„Moc“ ve škole často nevypadá jako fyzická síla. Může to být popularita, parta za zády, schopnost udělat z druhého vtip, přístup k informacím nebo prostě fakt, že někdo určuje, co je ve třídě normální. Právě tahle nerovnováha moci je jeden z hlavních rozdílů mezi konfliktem a šikanou: v konfliktu se strany mohou přetlačovat, u šikany se jedna strana postupně ocitá v pasti.
Moc jako neviditelná převaha
Když se řekne „moc“, mnoho lidí si vybaví scénu, kde je jeden silnější a druhý slabší. Ve třídě ale moc často vzniká úplně jinak. Je to spíš převaha, která se skládá z drobných věcí: kdo má kolem sebe lidi, kdo umí mluvit tak, že ostatní ztichnou, kdo má přístup k drbům, kdo dokáže někoho vyřadit jednou poznámkou. Fyzická síla může hrát roli, ale není jediná – a někdy není ani ta hlavní.
Nerovnováha moci je důležitá proto, že mění „nepříjemný zážitek“ na prostředí, ve kterém jeden člověk postupně ztrácí možnost jednat svobodně. Nejde jen o to, že se mu něco nelíbí. Jde o to, že se začne přizpůsobovat strachu: co řeknu, kde si sednu, jestli se ozvu, jestli se někdo zasměje. To je jeden z důvodů, proč šikana nebývá „jedna situace“. Je to stav, který se opakuje a vrací, i když se zrovna nic nahlas neděje.
Proč se nerovnováha moci tak snadno přehlédne
Zvenku může situace vypadat jako běžné škádlení. Někdo něco řekne, někdo se zasměje, někdo protočí oči. Problém je, že nerovnováha moci se často pozná až podle toho, co následuje: kdo si může dovolit odporovat, kdo může udělat chybu, kdo může říct „ne“ bez následků. Zatímco jedna strana se po situaci vrátí k normálu, druhá strana si ji nese dál – někdy celý den, někdy týdny.
Další důvod je, že „moc“ v kolektivu je něco, na co si lidé zvyknou. Skupina si vytvoří nepsaná pravidla: kdo je vtipný, kdo je trapný, kdo je „moc citlivý“, kdo je „divný“, kdo je snadný terč. Když ta pravidla jednou existují, začnou působit jako samozřejmost. A samozřejmost se špatně zpochybňuje, zvlášť když to znamená riskovat vlastní postavení.
Různé podoby moci ve třídě
Někdy pomůže představit si moc jako několik různých „měn“, kterými se ve skupině platí. Někdo má jednu, někdo jinou. A někdy se sejdou u jednoho člověka – pak je převaha obrovská.
| Podoba moci | Jak může vypadat v praxi | Proč na ní záleží |
|---|---|---|
| Sociální moc | Popularita, parta, schopnost „přitáhnout“ smích ostatních. I tiché gesto může spustit reakci skupiny. | Kdo má publikum, ten často určuje, co je vtip a co je trapné. Oběť pak nebojuje s jedním člověkem, ale s atmosférou. |
| Jazyková moc | Rychlé odpovědi, ironie, schopnost obrátit situaci. „Já nic, to on.“ | Umožňuje shodit druhého bez přímé urážky a zároveň působit nevinně. Dospělým pak často chybí „důkaz“. |
| Informační moc | Screeny, přístup ke skupinovým chatům, drby, znalost citlivých věcí. | Informace se dá používat jako páka: k zesměšnění, vydírání, nebo k tomu, aby se oběť bála ozvat. |
| Moc role a prostředí | Kdo sedí kde, kdo vybírá týmy, kdo „patří“ do jádra třídy. | Nejde o jednu scénu, ale o uspořádání. Oběť se pak nemusí bát konkrétního útoku, ale vlastního místa ve třídě. |
| Moc skrze strach | Vyhrožování, náznaky, pověst, že „kdo se ozve, dopadne špatně“. | Strach umí umlčet i lidi, kteří s tím nesouhlasí. A když mlčí většina, převaha se ještě zvětší. |
Tabulka je jen mapa. Ve skutečnosti se tyhle věci prolínají a mění. Někdy má člověk moc v jedné partě a žádnou v jiné. Někdy se moc přesune, když se změní třídní dynamika, přijdou noví spolužáci nebo když dospělí začnou jednat jinak.
Kdo nese následky, ten je často v nevýhodě
Jedno z nejpraktičtějších „měřítek“ nerovnováhy moci je sledovat, kdo platí za situaci cenu. Ne vždycky hned. Někdy až později. Jeden může provokovat a nic se mu nestane. Druhý může udělat totéž a okamžitě to bude označené jako problém, přecitlivělost nebo drzost.
Tahle asymetrie je často důležitější než samotná věta, která padla. Dva lidé mohou říct stejnou poznámku. U jednoho se jí ostatní smějí, u druhého se jí smějí jemu. A právě v tom je „moc“ – ne v obsahu, ale v tom, jak se obsah ve skupině překládá.
