Kamarád nabídne objetí a člověk ztuhne. Příbuzná navrhne návštěvu a dítě přikývne, přestože se mu tam nechce. Po zkušenosti s násilím může i obyčejná blízkost vyvolat otázky: Mohu mu věřit? Smím odmítnout? Co se stane, když řeknu, co potřebuji? V každém vztahu mohou být odpovědi jiné.
Mít někoho rád a zároveň se ho bát
Důvěru si člověk vytváří také z opakované zkušenosti, že druhý dodrží dohodu, přijme odmítnutí a nezneužije svěřené tajemství. Když ubližuje někdo, kdo měl chránit a pečovat, mohou se city k němu rozcházet. Dítě ho může mít rádo, stýskat si po něm a současně se ho bát. Může chtít zavolat a před hovorem si to rozmyslet.
Tyto pocity se mohou střídat nebo existovat vedle sebe. Dospělý může pomoci tím, že je vyslechne: „Chybí ti táta, ale bojíš se, že bude zase křičet.“ Z náklonnosti samotné nelze poznat, zda bude setkání bezpečné. K tomu je potřeba vědět, co se dělo, jaká rizika trvají a jak se chová člověk, který ubližoval.
Národní síť pro dětský traumatický stres (NCTSN) popisuje, jak mohou dlouhodobé násilí a nepředvídatelné vztahy ovlivnit důvěru k blízkým i autoritám. Ostražitost se může přenášet do dalších vztahů: člověk například čeká výbuch hněvu i od učitele, který mu chce pomoci. Záleží na jeho dosavadních zkušenostech i na tom, jak s ním nyní okolí zachází.
Jak přijmout odmítnutí objetí nebo rozhovoru
„Ne“ může být po násilí těžké vyslovit. Někdo čeká hádku, trest nebo odmítnutí. Jiný řekne ano dřív, než si stihne uvědomit, co chce. Pomáhá proto nabídnout srozumitelnou volbu a dát čas na odpověď: „Chceš obejmout, nebo si jen sedneme vedle sebe?“ Když dítě odmítne, dospělý to může přijmout prostým „dobře“ a nabídku dál nevnucovat.
Přání bývají docela konkrétní: nechci obejmout, potřebuji sedět blíž ke dveřím, nechci o tom teď mluvit, chci vědět předem, kdo přijde. V běžném kontaktu lze často vyhovět hned. Když něco možné není, má smysl vysvětlit proč a domluvit jinou možnost. Ve třídě například nemusí být volné místo u dveří, ale lze se dohodnout, za kým dítě půjde, když potřebuje přestávku.
Pro respektování takového přání stačí vědět, co je dítěti nyní příjemné. Podrobnosti o násilí nemusí sdělovat každému, kdo mu chce pomoci. Může se také rozhodnout jinak než včera. Dospělý mu to nemusí připomínat jako rozpor; může se znovu zeptat, co mu vyhovuje dnes.
Odpuštění a další kontakt jsou dvě různá rozhodnutí
„Už mu odpusť, ať jsme zase rodina.“ Taková věta může přidat tlak právě na dítě, kterému bylo ublíženo. Pomoc a ochrana mu náleží i tehdy, když odpustit nechce nebo neví, co by pro něj odpuštění znamenalo. A pokud odpustí, samo o sobě to nic nevypovídá o bezpečnosti dalšího setkání.
U domácího násilí zdůrazňuje metodika MPSV pro ochranu dětí potřebu posuzovat kontakt s rodičem podle bezpečí a nejlepšího zájmu dítěte. Kontakt chápe jako právo dítěte, nikoli jeho povinnost. Pracovníci orgánu sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) mají zjišťovat přání a obavy dítěte s ohledem na jeho věk a vyspělost, odpovědnost za rozhodování však na něj nepřenášet. O omezení nebo zákazu kontaktu rozhoduje soud. Rizikem může být také telefonování či psaní zpráv, pokud při nich rodič vyhrožuje nebo dítě vydírá.
Rozdíl mezi odpuštěním, důvěrou a další šancí podrobněji vysvětluje článek Proč odpuštění nevrací důvěru automaticky.
Co ukážou dodržené dohody a přijaté odmítnutí
V běžných bezpečných vztazích může důvěru postupně posilovat zkušenost, že druhý přijme odmítnutí, vysvětlí změnu nebo přizná vlastní chybu. Když slíbí, že přijde po vyučování, skutečně přijde. Když se zdrží, dá vědět. Když dítě nechce mluvit, nabídne mu rozhovor jindy a dál s ním jedná vlídně.
Zpočátku může být snazší společná procházka než objetí nebo krátký rozhovor než dlouhá návštěva. Tempo se může měnit. Dítě tak dostává opakovanou zkušenost, že může být někomu blízko a současně říct, co mu nevyhovuje.
