Nenápadná šikana: ignorování, vylučování a pomluvy

Proč „nenápadná“ šikana často bolí víc, než se zdá

Když si někdo představí šikanu, vybaví se mu něco jednoznačného: bití, nadávky, vyhrožování. U toho se dá aspoň říct: „Stalo se to.“ U nenápadných forem je problém v tom, že se dějí v drobnostech. V jedné poznámce, v jednom pohledu, v tom, že se najednou nikdo neposadí vedle tebe. V tom, že se domluví bez tebe. Že se smějí něčemu, co si neslyšel. Že se ti přestane odpovídat v chatu, ale všichni jsou online.

Takové věci se dají snadno popřít. A právě to je součást jejich síly. Když oběť zkusí říct, co se děje, často narazí na větu: „To si bereš moc.“ Jenže problém není v tom, že by člověk byl „přecitlivělý“. Problém je v opakování a v tom, že se z prostředí vytratí bezpečí.

Vylučování: když skupina rozhodne, že „nepatříš“

Vylučování může vypadat jako obyčejné „my jsme se domluvili“. Jenže ve skupině není vždycky možnost domluvit se rovnocenně. Vylučování je mocný nástroj, protože člověku bere to, co ve škole často potřebuje nejvíc: pocit, že má místo.

Někdy je to přímé: „S tebou nejdem.“ „Ty sem nepatříš.“ Častěji je to nenápadné: domluva proběhne tak, aby ses o ní nedozvěděl, a když se objevíš, všichni se tváří překvapeně. Nebo se vytvoří pravidlo, které vypadá neutrálně, ale dopadá vždycky na tebe: „Je plno.“ „Máme jen čtyři místa.“ „Už jsme kompletní.“ Jednou to může být náhoda. Když se to děje pořád a vždycky to končí stejně, není to jen organizační detail. Je to signál.

Vylučování má ještě jeden efekt: nutí člověka přemýšlet, co udělal špatně. Hledá chybu v sobě, protože jiný důvod se špatně uchopuje. A tím se rozjíždí kruh – čím víc se člověk snaží být „přijatelný“, tím víc je vidět jeho nejistota, a tím snáz se z něj stává terč.

Ignorování: ticho jako způsob, jak někoho zmenšit

Ignorování není jen to, že si někoho nevšímáš. V běžném životě se občas stane, že člověk někoho přeslechne nebo nemá náladu mluvit. U vztahové šikany je ignorování opakované a má v sobě zprávu: „Nejsi pro nás důležitý.“

Může vypadat banálně: pozdravíš a nikdo neodpoví. Něco řekneš a nikdo nereaguje, ale když to zopakuje někdo jiný, reakce přijde. Přisedneš si a konverzace se zastaví, jako bys vypnul zvuk. Na třídním chatu napíšeš otázku a odpověď se objeví až ve chvíli, kdy se ptá někdo jiný.

Ignorování je těžké popsat, protože se skládá z nepřítomnosti. Nejde o „událost“, jde o díru v normálním kontaktu. A právě proto se to špatně dokazuje a snadno zlehčuje.

Pomluvy: když se o člověku začne mluvit bez něj

Pomluva je zvláštní typ útoku, protože se děje mimo oběť. Člověk se často dozví až výsledek: změněné pohledy, odtažitost, někdy náhlé nepřátelství lidí, kteří dřív byli v pohodě. Pomluvy mohou být úplně vymyšlené, zkreslené nebo „jen“ poskládané z pravdivých detailů, které jsou vytržené z kontextu.

V třídě mají pomluvy obrovskou sílu, protože se šíří jako „informace“. A informace působí důvěryhodněji než přímá nadávka. Když někdo řekne: „On je divnej,“ je to názor. Když někdo řekne: „Víš, co udělal?“ začne to znít jako fakt, i když to fakt není.

Pomluvy navíc často fungují tak, že oběti berou možnost bránit se. Jak se má člověk bránit něčemu, co se říká na chodbě, v soukromém chatu, v poznámkách mezi lavicemi? Často ani neví, odkud to jde. A když se ozve, může to být použito jako důkaz: „Vidíš? On je hysterickej.“

Nenápadné ponižování: „jenom vtip“, který má vždy stejný směr

K nenápadné šikaně patří i humor, který je vlastně kontrola. Vtipy, které jsou vždycky na účet jednoho člověka. Přezdívky, které se tváří jako legrace, ale oběť je nechce. „Náhodné“ poznámky, které trefují citlivé místo: vzhled, hlas, rodinu, původ, oblečení, známky, chyby v řeči.

Tady často pomůže sledovat směr a opakování. Humor mezi kamarády se může střídat – jednou si někdo utahuje z tebe, jindy z něj, a oba mají možnost říct „stop“. U šikany se směr nemění. Terč je pořád stejný a „stop“ se nebere vážně.

Proč se to tak špatně vysvětluje dospělým

Když dítě nebo dospívající zkusí popsat vztahovou šikanu, často skončí u věcí, které zní slabě: „Oni se na mě dívají.“ „Nechtějí mě.“ „Něco o mně říkají.“ Dospělému se pak může zdát, že to není „dost“. Jenže problém není v tom, že by to bylo málo. Problém je v tom, že jazyk pro tyhle situace je chudý a že „důkaz“ bývá rozptýlený v čase.

Navíc dospělí někdy čekají jednoznačný incident, který se dá vyšetřit. Vztahová šikana ale často připomíná spíš počasí než nehodu. Když člověk řekne „je tady vlhko a zima“, nikdo se neptá, ve kterou minutu přesně přišla vlhkost. Vnímá se to jako stav. A přesně tak se často prožívá i vylučování nebo dlouhodobé přehlížení.

Co se děje uvnitř oběti: proč je to tak vyčerpávající

Vztahová šikana často zvyšuje vnitřní ostražitost. Člověk začne skenovat okolí: kdo se směje, kdo si píše, kdo se na něj dívá. Snaží se číst náznaky, protože náznaky jsou to jediné, co má. To je psychicky náročné, a zároveň to může zhoršit schopnost soustředit se na školu nebo na běžné věci.

K tomu se přidá nejistota: „Možná si to vymýšlím.“ „Možná jsem fakt divnej.“ „Možná jsem to způsobil.“ Tahle nejistota není známka slabosti. Je to logický důsledek prostředí, které člověku nedává jasnou odpověď a zároveň mu bere jistotu, že má právo se ozvat.

Kdy zbystřit: vzorec, který se vrací

Není potřeba dělat z každé nepříjemnosti šikanu. Zároveň ale není dobré čekat na „důkaz“, který nikdy nepřijde. U nenápadných forem často dává smysl sledovat, jestli se opakuje několik věcí najednou: že se to týká pořád stejného člověka, že se to děje ve skupině, že to nejde rozumně zastavit a že to mění atmosféru tak, že se ten člověk cítí menší, opatrnější, osamělejší.

Když se tohle skládá dohromady, nemusí být jistota na sto procent. Někdy stačí to, že situace už není bezpečná. Bezpečí totiž není luxus. Je to podmínka, aby se vůbec dalo normálně být mezi lidmi.