Šikana často nevypadá jako souboj dvou lidí. Ve skutečnosti se děje před ostatními a „s ostatními“: někdo útočí, někdo se směje, někdo mlčí, někdo dělá, že nic nevidí, někdo to přepošle dál. Tyhle drobné reakce vytvářejí atmosféru, ve které má útočník převahu a oběť se cítí sama. Když pochopíme, jaké role v šikaně existují, začne být jasnější, proč se šikana tak těžko zastavuje jednou větou nebo jedním rozhovorem.
Proč slovo „role“ nepoužíváme jako nálepku
Když se mluví o rolích v šikaně, někdy to zní, jako by se lidé dělili na „dobré“ a „špatné“. Jenže role je spíš popis toho, co člověk v určitou chvíli dělá v konkrétním prostředí. Ne popis toho, kdo je „uvnitř“.
To je důležité hlavně pro dvě věci. Za prvé: role se mohou měnit. Stejný člověk může být v jedné třídě oblíbený a bezpečný, v jiné třídě nejistý a snadno ovlivnitelný. A za druhé: když role bereme jako nálepky, začneme hledat viníka místo toho, abychom pochopili mechanismus. Šikana ale často roste právě z mechanismu – z toho, co se skupině vyplácí, co se toleruje a co se přehlíží.
Čtyři základní role a co dělají s prostředím
V šikaně se obvykle objevují čtyři typy pozic. Nejsou to pevné škatulky, spíš směry chování, které se ve skupině opakují.
Oběť: člověk, který je v nevýhodě
Oběť je ten, na koho se ubližování opakovaně soustředí a kdo v té situaci nemá srovnatelnou možnost se bránit nebo z ní odejít. To „nemá možnost“ je podstatné. Někdy zvenku vypadá, že by oběť mohla odpovědět stejně ostře, mohla si najít jiné kamarády, mohla „to dát“. Jenže v pozadí bývá nerovnováha moci: parta, popularita, strach z následků, nebo i to, že oběť je v kolektivu nová, osamělá nebo už předem označená jako „divná“.
Často se k oběti přidá ještě něco těžko viditelného: stud. Stud říká, že problém je v ní, že je „špatně“, že to „nezvládá“. Právě stud umí oběť izolovat i v situaci, kdy by pomoc existovala.
Agresor: člověk, který ubližování spouští nebo řídí
Agresor je ten, kdo aktivně útočí, ponižuje, vyhrožuje, vylučuje nebo jinak posouvá druhého do pozice terče. Někdy je to jeden člověk, jindy dvojice nebo malá skupina. Důležité je, že agresor často neusiluje jen o to, aby druhému ublížil. Často tím současně získává postavení: pozornost, smích, pocit kontroly, nebo obraz „toho, kdo určuje pravidla“.
Tohle není omluva. Je to popis toho, proč šikana někdy pokračuje i tehdy, když se zdá, že „to už přece muselo stačit“. Pokud se ubližování vyplácí statusem, kolektivem nebo strachem ostatních, agresor má důvod v tom pokračovat.
Podporovatelé: lidé, kteří přidají energii
Podporovatelé jsou ti, kteří se k agresorovi přidají. Někdy přímo: přihodí poznámku, kopnou do toho, co už běží. Někdy nepřímo: smějí se, natáčí, přeposílají, lajkují, rozšiřují pomluvu. Často přitom mají pocit, že „o nic nejde“, protože oni sami „přece nezačali“.
Jenže ve skupině je energie důležitá. Šikana potřebuje publikum. Když se najde publikum, které reaguje, ubližování dostane odměnu. A když dostane odměnu, snáz se opakuje. Podporovatel může mít mnoho důvodů: touhu patřit, strach, že bez přidání se stane dalším terčem, nebo i zvyk, že takhle se ve třídě prostě komunikuje.
Svědci: většina, která často rozhoduje
Svědek je ten, kdo šikanu vidí nebo o ní ví, ale přímo se nepřidá. Tady je dobré být opatrný: svědek není automaticky cynický. Svědek může být někdo, kdo se bojí. Někdo, kdo je ochromený. Někdo, kdo má pocit, že do toho nemá právo mluvit. Někdo, kdo už zkusil něco udělat a dopadlo to špatně.
