonale odhadnout. Jiný tvrdí, že lidé s horším výsledkem se přeceňují více než ti úspěšnější. Další přidá vysvětlení: chybí jim právě ty znalosti, které by potřebovali k rozpoznání vlastních chyb. A internetová verze jde ještě dál: nejméně schopní lidé jsou údajně sebejistější než skuteční odborníci a při prvním setkání s tématem vystoupají na jakýsi „vrchol hlouposti“.

Tyto věty neříkají totéž. Každá potřebuje jiný důkaz. Člověk může špatně odhadovat svůj výsledek, aniž je obecně neschopný sebereflexe. Slabší skupina se může v průměru přeceňovat více, ale přesto si věřit méně než skupina nejlepší. A známý graf může vzniknout z kombinace psychologie a statistiky, aniž jedna jednoduchá příčina vysvětlí všechno.

Co je Dunningův-Krugerův efekt

V nejobvyklejším odborném významu jde o vztah mezi skutečným výkonem člověka v určitém úkolu a tím, jak tento výkon sám odhadne. Klasický obrazec ukazuje, že lidé s nejslabším výsledkem svůj výkon nebo své postavení mezi ostatními nadhodnotí více než lidé, kteří dopadli lépe. Nejde tedy jen o množství sebejistoty. Jde o kalibraci, tedy vzdálenost mezi odhadem a skutečností.

Představme si test s dvaceti otázkami. Anna správně odpověděla na čtyři a předpokládá, že jich zvládla devět. Boris odpověděl správně na sedmnáct a odhaduje patnáct. Anna si nemusí připadat jistější než Boris. Může své odpovědi hodnotit jako dost nejisté a Boris jako velmi jisté. Anna přesto svůj výsledek nadhodnotila o pět bodů, zatímco Boris svůj o dva body podhodnotil.

Když oba navíc odhadují své pořadí mezi ostatními, může být rozdíl ještě nápadnější. Anna se umístila například v desátém percentilu, takže devadesát procent účastníků bylo lepších, ale myslí si, že skončila kolem šedesátého percentilu. Považuje tedy svůj výsledek za lepší než výsledky většiny ostatních, ačkoli ve skutečnosti patří k nejslabším.

Výkon, sebeodhad a jistota nejsou jedna veličina

Velká část nedorozumění vzniká tím, že několika různým věcem říkáme sebevědomí. Ve výzkumu však může jít pokaždé o jinou otázku.

Tyto míry spolu mohou souviset, ale nemusí se pohybovat stejně. Člověk může poměrně dobře poznat, u kterých odpovědí váhá, a přesto nesprávně odhadnout své pořadí mezi spolužáky. Může mít nízkou obecnou sebedůvěru, ale přecenit výsledek nezvykle těžkého testu. Nebo může přesně odhadnout počet bodů a současně se mylně považovat za nadprůměrného, protože netuší, jak test zvládli ostatní.

Když se všechny tyto otázky sloučí do věty „myslel si, že je chytrý“, z výzkumu zbude především karikatura.

Jak vznikla studie, po níž efekt dostal jméno

Psychologové Justin Kruger a David Dunning publikovali v roce 1999 práci s nápadným názvem Unskilled and unaware of it, česky přibližně „Neumějí to a nevědí o tom“. Ve čtyřech studiích nechali studenty Cornellovy univerzity plnit úkoly spojené s posuzováním humoru, gramatikou a logickým uvažováním. Poté se účastníků ptali, jak svůj výsledek a schopnost hodnotí, případně jak si podle sebe vedli ve srovnání s ostatními.

Když výzkumníci rozdělili účastníky podle skutečného výkonu do čtyř stejně početných skupin, nejslabší čtvrtina se v průměru výrazně nadhodnocovala. V testu logického uvažování odpovídal její skutečný výsledek přibližně dvanáctému percentilu, ale svůj výsledek účastníci řadili zhruba k dvaašedesátému. Vlastní obecnou schopnost logicky uvažovat hodnotili ještě výše, kolem osmašedesátého percentilu. Nejlepší čtvrtina naopak své pořadí v testu poněkud podhodnocovala.

