Stejná fotografie z prvního školního dne může zůstat v telefonu. Může ji dostat babička v soukromé zprávě, může se objevit v rodinné skupině nebo na veřejném profilu. Na snímku se nezmění jediný pixel, přesto pokaždé vznikne jiná situace: mění se publikum, možnost dalšího šíření i to, kolik kontroly nad záznamem rodina zachovává.
Právě tyto rozdíly se snadno ztratí ve sporu, zda je sdílení dětí správné, nebo špatné. Jedna fotografie z člověka nedělá špatného rodiče. Současně ale platí, že dospělý zveřejněním nerozhoduje jen o svém účtu. Rozhoduje také o části příběhu člověka, který si svůj účet možná ještě ani založit neumí.
sharing a parenting. V odborných i popularizačních textech se používá různě široce: zpravidla označuje situaci, kdy rodič nebo jiný pečující dospělý sdílí online fotografie, videa či informace o dítěti. Není to diagnóza rodiče a neexistuje jeden počet příspěvků, po kterém by se každé rodinné sdílení automaticky změnilo v problém.Sdílení nezačíná stisknutím spouště
Pořídit fotografii není totéž jako ji zveřejnit. Rodinný archiv může uchovávat chvíli, aniž by ji kdokoli mimo domácnost viděl. Přímá zpráva konkrétnímu blízkému rozšiřuje okruh lidí jen o zamýšleného příjemce. Skupinový chat nebo uzavřený profil přidává větší, ale stále vybranou skupinu. Veřejný příspěvek je určen lidem, které rodina často vůbec nezná.
Nejsou to čtyři právní ani dokonale bezpečné přihrádky. Fotografie poslaná jednomu člověku může být uložena a odeslána dál, zatímco příspěvek na omezeném profilu může skutečně vidět jen několik blízkých. Rozlišení přesto není zbytečné. Ukazuje, že „mít fotografii dítěte“ a „zpřístupnit ji dalším lidem“ jsou dvě samostatná rozhodnutí.
Podobně není totéž říci, že se dítěti daří, a zveřejnit podrobný popis jeho zdravotního stavu. Sharenting se netýká jen tváře na fotografii. Digitální stopu dítěte může vytvářet také jméno, příběh, přezdívka, údaj o škole nebo text o těžké chvíli, i když u něj žádný snímek není.
Dobrá zpráva se sdílí právě proto, že je dobrá
Rodiče často nesdílejí proto, že by chtěli dítěti vzít soukromí. Chtějí se pochlubit, udržet blízkost s rodinou, uchovat vzpomínku, podělit se o radost nebo získat zkušenost a podporu od lidí v podobné situaci. Zvlášť když část rodiny žije daleko, může fotografie skutečně pomáhat udržovat vztah.
Tyto důvody nejsou pouhá výmluva, kterou je třeba před kritikou odsunout. Systematický přehled 61 empirických studií o sharentingu mezi rodičovskými motivy popisuje právě zaznamenávání vzpomínek, spojení s blízkými i hledání podpory. Přehled zároveň upozorňuje, že výzkum používá různé definice, pochází z omezených kulturních prostředí a dětská perspektiva je v něm zastoupena méně než rodičovská. Neříká tedy, jaké sdílení je správné pro každou rodinu ani jaký bude mít jeden příspěvek dlouhodobý dopad.
V malé kvalitativní studii z Belgie mluvili rodiče deseti dospívajících nejčastěji o hrdosti a o informování rodiny a přátel. Třicet samostatných rozhovorů s rodiči a dospívajícími nemůže určit, jak častý je určitý motiv v celé populaci. Ukazuje však něco důležitého pro běžný rozhovor: dobrý úmysl dospělého a odlišná hranice dítěte mohou existovat současně.
Jedno slovo skrývá mnoho různých situací
Pojem sharenting nemá jeden všeobecně používaný práh. V užším výzkumném významu se často vztahuje k veřejnému sdílení informací o dítěti na sociálních sítích. Širší vysvětlení zahrnují také další online komunikaci mimo nejužší rodinný kruh. Proto nedává smysl počítat fotografie a hledat číslo, od kterého lze rodiči přidělit nálepku.
