Telefon přinese zprávu o vážném zhoršení a hned druhou větu: „Měl bys přijet, dokud je čas.“
Rodina si může přát, aby se dlouhý spor uzavřel u nemocničního lůžka. Umírající člověk ale návštěvu odmítá. Nebo přijít nechce příbuzný, kterému nemocný dlouho ubližoval. Každá další hodina pak zdánlivě přidává váhu slovům těch, kdo setkání prosazují.
Času opravdu může být málo. O návštěvě však rozhodují lidé s konkrétní společnou minulostí, která zprávou o blížící se smrti nezmizela.
Čí přání má poslední návštěva splnit?
Nejprve záleží na tom, kdo o setkání stojí. Přeje si je nemocný, oslovený příbuzný, nebo hlavně člověk, který setkání zařizuje? Věta „maminka by určitě chtěla“ může vyjadřovat přání dcery, aniž se maminky někdo zeptal.
Rodina přitom může být důležitou oporou. Nemocný se s ní může chtít radit a přát si její pomoc při rozhodování. Problém vzniká, když se její představa začne vydávat za jeho vlastní vůli. Doporučení paliativní organizace Marie Curie proto vybízí pečující, aby zjišťovali, kdo je pro nemocného důležitý a koho chce do péče zapojit. Nemusí to být nejbližší příbuzný.
Stejně potřebné je vyslechnout člověka, který má přijet. Přání nemocného samo neříká, co druhý unese a zda chce vztah znovu otevřít. Soucit může být důvodem k návštěvě, ale není souhlasem vysloveným za někoho jiného.
Rozloučit se neznamená obnovit vztah
Od smíření si lidé mohou slibovat různé věci. Jeden chce říct sbohem. Druhý doufá v omluvu a třetí v ujištění, že už se na minulost nebude vzpomínat. Bez vyjasnění může i dobrovolná návštěva skončit tlakem na slova, která nikdo slíbit nechtěl.
Rozloučením člověk bere na vědomí, že společného času ubývá nebo končí. Odpuštění se týká vztahu k utrpěné křivdě; nemusí zahrnovat kontakt s tím, kdo ublížil. Ke smíření jsou potřeba oba. A důvěra, tedy ochota znovu se na druhého spolehnout, se nemusí vrátit ani s přijatou omluvou.
Rozdíl mezi přijetím omluvy a další blízkostí rozvíjí článek Proč odpuštění nevrací důvěru automaticky.
„Jednou budeš litovat“ nerozhodne za druhého
Obava z promarněné možnosti může být skutečná. Pokud si nemocný přeje příbuzného informovat, lze mu pravdivě říct, že se stav zhoršil a další příležitost nemusí přijít. Nikdo ale nemůže vědět, jak se oslovený člověk bude cítit po návštěvě nebo po jejím odmítnutí.
Lze chtít setkání a současně se ho bát. Také lze cítit smutek nad tím, že k němu nedojde, a přesto si je nepřát. Při rozhodování pomáhají konkrétnější otázky: Co bych chtěl sdělit? Co od druhého očekávám? Pokud se neomluví nebo mou zkušenost znovu popře, chtěl bych tam i tak být?
Člověk nemusí mít na všechno jasnou odpověď. Může potřebovat rozhovor s někým, kdo nebude prosazovat setkání za každou cenu. Je přitom poctivé počítat i s možností, že se situace změní dřív, než se rozhodne. Žádná z voleb nezaručuje budoucnost bez smutku či pochybností.
Souhlas se zjišťuje před otevřením dveří
Nabídka kontaktu má nechat skutečnou možnost odmítnout. Pomůže zeptat se každého zvlášť, bez rodinné porady nad jeho odpovědí. Například: „Petr by se s tebou rád viděl. Chceš návštěvu, zprávu, nebo žádný kontakt?“ Nabídku lze udělat jednou a domluvit se, zda se k ní má někdo vracet.
Pokud nemocný návštěvu nechce, příbuzný nemá čekat za dveřmi v naději, že jeho přítomnost rozhodnutí změní. Pokud přijet odmítá oslovený člověk, opakované telefonáty od dalších členů rodiny z nabídky dělají nátlak.