Proč „ať se brání“ často nefunguje
V běžném konfliktu může být obrana smysluplná: člověk dá jasně najevo hranici, věc se vyjasní, vztah se narovná nebo se strany aspoň rozejdou. U šikany ale obrana někdy naráží na samotnou strukturu situace. Když má jedna strana publikum, z obrany se může stát další představení. Když má druhá strana informace, může obranu potrestat později. Když je v pozadí strach, obrana může zvýšit tlak na svědky: „Kdo se ho zastane, je další.“
Tohle není tvrzení, že obrana je vždycky špatně. Je to spíš vysvětlení, proč se u šikany nelze spoléhat na to, že „když se ozveš, bude klid“. Někdy může ozvání pomoct, jindy situaci vyhrotí. A právě tahle nejistota je pro oběť vyčerpávající: nikdy není jisté, co bude správně. Nerovnováha moci znamená, že i rozumné kroky mohou mít nepředvídatelné následky.
Když se šikana tváří jako „spravedlivá reakce“
Nerovnováha moci bývá maskovaná tím, že se oběť začne popisovat jako příčina všeho. „On si o to říká.“ „Je divnej.“ „Provokuje.“ „Kdyby nebyla taková, nikdo by jí nic neudělal.“ Takhle vzniká příběh, který převahu omlouvá.
Ve třídě pak může nastat situace, kdy se ubližování jeví jako „zasloužené“. A právě to je jeden z nejúčinnějších způsobů, jak moc funguje: když přesvědčí okolí, že nejde o moc, ale o spravedlnost. Když se tohle podaří, šikana se udržuje snadněji, protože svědci mají pocit, že zasahovat by bylo „nefér“.
Svědci jako místo, kde se moc násobí
Nerovnováha moci často nevzniká jen mezi dvěma lidmi. Vzniká ve chvíli, kdy se k situaci přidá publikum. Někdy aktivně – smíchem, přeposláním, poznámkou. Někdy pasivně – mlčením a odvrácením očí. Ne proto, že by většina chtěla ubližovat, ale protože většina nechce riskovat, že se sama stane terčem.
Tady je důležité nespěchat k jednoduchému soudu. Svědek může být i člověk, který se bojí. Může to být někdo, kdo má pocit, že nemá právo zasahovat. Může to být někdo, kdo si situaci vykládá jako „normální klukovinu“, protože to tak slyší kolem sebe. To všechno jsou důvody, proč se moc udržuje – ne omluvy, ale vysvětlení mechanismu.
Věc, která často rozhoduje: kdo určuje pravidla
U konfliktu jsou pravidla aspoň zhruba sdílená: co je fér, co už je přes čáru, kdo má pravdu, se sice řeší, ale existuje společná představa, že „nějak to půjde vyřešit“. U šikany může pravidla určovat ten, kdo má převahu. A když pravidla určuje ten, kdo ubližuje, oběť prohrává i ve chvíli, kdy „nic neudělá“.
To se může projevit úplně obyčejně: kdo může sedět s kým, kdo smí být ve skupině, kdo je „trapnej“, kdo je „moc chytrej“, koho je bezpečné shodit. V té chvíli šikana není jen chování jednoho člověka. Je to norma. A norma je něco, co člověk sám proti sobě těžko přepere.
Proč to není jen „o zlém dítěti“
Je lákavé hledat jednoduché vysvětlení: někdo je zkrátka zlý. Někdy se opravdu najde člověk, který ubližuje cíleně a bez výčitek. Často ale situace vypadá složitěji. Někdo ubližuje, protože mu to zvedá postavení. Někdo se přidá, protože chce patřit. Někdo mlčí, protože se bojí. Někdo to bagatelizuje, protože nechce vidět problém, který by znamenal práci navíc a konflikt s rodiči nebo třídou.
Tohle všechno dohromady vytváří nerovnováhu moci jako systém. Ne jako výmluvu pro agresora, ale jako důvod, proč je zásah dospělých a změna prostředí tak důležitá. Když je problém systémový, nestačí jen jednou říct „ať toho nechá“. Je potřeba změnit podmínky, ve kterých se moc vyplácí.
K čemu je dobré umět moc pojmenovat
Pojmenování nerovnováhy moci dává jazyk pro něco, co se jinak snadno ztratí v detailu jednotlivých scén. Když se mluví jen o tom, kdo co řekl v pondělí o přestávce, může to vypadat jako série drobností. Když se mluví o tom, kdo má publikum, kdo určuje pravidla a kdo nese následky, začne se ukazovat obraz, který je srozumitelnější.
A hlavně: když člověk pochopí, že nejde o jeho „slabost“, ale o převahu, kterou vytváří prostředí, může to snížit stud. Stud často říká: „Je to moje vina, že to nezvládám.“ Pojem nerovnováhy moci říká něco jiného: „Něco je nastavené tak, že to jeden sám neutáhne.“ To není konečné řešení. Je to začátek orientace.