Autoři nezůstali u popisu. Navrhli také vysvětlení, kterému se začalo říkat dvojí břemeno nekompetence. Člověk s nedostatečnou dovedností nejen udělá chybu. Mohou mu chybět právě ty znalosti, které by potřeboval k tomu, aby chybu rozpoznal. Kdo nezná gramatické pravidlo, může napsat nesprávnou větu a zároveň mu věta připadá bezchybná. Kdo neumí rozlišit dobrý argument od argumentu pouze přesvědčivě znějícího, má slabší nástroje pro sestavení odpovědi i pro její následnou kontrolu.

Metakognice: schopnost přemýšlet o vlastním přemýšlení

Pro tuto kontrolu se používá slovo metakognice. Zjednodušeně znamená schopnost sledovat a hodnotit vlastní poznávání: vím, co vím? Poznám, kdy pouze hádám? Dokážu odlišit snadnou odpověď od odpovědi, která je správná? Učím se, nebo mi látka jen připadá povědomá?

Metakognitivní schopnosti se mohou lišit podle úkolu, zkušenosti, zpětné vazby, únavy i motivace. Záleží také na tom, jak je měříme. Člověk může dobře poznat své limity při opravě auta a velmi špatně při hodnocení politické zprávy. Odborník na právo může mít výborný odhad ve své specializaci a jako začátečník se přeceňovat v epidemiologii.

Původní myšlenka dvojího břemene je přitažlivá právě proto, že dává intuitivní smysl. Abych poznal kvalitní práci, musím alespoň částečně vědět, jak kvalitní práce vypadá. Srozumitelné vysvětlení však ještě nemusí být jediným vysvětlením dat. A právě zde začíná odborný spor, který z internetového memu téměř zmizel.

Slavný „vrchol hlouposti“ není původní graf

Na sociálních sítích se pod jménem Dunninga a Krugera často sdílí křivka učení. Na začátku prudce vyletí sebevědomí k „vrcholu hlouposti“, potom spadne do „údolí zoufalství“ a s rostoucí zkušeností pomalu stoupá k „náhorní plošině udržitelnosti“ nebo „osvícení“. Graf vypráví hezký příběh: začátečník po prvních informacích získá přehnanou jistotu, později zahlédne složitost oboru, propadne pochybnostem a nakonec vybuduje klidnou odbornou sebedůvěru.

Taková křivka může někomu připomínat vlastní zkušenost s učením. Není to však graf z původního článku Krugera a Dunninga a jeho dramatické fáze nejsou výsledkem jejich čtyř experimentů. Původní grafy porovnávaly skupiny lidí podle výkonu a jejich průměrné odhady. Nesledovaly jednoho člověka během let učení a nedokládaly pravidelný pád sebevědomí do údolí ani následný výstup k mistrovství.

Internetová křivka navíc vytváří dojem, že začátečníci jsou sebejistější než experti. Klasická data obvykle říkala něco užšího: lidé s nejslabším výsledkem byli méně přesní v tom, jak se hodnotili. To není totéž. Jak ukazuje i novější registrovaná studie metakognice, slabší účastníci mohou být celkově méně sebejistí než lidé s lepším výkonem, a přesto klasický způsob zobrazení vytvoří větší nadhodnocení u nejslabší skupiny.

Proč může známý obrazec vzniknout i bez zvláštní slepoty

Představme si, že skutečnou dovednost ani její vlastní odhad neumíme změřit dokonale. Výsledek testu ovlivní znalost, ale také náhoda, nepozornost, nejasná otázka nebo povedený tip. Vlastní odhad ovlivní zkušenost, nálada, představa o ostatních a jiná sada chyb. Obě čísla spolu souvisejí, ale zdaleka ne dokonale.

