V jednu chvíli je člověk uvnitř prostředí, kde je velká část dne určena pravidly. Pak se otevře brána a během několika minut má rozhodovat sám: kam pojede, kde bude večer, komu se ozve a co musí splnit. Zvenku může propuštění vypadat jako jediný okamžik. Pro člověka, který jím prochází, je to spíš začátek několika dějů najednou.
Radost ze svobody přitom nemusí být menší jen proto, že se spolu s ní objeví nejistota. Stejně tak praktické potíže neznamenají, že si člověk propuštění neváží nebo že nechce nést odpovědnost. První den pouze ukáže, že za vězeňskou bránou nečeká prázdná stránka. Čeká tam život, který mezitím pokračoval.
Dvě otevřené brány, dva různé právní začátky
K propuštění nejčastěji dochází ve dvou situacích. Při propuštění po vykonání uložené doby je trest odnětí svobody vykonaný. To ale samo nemaže jiné tresty, zákazy, ochranná opatření, dluhy nebo povinnosti, pokud v konkrétním případě trvají z jiného rozhodnutí či právního vztahu.
Při podmíněném propuštění člověk odchází z vězení dříve, než je vykonán celý uložený trest odnětí svobody. Podle aktuálního trestního zákoníku mu soud stanoví zkušební dobu a může nad ním vyslovit dohled nebo mu uložit přiměřená omezení a povinnosti. Může se tedy vrátit na svobodu, ale současně musí vědět, co přesně mu ukládá soudní rozhodnutí, kam se má dostavit a které podmínky se ho skutečně týkají.
Právě slovo „může“ je důležité. Ne každý podmíněně propuštěný má stejné povinnosti a ne každý člověk propuštěný po vykonání trestu odchází bez dalších závazků. Obecný článek proto nemůže nahradit konkrétní rozhodnutí. Jeho smyslem je připomenout, že první praktická otázka nezní jen „Jsem venku?“, ale také „Vím, co pro mě od dneška platí?“
První den není seznam. Je to hledání pořadí
Stejné slovo „propuštění“ může označovat velmi rozdílné dny. Na jednoho člověka čeká blízký s autem, telefonem a klíči od místa, kde může zůstat. Jiný vyjde sám, musí se dostat do vzdáleného města a teprve zjišťuje, zda domluvené ubytování opravdu platí. Někdo pokračuje v léčbě, jiný potřebuje rychle obnovit spojení s úřadem nebo službou. A někdo má přesně stanovenou povinnost, jejíž nesplnění může mít vážné následky.
Proto nedává smysl měřit první den počtem vyřízených přepážek. Užitečnější je seřadit několik otázek podle naléhavosti:
- Je v rozhodnutí nebo jiném dokumentu povinnost, která má pevný termín či musí být splněna bezprostředně?
- Kde bude člověk tuto noc a dokáže se tam bezpečně dostat?
- Má u sebe potřebné doklady, nezbytné léky, peníze na nejbližší výdaje a možnost někomu zavolat?
- Ví alespoň o jednom člověku nebo místě, kde si může ověřit další krok, když něčemu nerozumí?
Ani tento přehled není univerzální návod. Pro člověka se závažným zdravotním problémem může být první prioritou návazná péče. Pro jiného dodržení podmínky soudu, cesta na ubytování nebo bezpečí člověka, se kterým nesmí navázat kontakt. Podstatné není splnit stejný scénář jako někdo jiný, ale poznat, co nesnese odklad právě v daném případě.
Velká část prvního dne začíná ještě ve věznici
Česká výzkumná monografie Cesta ke svobodě popisuje přípravu na propuštění jako proces, který nemá začít až u brány. Český rámec počítá se zajištěním platných dokladů totožnosti a s tím, že pracovníci před očekávaným koncem trestu zjišťují místo pobytu, rodinné kontakty, možnost zaměstnání a dostupné peníze. Součástí přípravy mohou být také informace o sociálním kurátorovi, úřadu práce, dluhovém poradenství nebo spolupráci s Probační a mediační službou.
