Nikdo mě nechránil: co si dítě může nést, když dospělí nezasáhnou

„Asi jsem přeháněl.“ „Měl jsem udělat víc.“ „Příště si poradím sám.“ Když dospělí nezasáhnou, dítě si jejich nečinnost může vyložit jako vlastní chybu. Podobné přesvědčení se může vracet i později, třeba při žádosti o pomoc nebo rozhodování, komu důvěřovat.

Osm dílů se věnuje tehdejším možnostem dítěte i tomu, co potřebuje člověk dnes. Nabízí otázky k sebeobviňování a samostatnosti, prostor pro hněv bez povinného odpuštění a konkrétní domluvy o podpoře. Spolehlivost sleduje v dodržených dohodách, respektu k hranicím a nápravě chyb.

Úvodní a závěrečný díl pomáhají zorientovat se také v situaci, kdy ohrožení trvá: jak reagovat na sdělení dítěte, koho přizvat a kdy volat tísňovou pomoc. Zajištění ochrany patří dospělým a příslušným službám. Dítě nemusí shromáždit důkazy ani samo vyřešit nebezpečí, aby mohlo požádat o pomoc.