Když potom vybereme lidi s úplně nejhorším naměřeným výsledkem, nevybereme jen lidi s nejnižší skutečnou dovedností. Vybereme také některé, kteří měli nezvykle špatný den nebo smůlu. Jejich sebeodhad však ovlivňují jiné chyby, a proto už nemusí být stejně krajní a může ležet blíže průměru. Tomu se říká regrese k průměru. Stejný mechanismus funguje obráceně u nejvyšších výsledků.

Další potíž vytvářejí hranice škály. Kdo nezískal žádný bod, nemůže svůj výsledek podhodnotit o deset bodů; může jej pouze odhadnout přesně, nebo nadhodnotit. Kdo získal sto bodů ze sta, nemá prostor pro nadhodnocení. Model založený na hranicích škály dokázal na datech studentů předvídajících výsledek zkoušky téměř dokonale napodobit průměrný průběh sebeodhadů. Šlo o přizpůsobení modelu již získaným datům, nikoli o stejně přesnou předpověď výsledku každého studenta. Samotný tvar grafu tak nestačí k určení jeho psychologické příčiny.

Do výsledku vstupuje také obecný sklon považovat se za mírně nadprůměrného a obtížnost úkolu. Ve dvanácti úlohách napříč třemi studiemi se ukázalo, že s obtížností se měnilo i to, která výkonnostní skupina odhadovala relativní pořadí nejhůře. U středně těžkých úloh se přesnost nejlepší a nejslabší skupiny lišila málo, zatímco u těžších úloh mohli být méně přesní nejlepší účastníci. Univerzální zákon „čím horší výkon, tím menší náhled“ proto neplatí bez ohledu na úkol a způsob otázky.

O co se ve výzkumu vlastně vede spor?

Spor bývá popisován jako souboj dvou táborů. Jeden říká, že Dunningův-Krugerův efekt vysvětluje lidskou nevědomost. Druhý, že byl vyvrácen jako statistický klam. Ve skutečnosti se pod jedinou otázkou skrývají nejméně čtyři.

Je tedy možné současně uznat, že lidé někdy špatně vidí vlastní chyby, a odmítnout představu univerzálního psychologického zákona. Stejně tak lze připustit statistickou část obrazce, aniž bychom tvrdili, že všechno lidské přeceňování je pouhá matematická iluze.

Co přinesly novější výzkumy

Výzkum neskončil rokem 1999. Pět dalších studií, na nichž se podíleli i původní autoři, našlo nadhodnocování slabších výkonů také u vysokoškolské zkoušky, debatní soutěže nebo testu znalostí o zbraních. V pokusech s odměnou za přesný sebeodhad přetrvávalo. Práce z roku 2021 potom zopakovala původní gramatickou a logickou úlohu, v každé analyzovala výsledky více než 3 500 účastníků. Datům lépe odpovídal model sebehodnocení, v němž lidé čerpají z předchozí představy o vlastních schopnostech a méně úspěšní řešitelé získávají z řešení úloh méně spolehlivé vodítko k odhadu výkonu. Šlo o porovnání modelů, z něhož autoři usuzovali na možný mechanismus sebehodnocení.

Jiné práce jsou k původnímu vysvětlení podstatně kritičtější. Studie porovnávající výsledek v testu inteligence s jejím sebeodhadem použila místo klasického dělení do čtvrtin analýzu jednotlivých výsledků. Zkoumala, zda se vztah mezi výkonem a sebeodhadem u méně úspěšných účastníků odchyluje od jednoduchého přímkového průběhu. Takovou odchylku nenašla. Velikost efektu podle ní může být mnohem menší, než se běžně tvrdí.