To ukazuje, jak má příprava fungovat; není to slib stejného výsledku pro každého. Výzkum zároveň upozorňuje na rozdíly mezi věznicemi, omezené kapacity odborných pracovníků i nedostupnost bydlení, práce a plynule navazující podpory po propuštění. U někoho je datum propuštění známé dlouho dopředu, jindy může výstup následovat rychle po rozhodnutí soudu. Člověk proto může být na jednu oblast připravený a v jiné narazit na mezeru, kterou už před otevřením brány nedokázal uzavřít.
Příprava předem má smysl právě proto, že po propuštění na sebe jednotlivé kroky navazují. Neznamená však, že každý nevyřešený problém dokazuje nedostatek snahy propuštěného člověka nebo selhání jediného pracovníka.
Jeden chybějící krok může zkomplikovat několik dalších
Praktické úkoly po propuštění nejsou oddělené krabičky. Bez telefonu nebo jiného spolehlivého spojení člověk hůř potvrdí schůzku či ubytování. Bez bezpečného místa se obtížněji ukládají doklady a dodržuje pravidelný režim. Bez peněz na dopravu může zůstat nedosažitelná i pomoc, která je jinak domluvená. Nejasnost v soudním rozhodnutí může přidat strach z chyby právě ve chvíli, kdy je potřeba jednat.
To neznamená, že každý člověk po propuštění čelí všem těmto překážkám. Někteří mají bydlení, práci i blízké, kteří je čekají. Jiní potřebují obnovit pouze část života. Další odcházejí do velmi nejisté situace. Rozdíly mezi nimi jsou důvodem, proč je přesnější mluvit o konkrétních podmínkách návratu než o jedné vlastnosti lidí, kteří byli ve vězení.
Další díly série proto jednotlivé oblasti oddělí: bydlení, práci, vztahy, proměnu světa během trestu i rozdíl mezi pomocí a dohledem. První den je spojuje jen v jednom bodě — ukazuje, které z nich už nelze odložit a které potřebují plán na další dny.
Přijmout pomoc neznamená předat odpovědnost
Odpovědnost po propuštění může mít velmi konkrétní podobu: přečíst si rozhodnutí, včas se dostavit tam, kam má člověk podle rozhodnutí přijít, říct si o vysvětlení nejasné podmínky nebo včas upozornit na problém, který může zmařit domluvený krok. Není ale totéž co požadavek, aby člověk bez informací a zázemí vyřešil všechno sám.
Zákon o sociálních službách počítá se sociální prací ve prospěch lidí propuštěných z výkonu trestu prostřednictvím sociálního kurátora. U podmíněného propuštění může do návratu vstupovat také Probační a mediační služba, zejména pokud soud vyslovil dohled. Tyto role se liší a samotná existence instituce není zárukou okamžitého bydlení, práce nebo obnovených vztahů. Její pracovníci však mohou pomoci rozlišit povinnost od možnosti, určit další krok a navázat člověka na konkrétní podporu.
Přijmout takovou pomoc není opakem samostatnosti. Někdy je to způsob, jak převzít odpovědnost za situaci, v níž jeden člověk nemá všechny informace, kontakty ani prostředky.
První den nemusí rozhodnout celý další život
Kolem propuštění snadno vzniká představa rozhodující zkoušky: pokud člověk hned všechno zvládne, má šanci; pokud udělá chybu, promarnil ji. Takový pohled přehlíží, kolik kroků závisí na okolnostech, které se nedají změnit během několika hodin. Zároveň by nebylo poctivé tvrdit, že na prvních rozhodnutích nezáleží. Některé lhůty, podmínky a bezpečnostní hranice jsou skutečně závazné.
Přesnější je chápat první den jako začátek návaznosti. Člověk nemusí mít hotový celý nový život. Potřebuje pokud možno vědět, kde stráví nejbližší noc, co musí splnit bez odkladu, jak se tam dostane a s kým ověří další krok. Vedle všeho, co zbývá, to může působit jako málo. Zároveň je to rozdíl mezi neurčitou větou „začni znovu“ a prvním bodem, od kterého se opravdu dá pokračovat.
