Domácí násilí: Když konflikt přeroste ve strach

Domácí násilí: Když konflikt přeroste ve strach

Domácí násilí se netýká jen „někoho jiného“. Nezáleží na tom, jestli jsi kluk nebo holka, dítě nebo dospělý. Násilí může být schované za zavřenými dveřmi – a často nevypadá jako to, co si představíme, když se řekne „násilí“. Někdy začíná pomalu. Trochou kontroly. Žárlivostí, která má být „z lásky“. Snižováním, výčitkami, omluvami. A pak už je těžké odejít.

Hádka není totéž co domácí násilí

V každém vztahu občas dojde ke konfliktu. Hádky jsou běžné – zvlášť když jde o emoce, zklamání, nedorozumění. Důležité ale je, jak se hádáme.

Rozdíl mezi hádkou a domácím násilím je zásadní:

Hádka	Domácí násilí
Dva lidé se hádají jako „rovný s rovným“	Jeden má moc a druhý se bojí
Může být bouřlivá, ale není trvalá	Opakuje se, často v cyklech
Oba mají šanci mluvit	Jeden ovládá situaci, druhý mlčí nebo se přizpůsobuje
Výsledkem může být smíření nebo kompromis	Výsledkem je strach, stud nebo bolest

Domácí násilí není jen o úderech. Je to dlouhodobé ubližování – fyzické, psychické, ekonomické nebo sexuální. Jde o snahu druhého ovládnout, ponížit, izolovat. A právě v tom je zásadní rozdíl: zatímco hádka může být nepříjemná, domácí násilí zanechává stopy – viditelné i neviditelné.

V další části se podíváme na konkrétní typy domácího násilí – protože ne každé ubližování je na první pohled vidět.

Typy domácího násilí: Když bolest není jen modřina

Domácí násilí má mnoho podob – a ne všechny jsou na první pohled vidět. Někdy není slyšet křik, někdy nejsou vidět modřiny. Ale i slova, pohledy nebo mlčení mohou bolet.

Zde jsou nejčastější formy domácího násilí:

Fyzické násilí

To, co si většina lidí představí jako první – ale není to jediné.

• fackování, bití, kopání
• škrcení nebo držení
• blokování dveří, znemožnění útěku
• házení předmětů, ničení věcí

Oběť může mít zranění – ale i bez nich cítí strach. Ten je hlavní „zbraní“ násilníka.

Psychické (emoční) násilí

Slova umí zraňovat víc než rány. A mnohdy dlouhodoběji.

• neustálé kritizování, zesměšňování, urážky
• výhrůžky („když odejdeš, zabiju se / tě zničím / ti vezmu děti“)
• kontrola, manipulace, žárlivost vydávaná za lásku
• zakazování kontaktu s přáteli nebo rodinou
• ignorace, mlčení, trestání odtažeností

Psychické násilí podkopává sebevědomí a nutí oběť věřit, že „si za to může sama“.

Ekonomické násilí

Týká se hlavně dospělých, ale může dopadat i na děti.

• odebírání peněz, zákazy nakupování bez svolení
• kontrola účtů, výdajů, odmítání přispívat
• bránění v práci nebo vzdělání
• zadlužování oběti bez jejího vědomí

Cílem je závislost – aby se oběť nemohla osamostatnit.

Sexuální násilí

Sex bez souhlasu je násilí – i když jste partneři, i když jste manželé.

• vynucování sexu nebo doteků
• ponižování během intimity
• odmítání ochrany nebo nechtěné natáčení
• nátlak na sexuální praktiky, se kterými druhý nesouhlasí

Souhlas musí být vždy svobodný, vědomý a opakovatelný. „Ne“ znamená ne – i po dvaceti letech vztahu.

Domácí násilí často kombinuje víc typů najednou. A čím déle trvá, tím těžší je ho rozpoznat – nebo si přiznat, že se děje.

V další části se podíváme na to, proč oběť někdy neodejde – a jak funguje tzv. cyklus násilí.

Proč oběť „neodejde“: Cyklus násilí

Zvenčí to může vypadat jednoduše: „Kdyby jí ubližoval, prostě by odešla.“ Jenže domácí násilí není jen o jedné facke nebo výhrůžce. Často je to cyklus, který se opakuje – a čím déle trvá, tím víc zamotává oběť do pasti.

Čtyři fáze cyklu násilí

1. Budování napětí Dusná atmosféra, ticho, přecitlivělost. Oběť cítí, že něco přijde, snaží se uklidnit situaci, přizpůsobuje se.
2. Výbuch násilí Může jít o fyzický útok, křik, vyhrožování, ničení věcí – nebo „jen“ psychický nátlak. Oběť zažívá strach a bezmoc.
3. Omluvy a sliby Agresor se omlouvá, pláče, prosí, přísahá, že „už nikdy“. Oběť věří, že to byla výjimka, že je to i její vina, že má šanci to zachránit.
4. Klidové období Vztah vypadá harmonicky. Možná přijde dárek, výlet, společné chvíle. Ale napětí se postupně vrací – a celý cyklus začíná znovu.