V jiné, předem registrované studii účastníci řešili obrazcové logické úlohy. Méně úspěšní řešitelé podle své jistoty hůře rozlišovali správné a chybné odpovědi. Analýza však nezjistila, že by tato kontrola fungovala hůře, než odpovídalo jejich samotnému výkonu. Jinými slovy, jejich metakognice byla méně citlivá, ale nebyla méně účinná vzhledem k tomu, jaké informace při řešení dokázali získat. Klasický obrazec zde vysvětloval především matematický vztah mezi výkonem a chybou sebeodhadu: výkon je zároveň číslem, které se při výpočtu této chyby odečítá.

Ani kritické práce nedocházejí ke stejnému výsledku. Pozdější analýza reprezentativnějších dat našla statisticky významný, ale velmi malý efekt s pochybným praktickým významem. Výzkum z roku 2024 na dvou velkých souborech výsledků z gramatiky a logického uvažování dospěl k tomu, že rozdíl nad rámec statistických vlivů byl malý a týkal se jen nepatrné části lidí s nejnižšími výsledky. Právě tam navíc klesala spolehlivost měření.

Klasický obrazec lze v datech často najít. Jeho tvar ale sám nedokazuje původní příčinu a neříká, jak velká část rozdílu zůstane po zohlednění problémů měření. Právě o tento zbývající rozdíl a jeho vysvětlení se vede spor.

Efekt není test inteligence ani vlastnost celého člověka

Původní studie zkoumala výkon v několika konkrétních úlohách. Neurčovala, kdo je obecně chytrý a kdo hloupý. Člověk se může nadhodnotit v gramatice a být výborný hudebník. Může přesně odhadovat své pracovní schopnosti a zcela se minout při hodnocení vlastního smyslu pro humor. Ani pozdější studie inteligence nedovolují podle jednoho sebejistého výroku určit něčí IQ.

Důležitá je také proměnlivost rolí. Lékař je odborník ve své specializaci, ale může být začátečníkem v ekonomii. Zkušený novinář rozumí práci se zdroji, nemusí však umět posoudit metodiku genetické studie bez pomoci specialisty. Vysokoškolský titul je relevantním dokladem určité přípravy, nikoli univerzální vstupenkou do každého oboru.

Stejně chybné by bylo předpokládat, že skutečný odborník vždy mluví váhavě. U dobře doložené otázky může odpovědět jasně a sebejistě právě díky znalosti. Neurčitost není známkou hloubky sama o sobě a věta „všechno je složité“ může někdy pouze zakrývat nedostatek argumentu.

Na obrazovce vidíme hotovou větu, ne práci za ní

Lidé se přeceňovali, předváděli a radili druhým dávno před sociálními sítěmi. Člověka s rychlým řešením na všechno bylo možné potkat u hospodského stolu, na rodinné návštěvě, v novinovém sloupku i v televizní debatě. Digitální prostředí však proměnilo měřítko, rychlost a podobu, v níž se se sebejistotou setkáváme.

Na stejné obrazovce mohou po sobě následovat vědec po třiceti letech výzkumu, student po prvním videu, profesionální komunikátor, herec v reklamě, anonymní provokatér i člověk, který pouze vypráví vlastní zkušenost. Rozhraní jim přidělí podobně velké okno, stejné tlačítko pro sledování a stejné číselné ukazatele reakcí. Divák obvykle nevidí počet neúspěšných pokusů, oponenturu, práci týmu, poznámky, opravy ani čas strávený nad zdroji. Vidí hotovou větu.

Krátké video nebo příspěvek navíc potřebují srozumitelný začátek. Podmínka, výjimka a vysvětlení postupu zabírají místo, zatímco definitivní odpověď se vejde do titulku. Jistotu lze ukázat rychleji než kvalitu práce, která k ní vedla.

Když přístup ke znalosti začne působit jako vlastní znalost

Digitální svět nepřináší jen publikum. Nabízí také téměř okamžitý přístup k informacím. To je obrovská výhoda: člověk nemusí všechno nosit v paměti a může během několika minut dohledat dokument, studii, překlad i námitku. Snadný přístup však může rozmazat otázku, kde informace právě leží: v našem porozumění, nebo na stránce, kterou umíme znovu najít.

