Po propuštění může člověk slyšet několik podobných vět: ozvěte se sociálnímu kurátorovi, přijďte do služby, dostavte se na středisko Probační a mediační služby. Všechny se týkají návratu, ale neznamenají totéž. Když se jejich role smíchají, může člověk odmítnout užitečnou pomoc ze strachu z kontroly — nebo naopak podcenit povinnost, protože ji pokládá za dobrovolnou nabídku.
Orientace proto nezačíná seznamem institucí. Začíná třemi otázkami: kdo rozhodl, proč má člověk přijít a co se stane, když nepřijde.
Příprava začíná ještě ve věznici
Sociální pracovníci a další odborní zaměstnanci věznice mohou před propuštěním zjišťovat, jak je člověk připraven v oblasti dokladů, bydlení, práce, financí a kontaktů. Mohou jej spojit se sociálním kurátorem, Probační a mediační službou nebo neziskovou organizací a předat potřebné informace v zákonném rámci.
Jejich možnost pomoci je spojena s výkonem trestu a přípravou výstupu. Po otevření brány však věznice obvykle není místem, které bude dlouhodobě řešit běžný život člověka. Proto je důležitá návaznost: kontakt nemá končit pouze papírem s adresou, ale pokud možno srozumitelnou domluvou, kdo udělá další krok.
Český výzkum Cesta ke svobodě ukazuje, že systém s takovou návazností počítá, ale v praxi ji mohou oslabit kapacity, rozdílné postupy a nedostupnost konkrétní pomoci. Předaný kontakt proto není zárukou volného bydlení ani okamžité služby.
Sociální kurátor pracuje se sociální situací
Sociální kurátor pro dospělé působí na obecním úřadu obce s rozšířenou působností. Zákon o sociálních službách ukládá těmto úřadům koordinovat sociální práci také ve prospěch lidí ohrožených sociálním vyloučením po propuštění z vězení.
Kurátor může pomoci zorientovat se v situaci, zprostředkovat kontakt na službu, řešit doklady, bydlení, dávky nebo další návazné kroky v rozsahu své role. Není soudcem ani zaměstnancem Probační a mediační služby. Kontakt s ním je sociální pomoc a u dospělého člověka je zásadně dobrovolný.
Dobrovolnost neznamená bezvýznamnost. Člověk může nabídku odmítnout, ale tím se samy nevyřeší potíže, s nimiž měl kurátor pomáhat. Zároveň nelze ze spolupráce s kurátorem udělat povinnost, pokud pro ni neexistuje jiný konkrétní právní důvod.
Sociální služba nabízí určitý druh podpory
Registrované sociální služby mohou poskytovat odborné sociální poradenství, terénní podporu, nocleh, azylové bydlení nebo další zákonem vymezené formy pomoci. Ne každá služba dělá všechno a ne každá je určena právě lidem po výkonu trestu. Aktuální poskytovatele a cílové skupiny lze ověřit ve veřejném Registru poskytovatelů sociálních služeb MPSV.
Služba může mít pravidla, kapacitu a podmínky přijetí. To z ní nedělá kontrolní orgán. Využití sociální služby je běžně založeno na souhlasu a dohodě s člověkem. Jiná situace nastává, pokud soud konkrétně uložil povinnost absolvovat program, léčbu nebo dodržet jiné opatření. Potom není povinnost odvozena z toho, že jde o „službu“, ale z rozhodnutí.
Probační dohled spojuje vedení a kontrolu
U člověka podmíněně propuštěného může soud vyslovit dohled a uložit omezení nebo povinnosti. Probační a mediační služba pak podle rozhodnutí vykonává dohled, sleduje plnění podmínek a informuje soud. Součástí práce může být také pomoc při řešení situací, které řádný život komplikují.
Právě tato kombinace někdy mate. Probační úředník může s člověkem hledat řešení zaměstnání nebo bydlení, ale současně má kontrolní úlohu. Nejde tedy o čistě dobrovolný pomáhající vztah. Zamlčení problému ze strachu před sankcí může situaci zhoršit; stejně tak ale není přesné slibovat, že každé přiznání potíží zůstane bez právních následků.
Ne každý propuštěný má probační dohled. Rozhodující je způsob propuštění a přesný obsah pravomocného rozhodnutí, nikoli obecná představa, že Probační a mediační služba dohlíží na všechny lidi po vězení.
Jedna otázka může předejít velké chybě
Pokud člověk neví, v jaké roli s ním někdo mluví, je namístě se zeptat: Je tato schůzka dobrovolná? Vyplývá z mého rozhodnutí? Komu a za jakých podmínek se předávají informace? Co mám udělat, když termín nemohu splnit?
Odpovědi nemusí odstranit všechny obavy, ale zpřesní odpovědnost. Člověk pak může dobrovolnou pomoc přijmout bez mylného dojmu trestu a závaznou povinnost splnit bez mylného dojmu, že jde jen o nabídku.
Kdo pomáhá a kdo dohlíží, se tedy nepozná jen podle toho, zda je pracovník vstřícný. Pozná se to podle jeho pravomoci, účelu kontaktu a konkrétního rozhodnutí. Vědět tento rozdíl není formalita. Je to součást bezpečného návratu.
