Ve třídě se šikana často neděje mezi dvěma lidmi, ale „před ostatními“. Publikem může být celý kolektiv, pár spolužáků, nebo i skupinový chat. Reakce svědků – smích, přeposlání, odvrácení očí, nebo ticho – pak nejsou jen kulisa. Jsou to signály, které říkají, co je ve třídě dovoleno. Proto je role svědků citlivá: většina z nich nechce ubližovat, a přesto se jejich chování může stát částí problému.
Proč se o svědcích mluví, i když „to nezačali“
Když se řekne „svědek“, mnoho lidí si představí někoho, kdo stojí opodál a nezasahuje. Jenže v kolektivu „stát opodál“ není neutrální poloha v matematickém smyslu. Je to sociální signál. Ve třídě se totiž nečte jen to, co někdo udělá, ale i to, co ostatní dovolí.
Šikana často potřebuje prostředí, které ji unese. Někdo útočí, ale sílu mu dává atmosféra: že je komu to ukázat, že je komu nabídnout smích, že se ostatní bojí být další na řadě. Pokud se ve třídě ustálí pravidlo „neplést se do toho“, agresor získává něco velmi cenného: jistotu. A oběť získává něco velmi těžkého: pocit, že je sama.
Proč lidé mlčí: strach, nejistota a „zamrznutí“
Mlčení svědků se někdy popisuje jako lhostejnost. To může být pravda, ale často je to zkratka. Ve skutečnosti může být mlčení důsledkem několika vrstev, které se skládají dohromady.
První je strach o vlastní postavení. V kolektivu, kde se trestá odlišnost, je „vyčnívat“ riziko. I člověk, který s šikanou nesouhlasí, může mít pocit, že zasáhnout znamená stát se viditelným. A viditelnost může být přesně to, čemu se snaží vyhnout.
Druhá vrstva je nejistota. Svědek si někdy není jistý, jestli jde o šikanu, nebo „jen“ o blbou legraci. U nenápadných forem je to běžné. A když si člověk není jistý, má tendenci čekat. Problém je, že šikana často roste právě v tom čekání.
Třetí vrstva je tělesná reakce „zamrznutí“. Někteří lidé v napjaté situaci neutečou ani nebojují – ztuhnou. Ne proto, že by si to vybrali, ale proto, že tělo reaguje na hrozbu tímto způsobem. Zvenku to vypadá jako pasivita. Uvnitř to může být panika a prázdno.
Publiku stačí málo: smích, přeposlání, „jen se koukám“
Šikana nemusí být posilovaná jen přímým přidáním se. Někdy stačí drobné „přikyvování světa“. Smích, který má být jen nervózní. Lajk, který je „jen ze zvyku“. Přeposlání, které je „jen info“. Natáčení, které je „jen pro srandu“.
Tyhle drobnosti vytvářejí odměnu. V kolektivu je odměnou často pozornost a status. A tam, kde je odměna, bývá i opakování. Když se šikana jednou spojí s pocitem moci a uznání, začne se snadno vracet – i v situacích, kdy by jinak vyšuměla.
Pro oběť je nejhorší často samota, ne jedna věta
Zvenku může jedna poznámka vypadat jako banalita. Pro oběť ale nejde jen o obsah poznámky. Jde o to, co je kolem ní. Když se smějí ostatní, poznámka dostane váhu. Když všichni mlčí, poznámka dostane váhu. Když se nikdo nepohne, poznámka dostane váhu.
Tohle je důležité pochopit: oběť většinou nebojuje jen s jedním člověkem. Bojuje s pocitem, že nemá nikoho na své straně. A někdy by přitom stačila maličkost – ne jako „hrdinský čin“, ale jako signál, že realita oběti je viděná.
Podpora bez hrdinství: co znamená „snížit izolaci“
U svědků se často očekává buď velký zásah, nebo nic. Jenže mezi tím existuje prostor. Ne jako seznam triků, ale jako princip: snížit izolaci oběti a oslabit odměnu pro agresora.
Snížit izolaci může znamenat, že oběť není nechána samotná po situaci, která ji ponížila. V praxi to někdy vypadá velmi nenápadně: přisednutí, normální oslovení, možnost být součástí něčeho, co není podmíněné výkonem nebo „správným“ chováním. Pro oběť může být důležité i to, že někdo nezlehčuje to, co se stalo, a nepřidá se ke smíchu.
Oslabit odměnu znamená, že šikana nedostane publikum, které ji živí. Ne vždy se dá udělat něco „nahlas“. Ale i fakt, že se smích nepřidá, že se nepřepošle obsah, že se nepodpoří pomluva dalším komentářem, může být rozdíl. Šikana je často hra o normu. A norma se tvoří z opakovaných drobných reakcí.
Proč je někdy důležité, aby se do toho vložil dospělý
Ve chvíli, kdy je ve hře nerovnováha moci, může být nespravedlivé očekávat, že to „vyřeší děti mezi sebou“. Svědek může mít vliv, ale zároveň může být v riziku. A někdy je riziko reálné: stát se dalším terčem, ztratit skupinu, být označený za „bonzáka“.
Proto je u šikany klíčová role dospělých. Ne jako někdo, kdo přijde udělit trest a odejde, ale jako někdo, kdo může změnit podmínky ve třídě: hranice, dohled, práci s kolektivem, způsob komunikace. Svědek, který předá informaci dospělému, někdy nedělá „udávání“. Dělá něco, co odpovídá tomu, že šikana je systémový problém.
Je ale pravda, že děti často váhají, protože se bojí, jak dospělý zasáhne. Pokud dospělý reaguje veřejným „vyšetřováním“ nebo tlačí na usmíření, důvěra se může zlomit. Proto je důležité, aby dospělí rozuměli šikaně jako procesu, ne jako scéně, a aby s informacemi nakládali citlivě.
Co se děje, když se svědci začnou chovat jinak
Šikana má jednu slabinu: je citlivá na změnu atmosféry. Když se kolektiv začne méně smát, méně přeposílat, méně tolerovat ponižování a víc držet základní respekt, agresor ztrácí odměnu. To neznamená, že šikana okamžitě zmizí. Často se nejprve přesune, ztiší, zkouší, kde jsou nové hranice.
Ale právě v tom je vidět, že svědci nejsou jen vedlejší postavy. Ne proto, že by měli být hrdiny. Spíš proto, že jsou největší částí kolektivu. A největší část kolektivu vytváří, co je „normální“.
Když se člověk bojí: proč i malé posuny mají smysl
Je v pořádku přiznat, že strach existuje. Někdy je strach známkou toho, že ve třídě je opravdu mocenská hra a že zasahování nese riziko. V takové situaci může být užitečné vidět rozdíl mezi tím, co je ideální, a tím, co je možné.
Možné někdy znamená spíš nepřilévat benzín než okamžitě hasit požár. Někdy to znamená stát se pro oběť jedním bezpečným člověkem, ne hlasitým obráncem před všemi. Někdy to znamená, že se informace dostane k dospělému způsobem, který oběť neohrozí. Smyslem není dělat ze svědků oběti číslo dvě. Smyslem je chápat, že i malé změny v publiku mění celé prostředí.
