Rozhovor plyne docela dobře. Oba se několikrát zasmáli, mají se na co zeptat a možná by se mohli sejít. Pak přijde krátká odmlka. Jeden z nich otevře seznamovací aplikaci jen na chvíli — a pod palcem už čeká další tvář, další jméno, další možnost.
Neznamená to, že předchozí člověk přestal být zajímavý. Jen vedle skutečného, zatím nedokonalého rozhovoru náhle stojí příslib někoho, o kom ještě nevíme téměř nic. A právě proto může vypadat dokonaleji.
Současné seznamování se v tomto bodě zvláštně proměnilo. Nikdy jsme neměli tak snadný přístup k lidem mimo vlastní ulici, školu, práci, společenskou vrstvu nebo okruh přátel. Zároveň jsme nikdy nenosili v kapse tak dlouhý a stále obnovovaný seznam těch, které bychom teoreticky mohli poznat místo člověka, s nímž právě mluvíme.
Je to svoboda, nebo past? Pomoc, nebo hra? Nejspíš od každého trochu — a u různých lidí v různém poměru.
Dříve nebylo seznamování opravdovější, jen omezenější
Kritika aplikací někdy začíná obrazem lepší minulosti. Lidé se prý potkali náhodou, museli se poznávat pomalu a nebyli rozptylováni stovkami dalších možností. Část tohoto obrazu je pravdivá. Nabídka byla menší, kontakt býval více zasazený do společného prostředí a špatné první rande nešlo jedním pohybem nahradit novou řadou profilů.
Menší výběr ale nebyl automaticky romantičtější. Znamenal také větší závislost na tom, kdo žil poblíž, koho člověk směl potkat, s kým ho seznámila rodina a jaký vztah jeho okolí považovalo za přijatelný. Mohl zvýhodňovat lidi s bohatým společenským životem a znevýhodnit stydlivé, izolované, zdravotně omezené, menšinové nebo ty, kdo jednoduše nezapadali do očekávání svého okolí.
Ani viktoriánskou dobu nelze poctivě vykreslit tak, jako by každý sňatek vznikal „o nás bez nás“. Rodinný vliv se lišil podle místa, vrstvy i konkrétní rodiny. Přesto do možnosti uzavřít sňatek výrazněji vstupovaly majetek, společenské postavení a nerovné postavení žen. Není důvod měnit omezenou volbu v romantický ideál jen proto, že současná volba přináší nové potíže.
Internet skutečně odstranil část prostředníků. Americká longitudinální data ukazují, jak online seznamování postupně převzalo roli, kterou dříve častěji plnili přátelé a rodina. Autoři tento posun přímo popisují jako oslabení zprostředkování sociálním okolím. To může být osvobozující: člověk nehledá jen mezi lidmi, které mu dovolila potkat jeho dosavadní životní dráha.
Online seznámení už není okrajová výjimka
V českém výzkumu „Současná česká rodina“ uvedlo 12 procent respondentů ve věku 18 až 65 let, kteří měli partnera či partnerku, že svůj současný protějšek poznali na internetu. Data pocházela z let 2020 až 2022 a online zde neznamenalo jen mobilní aplikaci, ale také seznamku nebo jiné internetové prostředí včetně sociálních sítí.
Novější česká data z roku 2025 ukazují jiný výřez stejného děje. Mezi nezadanými, kteří protějšek aktivně hledali, používalo 52 procent online seznamky, 49 procent sociální sítě a 37 procent mobilní seznamovací aplikace. Možnosti se překrývaly, takže je nelze sčítat. Zároveň nezmizely starší cesty: 58 procent uvádělo seznamování přes přátele a 34 procent ve škole nebo v práci. Internet se tedy stal běžnou součástí hledání, nikoli jedinými dveřmi ke vztahu.
To je důležitá hranice. Debata o aplikacích někdy zní, jako by jimi procházel každý vztah a každý mladý člověk. Neprochází. Někdo na nich našel partnera, někdo několik schůzek, někdo jen únavu a někdo je nikdy nepoužil. Mluvíme o výrazné proměně seznamovacího prostředí, ne o jednotné zkušenosti celé společnosti.