Rozdíl může být mezi jednou sváteční fotografií bez jména a účtem, který rok po roku zaznamenává školu, zdraví, obavy i konflikty dítěte. Rozdíl může být také mezi snímkem rozeslaným pěti blízkým a veřejným textem, který si může přečíst kdokoli. Samotné slovo tyto okolnosti neposoudí; pouze upozorní, že dospělí spravují informace, které se týkají také dítěte.
Digitální stopa může začít dřív než vlastní účet
První online zmínky o dítěti mohou vzniknout dlouho předtím, než samo začne používat sociální síť. Tuto část digitální stopy nevytváří svými rozhodnutími dítě, ale lidé kolem něj. Mohou jí být fotografie, jméno i příběhy, které se postupně skládají do veřejně dostupného obrazu.
Digitální stopa přitom není trest ani jistota, že každý příspěvek zůstane navždy všude dohledatelný. Některý obsah lze smazat, u jiného omezit publikum a mnohé rodinné záznamy si téměř nikdo nebude pamatovat. Po odeslání nebo zveřejnění však dospělý nemusí mít úplnou kontrolu nad všemi kopiemi a dalším použitím. Přesnější než věta „internet nikdy nezapomíná“ je proto přiznat nejistotu: ne vždy víme, kdo si obsah ponechá, komu ho ukáže a v jakém kontextu se k němu dítě později vrátí.
Právo dítěte na soukromí a význam jeho vyvíjejících se schopností připomíná také Výbor OSN pro práva dítěte ve svém výkladu práv dětí v digitálním prostředí. Z toho ale neplyne jednoduchý zákaz rodinných fotografií. Plyne z toho důvod nezacházet s dítětem jen jako s námětem, o kterém smějí druzí rozhodovat bez hranic.
Rodič sdílí svůj život — a současně život někoho dalšího
Příběh rodiče a dítěte nejde vždy čistě oddělit. Narození dítěte, nemoc, první školní den i náročné rodičovské období jsou skutečnou součástí života dospělého. Rodič může potřebovat mluvit o vlastní radosti, únavě nebo hledání pomoci. Požadovat po něm, aby dítě ve svém vyprávění nikdy nezmínil, by nebylo realistické.
Současně se může stát, že příběh dospělého stojí na podrobnosti, kterou bude jako svou vnímat hlavně dítě. Věta „sdílím přece svůj život“ pak není úplnou odpovědí. Užitečnější je zeptat se, zda lze vlastní zkušenost vyprávět i bez jména, tváře, diagnózy nebo situace, kterou by si dítě jednou raději nechalo pro sebe.
Tato otázka nevyžaduje odhadnout celou budoucnost dítěte. Stačí uznat, že rodinná zkušenost může patřit více lidem zároveň a že dospělý má při zveřejnění větší moc než ten, o kom vypráví.
Hranice neleží jen mezi sdílet a nesdílet
Před rozhodnutím nemusí následovat složitý test. Často pomůže krátké rozlišení: Chci tuto chvíli uchovat, poslat ji konkrétním blízkým, nebo ji zveřejnit? Co se mění s každým dalším okruhem lidí? Vyprávím především svou zkušenost, nebo zveřejňuji detail dítěte, bez kterého by sdělení mohlo fungovat také?
Odpověď nebude v každé rodině stejná a časem se může měnit. Dítě roste, začíná rozumět publiku, vytváří si vlastní hranice a může se na starší obsah dívat jinak než rodič v okamžiku zveřejnění. Jak jeho hlas zapojovat a co dělat při nesouhlasu, patří dalším dílům série. První krok je prostší: rozpoznat, že pořízení vzpomínky, její poslání a její zveřejnění nejsou jeden samozřejmý úkon.
První kapitoly digitální stopy dítěte nemusí vznikat se špatným úmyslem. Často je píše radost, blízkost nebo potřeba podpory. Pořád je ale píše někdo jiný a stávají se součástí příběhu dalšího člověka. Zastavit se před odesláním proto neznamená mít ze sdílení pocit viny. Znamená to všimnout si, kdy uchováváme rodinnou vzpomínku a kdy už zveřejňujeme kus života dítěte.