Tento kolotoč se může opakovat roky. A čím častěji, tím těžší je ho opustit.

Proč je těžké odejít?

• Strach – z pomsty, ze samoty, z toho, že jim nikdo neuvěří.
• Stud – připadá si slabá, „neschopná“, bojí se, co řeknou ostatní.
• Závislost – na penězích, bydlení, i emocionální. Agresor bývá i člověk, kterého oběť miluje.
• Děti – „chci, aby měly tátu“, „nechci, aby trpěly“.
• Manipulace – oběť si myslí, že za násilí může ona.

Domácí násilí je jako jedovatý kruh. Když v něm žiješ dost dlouho, začneš věřit, že je to normální. Že si nic lepšího nezasloužíš. A právě proto je důležité o tom mluvit – a ukázat cestu ven.

V další části si rozebereme nejčastější mýty a omyly, které kolem domácího násilí kolují – a proč jsou nebezpečné.

Mýty a realita: Co si (mylně) myslíme o domácím násilí

Domácí násilí je často obklopeno mýty. Některé vznikají z nepochopení, jiné z pohodlnosti – protože přiznat si pravdu je těžké. Ale právě tyto mylné představy brání obětem v tom, aby vyhledaly pomoc. A brání i nám ostatním v tom, abychom zasáhli.

Mýtus 1: „Kdyby jí ubližoval, prostě by odešla.“

Realita: Odejít je mnohem těžší, než se zdá. Strach, stud, finanční závislost, děti, hrozby nebo manipulace mohou vytvořit neviditelné pouto, které oběť svazuje. Navíc mnozí agresoři střídají násilí s obdobím lásky a slibů.

Mýtus 2: „To byla jen jedna facka.“

Realita: Násilí má tendenci se opakovat – a stupňovat. Jedna facka často není výjimka, ale začátek. A i „jedna facka“ může způsobit velké psychické i fyzické následky.

Mýtus 3: „Domácí násilí se týká jen žen.“

Realita: Ačkoli ženy tvoří většinu obětí domácího násilí, muži nejsou výjimkou. Podle dat z roku 2022 má v Česku zkušenost s domácím násilím téměř 30 % žen a 12 % mužů[5].

Muži se často stydí o násilí mluvit nebo si ho vůbec připustit. Společenské stereotypy o „silném pohlaví“ jim mohou bránit vyhledat pomoc. Přesto i oni mají právo na bezpečí a podporu.

Mýtus 4: „Ona si o to říká.“

Realita: Nikdo si „nezaslouží“ být ponižován, bit, znásilňován nebo manipulován. Vina je vždy na straně toho, kdo násilí páchá – ne na tom, kdo ho snáší.

Mýtus 5: „Je to mezi nimi, do toho se nemám co plést.“

Realita: Ticho je nejlepší kamarád násilí. Pokud se bojíš zasáhnout přímo, můžeš oběti aspoň nabídnout podporu nebo kontakt na odbornou pomoc. I tichý svědek má zodpovědnost.

Mýtus 6: „On to tak nemyslí – má jen problémy, pije, je ve stresu.“

Realita: Alkohol nebo stres nejsou omluvou pro násilí. Jsou to spouštěče – ne příčina. Kdo je násilný, nese za své chování odpovědnost, ať už je střízlivý nebo opilý.

Mýtus 7: „Agresor vypadá jako monstrum.“

Realita: Násilníci mohou být milí sousedé, charismatičtí kolegové nebo oblíbení sportovci. Neexistuje „typický násilník“. Právě jejich schopnost působit normálně ztěžuje obětem útěk i uvěření okolí.

Zbavit se mýtů znamená vidět věci tak, jak opravdu jsou. Teprve potom můžeme pomoci – sobě, druhým i celé společnosti.

V příští části se podíváme na to, jak domácí násilí dopadá na děti – i když nejsou přímými terči.

Děti a domácí násilí: I když nejsou terčem, nejsou mimo

Možná si někdo myslí: „K dětem byl vždycky hodný, jenom na mě občas křičí.“ Ale děti vnímají víc, než si dospělí často připouští. Jsou citlivé na tóny hlasu, na ticho po hádce, na napětí ve vzduchu. A když se doma opakovaně děje něco špatného, nedokážou to jen tak vypnout.