„Pro jedno kvítí slunce nesvítí“ může být útěcha i past
Po odmítnutí nebo rozchodu může věta „pro jedno kvítí slunce nesvítí“ vracet perspektivu. Jeden vztah není poslední šance na blízkost. Jeden člověk není jediný, s kým lze prožít dobrý život. Podobně anglické „v moři je spousta ryb“ připomíná, že svět nekončí ztrátou jedné možnosti.
Jako útěcha je tato myšlenka laskavá. Jako trvalé nastavení pozornosti může být zrádná.
Jestliže se každá nepříjemnost ve vznikajícím vztahu postaví vedle nekonečného proudu nevyzkoušených profilů, rada o jiném kvítí začne znamenat něco jiného: proč zůstávat u rozhovoru, který na chvíli drhne, když někde možná čeká člověk bez této vady? Proč zjišťovat, zda šlo o nervozitu, špatný den nebo opravdový nesoulad, když další možnost stojí jen jeden pohyb prstu?
Potíž je v nerovném srovnání. Skutečného člověka už vidíme s odmlkou, rozpaky a několika nedokonalostmi. Příští profil je stále příslibem. Neměl ještě čas zklamat naše očekávání, protože jsme se s ním nesetkali.
Moře profilů navíc není mořem dostupných partnerů. Část účtů je neaktivní, část lidí hledá něco jiného, část nás nezvolí, část by nebyla bezpečná a s částí si po několika větách nebudeme mít co říct. Počet zobrazených tváří není počet vzájemně možných vztahů. Je to počet možností, o nichž máme zatím velmi málo informací.
Co přesně na aplikaci připomíná hru
Říct, že se seznamování změnilo ve hru, zní jako obvinění. Jako by uživatelé přestali brát druhé vážně a sbírali vzájemné shody neboli matche místo lidí. Tak se někteří opravdu mohou chovat, ale metafora hry míří hlavně k něčemu jinému: k tomu, jak je činnost uspořádána.
Hra rozděluje složitý svět na srozumitelné tahy. Nabídne omezenou sadu akcí, rychlou zpětnou vazbu, další kolo a možnost zkoušet znovu. Přejetí doleva, přejetí doprava, shoda, zpráva, oznámení, nový profil. Vztahová nejistota, kterou nelze odstranit, se na chvíli promění v úkol, který lze vykonat palcem.
Výzkumnice Gaby David a Carolina Cambre pro tento způsob ovládání použily pojem „logika swipu“. Ve své malé kvalitativní studii upozorňovaly na rychlost prohlížení, obrazovou sebeprezentaci a binární gesto ano–ne. Nebyl to důkaz, že swipe dělá ze všech lidí povrchní uživatele. Spíš ukázka, že rozhraní není neutrální nádoba. Některé činnosti usnadňuje, jiné zpomaluje a některé do své podoby vůbec nepustí.
Profil lze během vteřiny odmítnout. Nelze během vteřiny zjistit, jak se vedle daného člověka cítíme, jak naslouchá, jak zachází s hranicemi, zda dokáže přiznat chybu nebo jestli je mezi námi zvláštní druh klidu. Rozhraní proto zrychluje právě tu část seznamování, kterou umí převést na obraz a gesto. To, co se ukazuje pomalu, přichází až později — pokud se k tomu vůbec dostaneme.
Profil je komprimovaný člověk
Každé seznamování začíná zjednodušením. I na večírku nejprve vidíme tvář, oblečení, pohyb nebo skupinu, ve které člověk stojí. Aplikace tuto první vrstvu nevynalezly. Oddělily ji však od velké části společného kontextu a umožnily porovnávat mnoho takových výřezů za sebou.
Profil musí složit člověka z několika fotografií, krátkého textu, věku, vzdálenosti a vybraných odpovědí. Není nutně lživý. Je komprimovaný. To, co se do něj nevejde, přitom nemusí být méně důležité než to, co se do něj vešlo.