Zvlášť při dřívějším násilí, zneužívání nebo pronásledování je potřeba chránit bezpečí. Rozhodnutí lze probrat s odborníkem samostatně, bez účasti člověka, kterého se dotyčný bojí. Ve snaze zařídit odmítnutou návštěvu se nemají přeposílat důvěrné zprávy ani sdělovat místo pobytu.
Krátká návštěva může mít jasné hranice
Když si setkání přejí oba, lze předem domluvit jeho podobu: kdo bude přítomen, jak dlouho má trvat a o čem se mluvit nebude. „Přijdu na chvíli, ale nechci probírat dědictví ani náš starý spor.“ Druhý tak ví, s jakým setkáním souhlasí a co od návštěvníka může očekávat.
V nemocnici či hospici je potřeba domluvit vhodnou chvíli s pečujícím týmem. Nemocný může být unavený a rozhovor nemusí zvládnout tak, jak čekal. Setkání lze ukončit, i když se lidé nedostanou k omluvě nebo rozřešení sporu. Stejně může odejít návštěvník, pokud se rozhovor změní v ponižování nebo nátlak.
Ten, kdo se chce omluvit, může pojmenovat konkrétní čin a převzít za něj odpovědnost. Odpověď „odpouštím ti“ však nelze požadovat jako odměnu za příchod nebo podmínku klidného odchodu. I mlčení může znamenat, že druhý na odpověď nemá sílu nebo ji nechce dát.
Ani dopis nemusí být vítaný
Telefonát, hlasová zpráva nebo dopis mohou vyhovovat tam, kde osobní návštěva nepřipadá v úvahu. Také o tuto podobu kontaktu ale musí příjemce stát. Odmítnutí návštěvy není automatické ano k přečtení dopisu a odmítnutí veškerého kontaktu se nemá obcházet přes zdravotníka či jiného příbuzného.
Zpráva nemusí shrnout celý vztah. Může obsahovat vzpomínku, omluvu nebo přání klidu, bez požadavku na odpověď. Člověk si také může napsat dopis jen pro sebe a neodeslat ho. Pokud někdo pomáhá s předáním, má předat domluvený obsah a chránit soukromí obou stran; rodinná zpráva není svolením zveřejnit příběh smíření.
Když slova nebo síly docházejí
Obtížná řeč sama neznamená, že člověk nemůže sdělit své přání. Pečující tým může pomoci najít vhodný způsob komunikace, třeba psaní nebo obrázkovou tabulku. Je potřeba dát nemocnému čas a ověřit, že mu okolí rozumí. Tyto možnosti popisují doporučení Marie Curie ke komunikaci v paliativní péči.
Když přání zjistit nelze, proberte s ošetřujícím týmem, co člověk vyjádřil dříve a jak postupovat v jeho současném stavu. Rodina nemá z chybějící odpovědi vyvozovat, že dřívější odmítnutí přestalo platit.
Paliativní péče se vedle tělesných obtíží věnuje také psychickým, sociálním a duchovním potřebám nemocného a jeho blízkých, jak uvádí Světová zdravotnická organizace. Ošetřujícího týmu se lze zeptat na pomoc psychologa, sociálního pracovníka nebo duchovního podle vlastního přání. Pomoc se může týkat také toho, jak se vyrovnávat s neuskutečněným setkáním.
Smutek může přijít i s úlevou
Po ztrátě se mohou střídat smutek, hněv, úleva i pocit viny. Marie Curie v informacích o truchlení připomíná, že úleva může souviset také se složitým vztahem k zemřelému. Co se děje, když se mísí různé emoce, rozvíjí text Úleva po smrti blízkého může existovat vedle smutku.
Lítost po odmítnutém setkání sama nedokazuje, že bylo správné přijít. Může se týkat i toho, jaký vztah mezi lidmi nikdy nevznikl. A uskutečněná návštěva nemusí přinést omluvu ani klid. O tom, co zůstalo nevyslovené, lze dál mluvit s někým blízkým nebo v poradně pro pozůstalé.
Poslední kontakt může být důležitý i bez usmíření. Někdy má podobu krátké návštěvy, jindy přijaté zprávy. A někdy k němu nedojde, protože jeden z lidí svou hranici změnit nechce.
