V tomto dílu podcastu se vracíme k situacím, které mnoho lidí zná z prostředí školy nebo kolektivu. K momentům, kdy někdo vidí, že se druhému ubližuje, ale neví, co udělat. Ne proto, že by mu to bylo jedno, ale protože si není jistý, jak zareagovat, aby si sám nezpůsobil problém nebo se nestal dalším terčem.
Mluvíme o tom, jak snadno může vzniknout prostředí, ve kterém se ubližování stane běžnou součástí dne. Stačí opakování, smích ostatních nebo ticho kolem. Postupně se může stát, že věci, které by na začátku působily nepřijatelně, začnou lidé přehlížet. Ne proto, že by souhlasili, ale protože si na ně zvyknou.
V podcastu zaznívá také to, že svědek není slabý nebo zbabělý člověk. Často je to někdo, kdo situaci vnímá, ale má strach z reakce okolí, z posměchu nebo z toho, že zůstane sám. Tyto obavy jsou běžné a lidské. Zároveň ale platí, že právě postoj svědků může rozhodnout o tom, jestli bude ubližování pokračovat, nebo se začne řešit.
Dotýkáme se i konkrétních možností, jak reagovat bez velkých gest a bez hrdinství. Někdy stačí dát najevo nesouhlas, zastat se druhého nebo říct o situaci někomu, kdo má možnost ji řešit. Nejde o dokonalou reakci, ale o první krok, který může změnit atmosféru v kolektivu.
Tento díl je určený každému, kdo někdy stál vedle podobné situace a nebyl si jistý, co dělat. Nehledáme viníky ani jednoduchá řešení. Spíš se snažíme pojmenovat věci tak, jak se opravdu dějí, a ukázat, že i malé rozhodnutí může mít v praxi velký dopad.