V běžném prostředí se přitažlivost může objevit až poté, co někoho několikrát potkáme. Vidíme ho něco dělat, slyšíme, jak mluví s jinými lidmi, zažijeme jeho humor bez pečlivě napsané pointy. Profil žádá rozhodnutí dřív. Člověk se musí jevit jako možný partner ještě předtím, než mohl být známým, spolužákem, kolegou nebo přirozenou součástí společné situace.
To zvýhodňuje vlastnosti, které lze rychle ukázat, a znevýhodňuje ty, které se odhalují v čase. Není to chyba fotografie ani důkaz marnivosti. Je to cena za rychlý přístup k lidem bez společné minulosti.
Když více možností nepřinese jistější volbu
Větší nabídka obvykle zvyšuje šanci, že v ní bude někdo vhodný. Současně ale zvyšuje počet srovnání, množství odmítnutých variant a otázku, zda jsme nepřehlédli něco lepšího. Tyto dva účinky se nevylučují.
V experimentu Jonathana D’Angela a Cataliny Tomy vybírali účastníci z šesti nebo z 24 seznamovacích profilů. Ti, kteří volili z větší sady, byli po týdnu méně spokojeni se svým výběrem a častěji ho chtěli změnit. Nejméně spokojena byla skupina, která měla velkou nabídku a současně možnost rozhodnutí vrátit.
Jiná série tří studií sledovala, co se děje během samotného prohlížení. S dalšími hodnocenými profily rostla pravděpodobnost odmítnutí; autoři mluvili o „nastavení na odmítání“. Když většina rychlých rozhodnutí zní ne, může se odmítnutí stát výchozím pohybem, nikoli výsledkem pečlivého posouzení.
Ani jedna studie není rozsudkem nad všemi aplikacemi. Pracovaly s omezenými experimentálními situacemi a nepostihovaly pestrost dnešních uživatelů ani služeb. Přetížení volbou se navíc neobjevuje za všech podmínek stejně. Přesto obě zachycují zkušenost, která dává intuitivní smysl: možnost pokračovat v hledání může oslabit pocit, že už jsme zvolili dost dobře, i když se samotná volba nezhoršila.
Výběr není pro všechny stejně nekonečný
Obraz nekonečné nabídky může zakrýt, že každý uživatel vidí a zažívá jiný seznamovací prostor. Někdo dostává tolik reakcí, že je nedokáže zpracovat. Jiný posílá zprávy a téměř žádnou odpověď nedostává. Někdo se obává obtěžování a bezpečnosti, jiný dlouhodobého ticha. Věk, gender, orientace, vzhled, lokalita, typ aplikace i hledaný vztah mění nejen množství možností, ale také jejich kvalitu a cenu.
Česká studie publikovaná v roce 2025 analyzovala digitální stopy z jedné mobilní seznamovací aplikace. V datech z Prahy a Brna se projevil nerovnoměrný poměr mužů a žen i hierarchie pozornosti. Muži v tomto prostředí častěji oslovovali ženy, které dostávaly mnoho zájmu, zatímco opětované kontakty byly ve srovnání vyrovnanější.
Výsledek nelze přenést na všechny lidi. Šlo o jednu aplikaci, červenec 2017 a heterosexuální vyhledávání ve dvou městech. Je však užitečný pro jednu věc: viditelná nabídka a jednostranná pozornost nejsou totéž co vzájemná možnost. Člověk může mít mnoho profilů k ohodnocení a přitom málo skutečně oboustranných kontaktů.
Pojmy jako „žádanost“ jsou ve výzkumu technické metriky počtu přijatých reakcí uvnitř konkrétní sítě. Nejsou měřítkem lidské hodnoty. Aplikace umí spočítat projevy zájmu, nikoli cenu člověka.
Algoritmus může řadit, ale nezná budoucí vztah
Aby byla velká seznamovací služba použitelná, musí nějak zohlednit vzdálenost, věk, orientaci, dostupnost a další podmínky a rozhodnout, koho ukáže dříve. Algoritmus tedy může být užitečný podobně jako mapa: zmenší prostor, seřadí možnosti a pomůže nezabloudit v celé databázi.