Přesto má role svědků obrovský význam. Ne proto, že by měli být hrdinové. Ale proto, že šikana se ve skupině často udržuje právě tím, že vypadá „normálně“. Když většina mlčí, vzniká dojem, že je to v pořádku, nebo že to aspoň nejde změnit. A to posiluje moc agresora i bez jediného dalšího úderu.
Proč je „mlčení“ často součástí šikany, i když nikdo nechce ubližovat
V šikaně se často děje něco zvláštního: mnoho lidí může mít uvnitř nepříjemný pocit, ale navenek zůstanou potichu. Někdy je to proto, že nevědí, co by řekli. Někdy proto, že se bojí ztráty postavení. Někdy proto, že situaci sami nerozumí a nechce se jim riskovat „trapno“.
Mlčení pak funguje jako zpevňující materiál. Neudělá šikanu, ale pomáhá jí držet tvar. Agresor získá signál, že se nic nestane. Oběť získá signál, že je sama. A svědci získají signál, že mlčení je bezpečnější než nejistý krok do neznáma.
Je důležité říct i druhou stránku: někdy mlčení není souhlas, ale únik. Některé děti (a někdy i dospělí) mají v krizové situaci reakci „zamrznutí“. Nevybírají si ji. Tělo i hlava prostě ztuhnou. I to je součást reality, se kterou je potřeba počítat, když se snažíme pochopit, proč se věci dějí tak, jak se dějí.
Role se můžou posouvat – a to je jeden z důvodů, proč je v tom zmatek
Jedna z nejtěžších věcí na šikaně je, že se v ní role mohou měnit podle dne, nálady a publika. Někdo může být v pondělí svědek a v úterý podporovatel, protože je zrovna ve skupině, která si chce upevnit pozici. Někdo může být terčem v jedné třídě a „na vrcholu“ v jiné partě mimo školu. Někdo se může s agresorem bavit, a přitom mu uvnitř vadí, co dělá.
Tohle střídání rolí často mate i dospělé. Na jednu situaci vidí někoho jako „hodného“, protože je slušný v hodině. Na jiné situaci už nedohlédnou. A protože je obraz nejednoznačný, vznikne pokušení situaci zjednodušit: „Oni se nemají rádi, oba jsou na sebe zlí.“ Jenže šikana není jen otázka sympatií. Je to otázka převahy a normy.
Proč je tak snadné uvěřit příběhu, který šikanu omlouvá
Když se šikana děje dlouho, kolektiv si kolem ní často vytvoří vysvětlení. Oběť je „divná“, „přecitlivělá“, „otravná“. Agresor je „jen drsný“, „má humor“, „umí si udělat respekt“. Podporovatelé jsou „jen u toho“. Svědci jsou „neutrální“.
Takový příběh má jednu výhodu: udržuje klid. Nemusí se nic řešit, nemusí se nic měnit, nikdo neriskuje konflikt s tím, kdo má ve třídě vliv. Jenže cena toho klidu je vysoká, protože oběť nese tlak za celou skupinu.
Když se začne mluvit o rolích, nejde o to někoho usvědčit. Jde o to vidět, jak si skupina buduje příběhy, aby se nemusela dívat na realitu, která je nepříjemná a složitá.
Co se v kolektivu mění, když se role začnou pojmenovávat
Pojmenování rolí může udělat jednu důležitou věc: přesune pozornost z „jedné scény“ na „vzorec“. Najednou se víc řeší, kdo má publikum, kdo určuje normy, kdo přidává energii a kdo je dlouhodobě vytlačovaný. A tím se mění i to, co je vidět.
Pro oběť to může znamenat úlevu v jedné rovině: když se o šikaně mluví jako o procesu, ubývá pocit, že je to osobní selhání. Pro svědky to může znamenat, že jejich chování začne dávat smysl i bez moralizování: nejde o to, být hrdina, ale pochopit, že i drobné reakce mají ve skupině váhu. A pro dospělé je to často první krok k tomu, aby neřešili jen „kdo začal“, ale „co v té třídě funguje jako pravidlo“.
