V tomto rozhovoru mluví Stáňa o své cestě od dětství, přes užívání návykových látek, náročné rodinné situace až po současný život v Holandsku. Nevypráví svůj příběh jako hotový návod pro ostatní, ale jako osobní zkušenost člověka, který si některými věcmi prošel velmi brzy a dlouho hledal, jak z nich ven.
Vrací se už k ranému dětství, ve kterém se podle svých slov setkávala s alkoholem, cigaretami i prostředím, kde se o některých věcech nemluvilo. Popisuje, že dlouho fungovala podle toho, co se od ní čekalo, a teprve později začala rozklíčovávat, kdo vlastně je, když z jejího života postupně zmizely role, o které se opírala.
Důležitou částí rozhovoru je zkušenost se závislostí. Stáňa mluví o marihuaně, heroinu, alkoholu i o tom, jak se podle ní závislost někdy jen vymění za jinou. Zároveň otevřeně říká, že cesta ven není jen o tom „přestat“, ale také o tom začít mluvit, přestat věci tajit a najít někoho, komu může člověk aspoň trochu důvěřovat.
Rozhovor se dotýká i života po pádu — rozvodu, odloučení od dětí, únavového syndromu, ztráty jistot a odchodu do Holandska. Stáňa popisuje komunitu lidí s podobně těžkými zkušenostmi, kteří podle ní nejsou „trosky“, ale lidé, kteří chtějí se svým životem něco dělat a v ideálním případě pomáhat i dalším.
Závěr se obrací hlavně k mladým lidem, kteří s užíváním začínají nebo už v něčem podobném jsou. Stáňa neříká, že má jednoduchou radu. Zdůrazňuje ale, že mlčet úplně není dobré. Když člověk nemá důvěru v rodiče, může zkusit jiného dospělého, odbornou pomoc nebo někoho, komu věří. Důležité podle ní je nezůstávat na to sám a připustit, že i těžké věci se dají začít řešit.