Mapa ale není setkání. To platí i pro velmi složitý výpočet.
Ve dvou studiích rychlých čtyřminutových schůzek vyplnili účastníci více než sto údajů o svých vlastnostech a preferencích. Modely dokázaly částečně předpovědět, kdo bude obecně vybíravější a kdo bude obecně přitahovat více zájmu. Nedokázaly však předem smysluplně určit jedinečnou přitažlivost konkrétní dvojice po jejich krátkém setkání.
Ani tato studie netestovala dnešní komerční aplikace a nedokazuje, že jejich doporučení jsou bezcenná. Ukazuje hranici, na kterou se snadno zapomíná: z vlastností dvou jednotlivců ještě nevzniká vlastnost jejich vztahu. Ta se rodí z toho, co se děje mezi nimi — z načasování, bezpečí, vzájemnosti, společných zkušeností i okolností, které v profilu nebyly.
Obecnější princip algoritmického výběru rozebírá článek Jak algoritmus odhaduje, co nám ukázat. V seznamování je obzvlášť důležité nepřipsat řazení větší schopnost, než má. Doporučený profil není systémový verdikt „tento člověk se k vám hodí“. Je to výsledek filtrů, dostupných signálů a odhadu.
Match není vztah a chat není schůzka
Aplikace pracuje s událostmi, které lze jasně zaznamenat. Profil byl zobrazen, uživatel projevil zájem, vznikla shoda, odešla zpráva. Vznikající vztah se ale skládá i z dějů, které se do těchto kroků nevejdou: z pocitu bezpečí, tónu hlasu, respektu k odmítnutí, schopnosti unést nedorozumění nebo z toho, jak dva lidé zacházejí s časem druhého.
Match proto není malý vztah. Je to svolení ke kontaktu. Dlouhý chat také nemusí být rozvíjející se vztah. Může být přípravou na setkání, samostatnou formou blízkosti, způsobem odkládání nejistoty i rozhovorem, který nikdy neopustí obrazovku.
Digitální komunikace dovoluje odpověď promyslet a ukázat vybranou část sebe. To může být výhoda pro člověka, kterému osobní začátky připadají příliš rychlé. Současně mezi dvě zprávy snadno vstoupí představa. Neznámá místa doplníme z naděje, zkušenosti nebo strachu a začneme reagovat i na člověka, kterého jsme si částečně vytvořili.
Přechod k osobnímu setkání proto není jen další úroveň hry. Je to změna druhu informace. Samozřejmě pouze tehdy, když je setkání chtěné, bezpečné a přichází ve chvíli, která oběma vyhovuje.
Proč lze tak snadno zmizet beze slova
V prostředí s nízkými náklady na první kontakt jsou nízké také technické náklady na odchod. Není potřeba vracet vypůjčenou knihu, znovu potkat společné přátele ani vysvětlovat svůj odchod člověku, který sedí každý týden u vedlejšího stolu. Účet může zmizet a zpráva zůstat bez odpovědi.
To může oslabit pocit odpovědnosti. Druhý člověk se znovu stane jen kartou v aplikaci, přestože už do rozhovoru vložil čas a naději. Ticho pak bolí nejen jako odmítnutí, ale také jako neuzavřená otázka: stalo se něco, napsal jsem něco špatně, vrátí se ještě?
Bylo by však příliš snadné z každého zmizení udělat stejný morální příběh. Někdo je zahlcený, někdo si není jistý, jak odmítnout, někdo se bojí reakce a někdo po nátlaku či varovném signálu chrání vlastní bezpečí. Po několika větách také nemusí existovat stejná povinnost vysvětlovat odchod jako po několika schůzkách. Stejný stav „bez odpovědi“ může skrývat různé situace.
Technologie zde lidskou nejednoznačnost nevynalezla. Umožnila však odcházet rychleji, z většího množství kontaktů a bez společenského okolí, které dříve některé odchody zviditelňovalo.
