Některé stavby přestanou sloužit svému účelu dřív, než pro nás přestanou něco znamenat.
Při jízdě známou krajinou nemusíte pokaždé číst názvy obcí. Stačí silueta na obzoru. Za chvíli přijde odbočka, za ní místo, kde se zastavovalo cestou k babičce. Někdo má takhle spojenou cestu s komínem, jiný s vodojemem. Pro část lidí v Polabí tuto roli plnila dvojice liblických stožárů. Mohli jste kolem nich jezdit roky a nikdy si nenaladit stanici, která z nich vysílala. Přesto patřily do vaší cesty.
Dne 15. října 2026 byly dva 355 metrů vysoké stožáry vysílače Liblice B u Českého Brodu odstřeleny. Jejich pád zachytil přímý přenos ČTK. Zanikla konkrétní technická stavba. Pro někoho se zároveň změnil výhled, který provázel podstatnou část jeho života.
Jak se z vysílače stane znamení domova
V roce 2022 mluvila Irena Kuklová v reportáži Českého rozhlasu o stožárech jako o „vodítku domů“. Tehdy spolu s dalšími místními usilovala o jejich zachování. Její slova popisují něco konkrétnějšího než obdiv k výšce konstrukce. Stavba člověku říká, kde právě je a kam patří.
Takový vztah se nemusí vytvořit při jedné velké události. Může vyrůst z opakování. Z pohledu při návratu z práce, z cesty do školy nebo z okna pokoje, ve kterém člověk dospíval. Postupně se ke stejnému místu vážou vzpomínky na různá období života. Když pak známá stavba zmizí, vzpomínky zůstávají, ale místo samo už vypadá jinak. Silnice vede dál stejně, ale pohled z ní už se neshoduje s tím, co člověk čeká.
Představme si rodinu, která má oba stožáry léta ve výhledu z kuchyně. Je to modelová situace, nikoli popis konkrétní domácnosti. U snídaně o nich obvykle nemluví. Jsou tam podobně samozřejmě jako vzdálený les. Po jejich odstranění může nejdřív překvapit právě prázdné místo. To, čeho si rodina běžně skoro nevšímala, se stane nápadným svou nepřítomností.
Za dvěma stožáry byla práce, kterou z auta nevidíme
Liblice B byly uvedeny do provozu v roce 1976. Dvojice štíhlých konstrukcí sloužila rozhlasovému vysílání na středních vlnách. Český rozhlas odtud přestal vysílat na konci roku 2021. Tím ale provoz neskončil natrvalo: od října 2023 do konce března 2025 odtud vysílalo Country Radio.
Z dálky byly vidět hlavně stožáry a lana. Provoz ale tvořily i vysílací přístroje, napájení, kontrola zařízení a lidé, kteří zajišťovali, aby se hlas dostal k posluchačům. Právě tady má smysl mluvit o technickém dědictví. Vedle dochovaného stroje nebo konstrukce zahrnuje také znalosti, pracovní postupy a zkušenost určité doby. Tuto širší podobu dědictví popisují také společné principy ICOMOS a TICCIH. Fotografie dvou čar na obzoru ukazuje jen část tohoto příběhu.
Pro člověka, který v areálu pracoval, může mít konec jiný význam než pro někoho, kdo kolem pouze projížděl. Další člověk si vybaví rádio v kuchyni svých rodičů. Mladší návštěvník může stožáry znát hlavně jako neobvykle vysokou stavbu. Žádná z těchto zkušeností nemusí kopírovat tu druhou. Společný předmět může nést několik různých vzpomínek, aniž by se všichni shodli, co s ním mělo být dál.
Co přetrvává po konci vysílání a co stojí zachování
Technická funkce a hodnota pro lidi nekončí nutně současně. Stavba může přestat být potřebná pro přenos signálu a zůstat důležitá pro okolní obec. Samotný citový vztah ovšem neurčuje, kdo se o ni bude starat, převezme za ni odpovědnost a zaplatí její údržbu. O tom, co stavba pro lidi znamená, je potřeba mluvit stejně jako o podmínkách jejího zachování.
České Radiokomunikace jako vlastník uvedly, že pro stožáry nemají využití a nenašel se zájemce o převzetí spojené s nutnou rekonstrukcí a provozem. Potřebné náklady podle jejich vyjádření dosahovaly stovek milionů korun. Jde o stanovisko a odhad vlastníka; z takového sdělení samotného nevyplývá nezávislé posouzení všech možných způsobů zachování.
Stejně tak přání těch, kteří chtěli známou dominantu zachovat, není samo o sobě hotovým plánem jejího dalšího života. Mezi přáním a udržitelným provozem leží praktické otázky: co se má uchovat, kdo to převezme, k čemu to bude sloužit a jak se o to bude dlouhodobě starat. Odpovědi bývají podstatně náročnější než rozhodnutí, jestli se nám pohled na stavbu líbí.
To ponechává prostor i pro nepohodlnou zkušenost: člověk může rozumět důvodům odstranění a pořád je mu to líto. Lítost není technický posudek, ale není ani bezcennou reakcí na změnu místa, které zná. Nemusí z ní vzniknout spor o to, kdo chápe pokrok a kdo uvízl v minulosti.
Proč se jít podívat, když je nám to líto
Odstřel přitahuje pozornost i samotným dějem. Stožáry tvořily známou siluetu desítky let a během krátké chvíle zmizely. Někdo chce vidět práci specialistů, jiný poslední okamžik známého výhledu. Další si chce uchovat vlastní snímek a být u události, o které se bude později vyprávět.
Z přítomnosti diváka ale nevyčteme jeho postoj k demolici. Ani telefon namířený na stožáry neříká, že člověk vítá jejich konec. Může si dokumentovat právě to, co by raději viděl dál stát. Zvědavost a smutek se nevylučují; člověk může cítit obojí současně.
Na rodinné fotografii mohou stát vedle sebe lidé, pro které tatáž stavba znamená něco jiného. Jeden v ní vidí vzpomínku na cestování s rodiči, druhý pozoruhodný technický výkon a třetí hlavně dnešní společný výlet. Rozdílný vztah ke stožárům nemusí znamenat, že někomu na místě záleží méně. Možná si z něj teprve vytváří vlastní vzpomínku.
Až příště pojedeme stejnou cestou
Paměť místa lze zachytit konkrétněji než větou, že dřív bylo všechno lepší. Kudy jste jezdili, odkud byly stožáry poprvé vidět, co jste si při tom říkali. Kdo v areálu pracoval a co tam dělal. Jaký zvuk rádia nebo rodinný příběh si s tím místem spojujete. Takové podrobnosti mohou uchovat i lidé, kteří o parametrech vysílače mnoho nevědí.
Dochovaný záznam nevrátí původní výhled. Může ale pomoci někomu dalšímu pochopit, proč na dvou ocelových konstrukcích záleželo. U rodinného snímku pak zůstane příležitost říct: tudy jsme jezdili, tohle jsme odtud vídali a tenhle člověk nám o tom vyprávěl.
Při příští cestě kolem Liblic bude v krajině chybět známý bod. Někdo si zvykne rychle, jiný k jeho bývalému místu ještě dlouho automaticky zvedne oči. Obě zkušenosti patří k tomu, jak se mění prostředí, ve kterém žijeme. Můžeme přijmout, že určitá technologie skončila, a přitom si přiznat, že s ní z našeho každodenního světa odešlo něco, co jsme měli rádi.