Experimenty s internetovým vyhledáváním ukázaly, že lidé po hledání vysvětlení hodnotili vlastní znalost výše, a to i u dalších otázek. Autoři mluvili o záměně přístupu k informaci za vlastní porozumění. Osm pozdějších experimentů s 1 917 účastníky zjistilo, že používání Googlu může rozmazat hranici mezi vlastní pamětí a informacemi dostupnými na internetu. Lidé po vyhledávání předpokládali, že bez online pomoci budou v budoucnu vědět více, než skutečně věděli.

Tyto pokusy se zabývají záměnou vlastní znalosti za dostupnost informace, tedy jinou otázkou než rozdíly v sebeodhadu mezi výkonnostními skupinami. Prakticky si ten rozdíl můžeme vyzkoušet: odpověď s pomocí vyhledávače sestavíme rychle, ale dokážeme její důvod vysvětlit vlastními slovy, použít myšlenku v jiné situaci nebo odpovědět bez pomůcky?

Sebejistota může působit jako důkaz schopnosti

Při osobním setkání i online potřebujeme rychle odhadovat, komu věřit. Nemáme čas prověřit životopis a zdroje každého člověka. Používáme proto zkratky: plynulost řeči, klidný tón, přesná čísla, profesionální obraz, známý titul nebo počet sledujících. Některé mohou nést užitečnou informaci. Žádná však sama nepotvrzuje pravdivost konkrétního tvrzení.

Tři studie společenského postavení sledovaly, jak lidé hodnotí druhé před odhalením jejich skutečného výkonu a po něm. V průměru za obě fáze našly výhodu ve společenském postavení i u neoprávněné sebejistoty. Účastníci spolu řešili úkoly nebo sledovali lidi na videu; nešlo o měření dosahu na sociálních sítích. Jistý projev v těchto podmínkách pomáhal získat respekt a vliv a zveřejnění skutečných výsledků tuto výhodu pokaždé nesmazalo.

Také odborník někdy komunikuje z nevýhodné pozice. Ví, že výsledek platí jen pro určitou skupinu, že dvě kvalitní studie došly k rozdílným závěrům nebo že průměr nepopisuje každého člověka. Jeho přesnost proto zní méně úderně. Neříká „je to tak“, ale „za těchto podmínek to data spíše podporují“. To může v krátkém střetu vypadat jako slabost, přestože právě podmínky jsou známkou toho, že rozumí hranicím důkazu.

„Internetový profesor“ nemusí být obětí jednoho efektu

Označení internetový profesor může popsat známou komunikační roli: člověk mluví o složitém oboru s jistotou učitele, ale neukazuje, z čeho jeho autorita vychází. Někdy pouze opakuje první výsledek vyhledávání, jindy zobecňuje osobní zkušenost na všechny lidi nebo vydává jedno číslo za definitivní odpověď. Takové chování je možné kritizovat bez psychologické diagnózy.

Důvody totiž mohou být úplně jiné než neschopnost rozpoznat vlastní neznalost. Autor může vědět, že přehání, protože prodává kurz. Může zjednodušovat, aby se vešel do formátu. Může hájit identitu své skupiny, bavit publikum, trollovat, reagovat ve vzteku nebo záměrně vytvářet konflikt. Článek o ragebaitu podrobněji ukazuje, proč se i nesouhlas a opravy mohou stát palivem pozornosti. Ekonomika rozhořčení není totéž co Dunningův-Krugerův efekt.

Také člověk, který se prostě spletl, nemusí trpět žádnou zvláštní slepotou. Mohl přehlédnout datum, špatně si vybavit údaj nebo uvěřit důvěryhodně vypadajícímu zdroji. Když každou chybu pojmenujeme po psychologickém efektu, přestaneme rozlišovat omyl, neznalost, manipulaci, zkratku a vědomou lež.