Aplikace nejsou jedinou příčinou, ale nejsou ani pouhým zrcadlem
Lidé hodnotili vzhled, postavení a vhodnost partnera dávno před chytrými telefony. Porovnávali nápadníky, toužili po někom nedostupném, báli se závazku, odmítali bez vysvětlení a věřili, že někde čeká lepší možnost. Aplikace tyto sklony nevložily do člověka jako nový program.
Nejsou však ani pasivním zrcadlem toho, co bychom dělali stejně. Rozhraní určuje, zda nejprve vidíme fotografii, text nebo společný zájem; jak snadno odmítneme; kolik lidí projdeme za minutu; zda vidíme počet zájemců; co je placená funkce a kdy se objeví další možnost. Tím mění podmínky rozhodování, i když nerozhodne za nás.
Existuje také napětí mezi různými cíli. Uživatel může chtít poznat jednoho člověka a aplikaci přestat potřebovat. Provozovatel služby zase potřebuje dostatek aktivních lidí, jejich návraty a důvod, proč si mají některé funkce platit. To samo o sobě nedokazuje, že firma někomu sabotuje vztah. Připomíná to však, že měřítkem úspěchu platformy nemusí být přesně totéž, co je úspěchem konkrétního uživatele.
Proto má smysl ptát se nejen „co na aplikaci chci“, ale také „k jakému chování mě její podoba opakovaně vrací“.
Vedou vztahy z internetu k horším výsledkům?
Na tuto otázku neexistuje jeden poctivý verdikt. Už samotné „seznámili se online“ spojuje rozdílné cesty: seznamku, aplikaci založenou na swipech, sociální síť, herní komunitu i dlouhou diskusi kolem společného zájmu. Stejně tak se lidé liší tím, proč online hledají a v jaké životní situaci začínají.
Reprezentativní švýcarská studie z roku 2020 u párů vzniklých přes aplikace nenašla obecně nižší vztahovou spokojenost. U některých skupin naopak zaznamenala silnější úmysl společně bydlet a širší geografické či sociální propojení.
Mezinárodní studie publikovaná v roce 2025 na datech ze 50 zemí došla k jinému obrazu: lidé seznámení online uváděli v průměru nižší vztahovou spokojenost a nižší intenzitu prožívané lásky. Rozdíly byly malé až střední a zůstaly patrné i po zahrnutí některých demografických okolností.
Obě studie jsou pozorovací. Nemohou samy určit, že kvalitu vztahu způsobil způsob seznámení. Online páry se mohou lišit délkou vztahu, společenským prostředím, věkem, důvody hledání i tím, koho internet vůbec dokázal propojit. Rozdílné výsledky proto nejsou důvodem vybrat si studii podle vlastního názoru. Jsou připomínkou, že aplikace mohou otevřít dveře, ale osud vztahu se odehrává převážně za nimi.
Každá generace vstupovala do jiného seznamovacího prostředí
Člověk, který první vztahy navazoval před internetem, mohl aplikaci potkat až po rozvodu nebo po letech v jednom partnerství. Učí se nejen ovládání služby, ale i nové nepsané normy: co znamená match, jak dlouho se běžně píše a zda je současné vedení několika rozhovorů nefér, nebo zda jde o očekávanou součást doby před dohodou o výlučnosti.
Část mileniálů zažila přechod od internetových seznamek s delšími profily ke smartphonu a swipu. Pro část generace Z je profilové třídění běžnou součástí kulturní představy o randění ještě před prvním vlastním použitím. Neznamená to, že mladší lidé touží méně opravdově nebo starší automaticky hledají závazek. Liší se spíš výchozí samozřejmost: co považují za normální začátek kontaktu a kde čekají hranici odpovědnosti.
Stejně jako u jiných mezigeneračních rozdílů se zde míchá věk, doba a životní zkušenost. Dvacetiletý a padesátiletý uživatel nejsou jen z různých generací. Mohou hledat jiný typ vztahu, mít jinou minulost, jinou míru časové naléhavosti a jiné bezpečnostní obavy. Generační nálepka proto vysvětluje méně než konkrétní otázka, co kdo od seznamování čeká.