Děti vidí

Skrývat násilí před dětmi je prakticky nemožné. I když nejsou přímo u toho, slyší křik za dveřmi, vidí následky, cítí strach. Mnohé děti svědčí: „Radši jsem šel spát dřív, aby mě neviděl“, nebo „Slyšela jsem, jak ji zamykal.“

Děti cítí

Když rodič, který má dítě chránit, druhému ubližuje, ztrácí dítě pocit bezpečí. Může se cítit bezmocné, zmatené nebo provinilé. Některé děti si myslí, že hádky způsobily samy – třeba tím, že byly „zlobivé“.

Děti nesou následky

Dlouhodobé vystavení domácímu násilí může vést k:

• poruchám spánku, nočním můrám
• úzkostem, depresím, poruchám chování
• potížím ve škole nebo agresivitě vůči jiným dětem
• problémům s navazováním vztahů v dospělosti
• přenášení vzorců násilí do vlastního života (buď jako oběť, nebo jako agresor)

Psychologové hovoří o tzv. syndromu svědka násilí – kdy dítě sice nebylo bito, ale jeho psychika byla narušena stejně, jako kdyby bylo.

„Nechci, aby přišel o tátu/mámu“

To je častý důvod, proč oběti v násilném vztahu zůstávají. Ale domácí násilí není „rodinná hádka“ – je to ohrožení. Dítě potřebuje cítit klid a bezpečí, ne naučit se přizpůsobovat násilí.

V příští části si řekneme, jak poznat varovné signály, že se někde děje domácí násilí – ať už u nás, nebo u někoho v okolí.

Jak poznat varovné signály domácího násilí

Domácí násilí často nezačíná úderem. Přichází pomalu, nenápadně. A právě proto je důležité si všímat signálů, které mohou napovědět, že se něco děje – ať už u nás, nebo u někoho blízkého.

Varovné signály u oběti

• Modřiny nebo zranění, která nedávají smysl – a jsou často „vysvětlována“ nehodou
• Výrazná změna chování – dříve veselý člověk je náhle uzavřený, podrážděný nebo tichý
• Stahování se z kolektivu – oběť přestává chodit ven, omezuje kontakt s přáteli a rodinou
• Stálé kontrolování telefonátu/odchodů – zjevný strach z toho, že „někde nebyla včas“
• Neobvyklé výmluvy na chování partnera – oběť omlouvá i věci, které jsou jasně za hranou
• Ztráta finanční samostatnosti – oběť najednou nemá vlastní peníze, práci, přístup k účtům

Signály u možného agresora

• Přehnaná žárlivost – neustálé podezírání, obviňování z nevěry
• Kontrola – chce vědět, kde partner/ka je, s kým mluví, co dělá
• Izolace – nenápadné oddělování oběti od rodiny, přátel nebo podpory
• Zlehčování a urážky – zesměšňování oběti, shazování před ostatními
• Výbuchy hněvu – „nepřiměřené“ reakce, výbuchy, házení věcmi
• Přesvědčování okolí, že oběť je „blázen“, „drama queen“ nebo „nevděčná“

Ne vždy si toho člověk všimne hned

Oběti si často dlouho nepřipustí, že se něco děje. Bojí se, stydí se nebo tomu ani samy nevěří. Proto má velkou váhu, když si toho všimne okolí – a citlivě nabídne pomoc.

V příští části se podíváme na to, jak domácí násilí zobrazuje popkultura – a proč to někdy může být zavádějící nebo škodlivé.

Domácí násilí v popkultuře: Když fikce zkresluje realitu

Filmy, seriály, knihy i písničky často zobrazují vztahy – i ty problematické. Někdy realisticky a citlivě. Jindy naopak zkresleně, romantizovaně nebo nebezpečně zjednodušeně. A právě popkultura má obrovský vliv na to, co považujeme za „normální“.

Když násilí vypadá jako láska

• Žárlivost jako důkaz citu „To dělá jen proto, že mě miluje.“ V mnoha filmech žárlivost a kontrola působí romanticky – ale ve skutečnosti mohou být prvními příznaky toxického vztahu.
• Záchvaty vzteku jako temperament Postava „špatného chlapce“, který vybuchuje, ale pak se omluví – a hned zase svádí. Realita? Emoční horská dráha, ve které oběť ztrácí půdu pod nohama.
• Omluvy, které všechno smažou Scéna: on ji raní, ona pláče, pak ji obejme – a vše je zapomenuto. Ve skutečnosti se rány nezahojí mazlením, ale změnou chování.
• Oběť jako viník Filmy někdy ukazují, že si za násilí postava „může sama“ – byla hysterická, provokovala, nerespektovala hranice. Takové obrazy podporují nebezpečné mýty.

Když popkultura pomáhá

Naštěstí existují i díla, která zobrazují domácí násilí věrohodně a citlivě. Ukazují nejen trauma, ale i cestu ven. A připomínají, že násilí není „normální“ – a že pomoc existuje.