Když si příliš věříme při rozpoznávání nepravdivých zpráv

Ve dvou velkých amerických průzkumech se téměř tři čtvrtiny účastníků nadhodnotily ve schopnosti rozlišovat pravdivé a nepravdivé zpravodajské titulky ve srovnání s ostatními. Vyšší přecenění souviselo s návštěvami nedůvěryhodných webů, horším rozlišováním některých tvrzení a větší deklarovanou ochotou dát nepravdivému obsahu „To se mi líbí“ nebo jej sdílet, zejména pokud odpovídal politickému přesvědčení člověka.

Výsledky studie o sebejistotě při posuzování zpráv nebyly ve všech analýzách stejné a neukazují, co je příčinou a co následkem. Také pravidelné čtení nepravdivých zpráv by mohlo zhoršovat přesnost sebeodhadu; roli může hrát samotná schopnost titulky rozlišit. Pro běžné čtení z toho plyne užitečná otázka: podle čeho vlastně poznám, že můj způsob ověřování funguje?

Podstatný problém tak nemusí být „hlupák, který si myslí, že je génius“. Může jím být mnohem běžnější člověk, který se v konkrétní chvíli považuje za dostatečně dobře orientovaného, ačkoli jeho postup právě nestačí na sílu závěru, který sdílí.

Odbornost se nepozná podle jediné značky

Pokud sebejistota nestačí, nabízí se opačná zkratka: věřit pouze titulům a institucím. Ani ta není úplná. Formální vzdělání, odborná praxe, publikační historie a shoda důvěryhodných institucí jsou podstatné signály. Pomáhají rozlišit člověka, který oborem skutečně prošel, od člověka, který se s ním setkal včera. Nejsou však kouzelnou pečetí pro každý výrok.

Důležité je, zda odbornost odpovídá tématu. Profesor literatury není z titulu své funkce odborníkem na očkování. Lékař z jednoho oboru nemusí mít aktuální znalost jiné specializace. Jeden vědec může také zastávat okrajový názor, který většina kvalitních důkazů nepodporuje. Naopak člověk bez akademického titulu může přesně citovat dobrý zdroj nebo mít hlubokou praktickou zkušenost. Musí však být zřejmé, co jeho zkušenost dokládá a kde končí.

Užitečnější než hledat jedinou značku autority je sledovat celý řetězec: kdo něco tvrdí, v jakém oboru, na základě čeho, s jakou mírou jistoty a zda zdroj opravdu unese právě tento závěr.

Jak posuzovat tvrzení, když tón nestačí

Při každém příspěvku není možné provést několikahodinovou rešerši. Lze však položit několik otázek přiměřených tomu, jak závažný závěr po nás autor chce.

• Co přesně se tvrdí? Věta „studie našla souvislost“ je slabší než „vědci dokázali příčinu“. Čím větší závěr, tím silnější důkaz potřebuje.
• Je zdroj dohledatelný? Název univerzity, screenshot grafu nebo věta „podle vědců“ nejsou totéž co odkaz na konkrétní práci, data či oficiální dokument.
• Podporuje zdroj skutečně danou větu? Pravdivý název studie může být použit jako ozdoba pro závěr, který z ní neplyne. Stejný mechanismus rozvíjí článek Když kus pravdy začne lhát.
• Odpovídá člověk v hranicích svého oboru? Relevantní zkušenost se neposuzuje podle obecné známosti, ale podle vztahu ke konkrétní otázce.
• Rozlišuje autor výsledek, výklad a domněnku? Důvěryhodnost zvyšuje, když je vidět, co ukázala data a co už je jejich interpretací.
• Umí uvést podmínku, která by jeho názor změnila? Tvrzení, které nelze opravit žádným novým důkazem, připomíná spíše identitu nebo víru než ověřitelné vysvětlení.
• Co se stane po chybě? Jedna oprava nedokazuje celoživotní odbornost, ale ochota opravit údaj, zachovat původní záznam a vysvětlit změnu je lepší signál než mazání námitek nebo dodatečné měnění podmínek debaty.