Digitální svět navíc nedělí jen mladé od starších. Dělí i stejně staré lidi podle toho, zda seznamovací aplikace používají roky, teprve krátce, vůbec nebo po dlouhé pauze. Člověk může mluvit stejným slangem jako jeho vrstevníci a přesto nerozumět jejich seznamovacím pravidlům.
Jak vrátit seznamování od feedu ke konkrétnímu člověku
Řešením nemusí být aplikace smazat ani se nutit do vztahu s prvním člověkem, který projeví zájem. Širší volba má smysl a možnost odejít z nebezpečného, manipulativního nebo jednoduše nechtěného kontaktu je důležitá. Cílem není zmenšit svobodu, ale nenechat způsob prohlížení rozhodovat o tom, čemu věnujeme pozornost.
Pomáhá nejprve vědět, co je v danou chvíli cílem. Ne proto, že každý musí hledat dlouhodobý vztah, ale protože stejné rozhraní používají lidé hledající partnerství, nezávaznou schůzku, sex, přátelství, potvrzení vlastní přitažlivosti i pouhé rozptýlení. Americký průzkum Pew tuto různorodost motivací zachytil velmi zřetelně. Nejasný cíl není vina, ale zvyšuje riziko, že dva lidé hrají podle odlišných pravidel, aniž by o tom věděli.
Užitečné může být také vytvořit si vlastní konec nabídky. Ne konec navždy, ale hranici pro dnešní večer, pro množství rozhovorů, kterým dokážeme věnovat pozornost, nebo pro chvíli, kdy už je jeden kontakt dost zajímavý k pozornému poznávání. Aplikace přirozený poslední profil nabídnout nemusí. Hranici proto někdy musí vytvořit uživatel.
Další posun přichází, když nehodnotíme jen otázku „je to nejlepší člověk z dostupné nabídky?“, ale také „co se děje mezi námi, když spolu opravdu mluvíme?“. První otázka nutí porovnávat konkrétního člověka s hypotetickými možnostmi. Druhá sleduje vzájemnost, bezpečí, zájem, hranice a skutečný prožitek.
Má smysl ponechat prostor i pro druhý dojem, nikoli však přehlížet varovné signály. Nervozita, neobratná fotografie nebo jedna obyčejná věta nejsou totéž co nátlak, pohrdání, lež a nerespektování odmítnutí. Otevřenost neznamená vzdát se hranic. Znamená nerozhodovat o celém člověku pouze podle toho, co se nejlépe vešlo do rychlého rozhraní.
A pokud kontakt přeroste do osobní schůzky, bezpečnost není projev nedůvěry ani překážka romantiky. Veřejné místo, vlastní cesta domů a možnost dát někomu vědět, kde jsme, nechávají skutečné setkání vzniknout bez zbytečného rizika.
Vztah začíná tam, kde výběr přestane být hlavní činností
Lidová moudrost má pravdu: pro jedno kvítí slunce nesvítí a v moři není jediná ryba. Člověk nemusí zůstat tam, kde není chtěný, kde se necítí bezpečně nebo kde se dlouhodobě míjí s tím, co potřebuje.
Jenže blízkost nevzniká z vědomí, že existují další lidé. Vzniká z omezené pozornosti věnované jednomu konkrétnímu člověku — a z jeho ochoty udělat totéž. Nejde o nalezení někoho bez nedostatků, ale o zjištění, zda právě s tímto nedokonalým člověkem může vzniknout něco vzájemného, bezpečného a živého.
Seznamovací aplikace mohou být dobrým mostem. Problém začíná ve chvíli, kdy se z mostu stane místo, po kterém chodíme sem a tam, protože další břeh na displeji vždy vypadá o něco slibněji než ten, na který jsme právě došli.
Možná tedy současné randění není hra proto, že by lidé přestali chtít lásku. Připomíná ji proto, že dostali nástroj bez zřetelného posledního kola. Ukončit výběr alespoň na tak dlouho, abychom mohli někoho skutečně poznat, pak není prohra ani rezignace na lepší možnost. Je to okamžik, kdy se teprve může začít dít něco, co už aplikace sama spočítat neumí.
