Rodič přijde domů smutný a dospívající se zeptá, co se stalo. Chvíli spolu mluví a rodič pak zavolá blízkému člověku nebo si domluví jinou dospělou oporu. Jindy dítě už podle zvuku klíče pozná, v jaké náladě rodič přichází. Rychle odvede mladšího sourozence, zruší vlastní plán a hledá správná slova, protože má pocit, že bez něj se večer rozpadne.
V obou situacích se dítě zajímá o rodiče. V té druhé se však cítí odpovědné za to, aby dospělého uklidnilo a předešlo konfliktu. Vlastní potřeby podřizuje tomu, jak je právě ostatním. Pokud dospělí takové uspořádání očekávají nebo na něm spoléhají, dítě přebírá jejich roli.
Rodičův smutek a odpovědnost za něj jsou dvě různé věci
Otevřenost v rodině neznamená, že dospělí musí před dítětem skrývat každý smutek, strach nebo nejistotu. Dítě se může dozvědět, že rodiče čeká těžší období, může vidět slzy a může nabídnout objetí. Přiměřené sdílení ale ponechává jasné místo pro dítě: nemusí situaci napravit, vybírat řešení ani slíbit, že unese všechno, co rodič potřebuje říct.
Rodič může například říct: „Dnes je mi těžko. Zavolám kamarádovi a proberu to s ním. Ty to za mě řešit nemusíš.“ Dítě se dozví, co se děje a kdo rodiči pomůže. Podrobnosti dospělý přizpůsobí věku dítěte a všímá si, zda má dítě prostor mluvit také o sobě.
Hranice se posouvá, když se dítě stává hlavním nebo jediným důvěrníkem. Může poslouchat partnerské výčitky, rozhodovat, kdo má pravdu, přenášet vzkazy mezi rodiči nebo opakovaně ujišťovat dospělého, že ho neopustí. Někdy má hlídat i to, co smí říct druhému rodiči či lidem mimo rodinu. Nejde už jen o společně prožitou emoci. Dítě dostává úkol, který patří do dospělého vztahu.
Hlídání atmosféry je také práce
Emoční odpovědnost nemusí mít podobu dlouhých rozhovorů. Může být téměř neviditelná. Dítě sleduje tón hlasu, výrazy a ticho. Předem promýšlí, které téma by rodiče rozrušilo, komu se raději vyhnout a kdy své potřeby odložit. Vtipkuje, aby uvolnilo napětí, utišuje sourozence nebo se snaží být bezchybné, protože nechce přidat další problém.
Tato práce nemá konec označený hotovým úkolem. Nádobí lze umýt, náladu druhého člověka nelze jednou provždy zajistit. Dítě proto může zůstávat ve střehu i ve chvíli, kdy po něm nikdo nic výslovně nechce. Samo si možná říká, že je jen všímavé nebo hodné. Rozhodující není, zda pomáhá ochotně, ale co podle něj nastane, pokud na chvíli přestane.
Studie 83 amerických rodin s dospívajícími zkoumala, jak vypadá emoční parentifikace z pohledu dětí i rodičů. Dospívající, kteří uváděli, že matka více spoléhá na jejich emoční podporu, se také cítili více ohroženi konfliktem rodičů. V odpovědích na nahrané scénky popisovali výraznější zapojení do sporu. Obdobná souvislost se neukázala u emoční závislosti otce. Výzkum zachytil souvislosti v malém vzorku, příčinný směr z nich určit nelze.
Za kým může dítě přijít se svou starostí
Dítě, které chrání dospělého před další zátěží, může své obavy zmenšovat. Neřekne o problému ve škole, protože „máma toho má dost“. Nezeptá se, co se děje, protože se bojí odpovědi, kterou bude muset unést. Když potřebuje útěchu samo, nejdřív zvažuje, zda tím nerozhodí člověka, o kterého se obvykle opírá domácnost.
Dítě může umět přesně odhadnout potřeby druhých a současně tápat, komu svěřit své. Systematický přehled 95 studií našel u emoční parentifikace poměrně stálou souvislost s depresivními příznaky a širšími obtížemi zahrnujícími úzkost a skleslost. Výsledky se opírají převážně o výzkumy, které zachytily stav v jednom období, často o vzpomínky dospělých. Pomáhají upozornit na zátěž, ale neurčují, jak se bude vyvíjet konkrétní dítě.
Ujištění musí být vidět i v běžném dni
Ujištění „není to tvoje vina“ dítěti těžko přinese úlevu, pokud dál každý večer přenáší vzkazy mezi rodiči nebo je uklidňuje. Dospělí potřebují změnit skutečné rozdělení rolí: partnerská témata řešit s partnerem, blízkým dospělým či odbornou službou, přestat používat dítě jako posla a domluvit si podporu pro náročné chvíle.
Dítěti může pomoci slyšet: „Všiml jsem si, že mě často uklidňuješ. Děkuju, že ti na mně záleží. S tímhle mi ale pomůže někdo dospělý.“ Rodič pak potřebuje svůj slib splnit a postupně dítěti ukázat, že si umí pomoc zajistit. Dítě může odejít za kamarády, nesouhlasit nebo mít vlastní špatný den a dospělí po něm dál nežádají, aby řešilo jejich trápení.
Stejnou pozornost potřebují chvíle, kdy přichází se starostí dítě. Rodič mu naslouchá, aniž by rozhovor hned obrátil ke svým problémům nebo od něj žádal útěchu. Právě v takových obyčejných setkáních dítě získává zkušenost, že blízkost zahrnuje i péči o něj.