Tyto otázky přesouvají pozornost od dojmu z člověka k tomu, jak dobře je jeho tvrzení podložené.

Pojmenovat efekt neznamená vysvětlit člověka

Dunningův-Krugerův efekt se připojil k výrazům, které překročily odborný kontext a začaly sloužit jako rychlá společenská vysvětlení. Podobně jako u dalších pojmů rozebíraných v článku Když všechno znamená všechno může širší použití přinést užitek: lidé si více všímají, že jistota a znalost nejsou totéž. Současně se však ztratí měřítko a podmínky.

Když někomu napíšeme „Dunning-Kruger“, nemusíme už odpovědět na jeho argument. Nemusíme ukázat chybu, zdroj ani přesnější vysvětlení. Z psychologického termínu se stane způsob, jak protivníka umístit do spodní čtvrtiny pomyslného grafu a sebe bez měření do té horní. Nálepka tak může sloužit ke stejnému předvedení vlastní převahy jako sebejistý výrok, který měla kritizovat.

Přesnější reakce míří přímo na tvrzení: „Tento zdroj nezkoumal příčinu“, „graf není z citované studie“ nebo „zkušenost jednoho člověka neukazuje běžný účinek“. Taková odpověď je pracnější než jméno efektu, ale čtenáři se z ní dozvědí, v čem problém skutečně spočívá.

Pokora není povinné pochybování o všem

Intelektuální pokora bývá někdy zaměňována za věčné „možná“ a „kdo ví“. Ve skutečnosti nemusí znamenat malou sebedůvěru. Znamená spíše ochotu přizpůsobit míru jistoty síle důkazů, rozlišit vlastní obor od cizího a připustit možnost opravy. U velmi dobře doložené otázky může být pokorná odpověď pevná. U předběžného výsledku může být stejně poctivě opatrná.

Také nejistota se dá zahrát. Člověk může naplnit text výrazy „údajně“ a „jen se ptám“, a přitom šířit tvrzení, pro které nemá podklad. Jiný může působit skromně, ale odmítnout každou opravu. Nejde tedy o počet podmiňovacích způsobů. Jde o vztah mezi tím, co člověk ví, co tvrdí a co je ochoten udělat, když se objeví lepší informace.

Největší jistota nemusí patřit nejmenší znalosti

Dunning a Kruger upozornili na důležitou otázku: potřebujeme určitou znalost nejen k dobrému výkonu, ale také k tomu, abychom poznali, co ještě neumíme? Jejich studie nabídla vysvětlení nadhodnocených sebeodhadů v konkrétních úlohách a otevřela spor, který zůstává živý.

Internet z ní však vyrobil mnohem větší příběh. Přidal křivku, kterou studie nenakreslila, obecnou inteligenci, kterou neměřila, a možnost diagnostikovat cizího člověka podle jednoho sebejistého videa. Novější výzkum připomíná, že část známého obrazce může vznikat z metakognice, část z předchozích představ a část ze samotného způsobu měření. Rozdíl, který po zohlednění statistických vlivů zbývá, může být v některých oblastech velmi malý.

Sebejistota proto není důkazem znalosti ani neznalosti. Je pouze jednou viditelnou vlastností projevu. Skutečná odbornost se ukazuje pomaleji: v přesném vymezení otázky, kvalitě zdrojů, schopnosti oddělit výsledek od výkladu, respektu k hranicím oboru a v tom, co člověk udělá, když mu skutečnost odporuje. To se do komentáře „typický Dunning-Kruger“ vejde podstatně hůř. Právě proto je takové posouzení užitečnější.