Příklady (doporučení k diskusi s dětmi záleží na věku a citlivosti):

• „Big Little Lies“ – realistické zachycení domácího násilí a jeho dopadů na děti
• „Sleeping with the Enemy“ – thriller o úniku z násilného vztahu
• „Tina“ (dokument) – příběh Tiny Turner a jejího odchodu od násilného partnera

Popkultura je silný nástroj – může nás zmást, ale i otevřít oči. Proto je důležité o tom mluvit, ptát se a učit děti, co je a co není zdravý vztah.

V příští části se zaměříme na to, jakou pomoc oběti domácího násilí v Česku mohou vyhledat – a jaké mají právní možnosti.

Pomoc a právní možnosti v ČR: Cesta ven existuje

Domácí násilí není soukromá záležitost. Je to trestný čin – a v Česku existuje řada možností, jak se chránit a kde najít pomoc. Oběť na to není sama. Důležité je vědět, kam se obrátit – a co může očekávat.

Kde hledat okamžitou pomoc

Linky pomoci

• Bílý kruh bezpečí 116 006 (nonstop, anonymně a zdarma) Pomoc obětem trestných činů a domácího násilí. Nabízí i psychologickou a právní podporu.
• Linka bezpečí pro děti a mládež 116 111 (nonstop, zdarma, anonymně) Vhodná i pro mladé svědky domácího násilí.
• Linka ROSA 800 605 405 (Po–Pá 8:00–18:00) Specializovaná pomoc pro ženy zažívající domácí násilí.
• Linka Acorus 283 892 772 (Po–Pá 9:00–17:00) Nabízí krizovou i dlouhodobou pomoc včetně ubytování.
• Policie ČR – linka 158 Při bezprostředním ohrožení je vždy možné volat policii.

Právní možnosti oběti

Vykázání agresora

Policie může okamžitě vykázat násilnou osobu ze společné domácnosti na 14 dnů – i bez souhlasu oběti. Během této doby nesmí vstupovat do bytu ani kontaktovat oběť. Od 1. července 2025 tato lhůta platí dle nové legislativy[7].

• Není třeba soudní rozhodnutí.
• Lze prodloužit soudní cestou (tzv. předběžné opatření).
• Policie je povinna při vykázání zabavit násilné osobě zbraň[7].

Předběžné opatření

Oběť může u soudu požádat, aby agresor:

• nesměl vstupovat do jejího bytu
• se k ní nesměl přibližovat nebo ji kontaktovat
• musel opustit společný byt i na delší dobu

Soud rozhoduje do 7 dnů.

Trestní oznámení

Domácí násilí může naplňovat znaky více trestných činů, např.:

• ublížení na zdraví (§ 146)
• týrání osoby žijící ve společném obydlí (§ 199)
• nebezpečné vyhrožování (§ 353)
• nebezpečné pronásledování – stalking (§ 354)

Trestní oznámení lze podat na Policii ČR nebo státním zastupitelství.

Azylové domy a krizová centra

Po celé ČR existují azylové domy a utajená bezpečná ubytování pro oběti domácího násilí (často i s dětmi). Nabízejí:

• bezpečné místo k přespání
• základní vybavení (jídlo, hygiena)
• psychologickou a právní pomoc
• podporu při řešení bydlení a financí

Vybrané organizace:

• ROSA (Praha)
• Acorus (Praha)
• Persefona (Brno)
• Poradna Magdalenium (Zlínský kraj)
• ProFem (celá ČR – i online konzultace)

Co může pomoci při dokazování

Pokud se oběť rozhodne řešit situaci právně, je dobré:

• psát si záznamy – kdy, co se stalo, co bylo řečeno, kdo to mohl slyšet
• fotit zranění nebo poškozený majetek
• uchovávat SMS, zprávy, e-maily
• vyhledat lékařské ošetření – dokumentace zranění je důležitý důkaz

Není nutné mít všechny důkazy – ale čím víc jich je, tím lépe lze situaci doložit.

Co dělat, když nejsi obětí, ale svědkem

• Všímej si změn u lidí ve svém okolí.
• Nabídni podporu, naslouchej bez odsuzování.
• Neříkej „měla bys odejít“, ale „jsi v pořádku?“, „chceš s tím něco dělat?“
• Sdílej kontakty na pomoc.
• Pokud jsi svědkem akutního násilí, volej 158.

Domácí násilí má řešení. Možná ne hned, možná ne snadné – ale cesta ven existuje. Pomoc je dostupná, ať už jsi dítě, dospělý, žena nebo muž. Nejsi sám/sama.

V další části si řekneme, jak mluvit o domácím násilí s dětmi nebo dospívajícími – citlivě, otevřeně a bez zbytečného strašení.

Jak mluvit s dětmi a dospívajícími o domácím násilí

Téma domácího násilí není jen pro dospělé. Děti o něm potřebují vědět – protože ho někdy zažívají, jindy mu přihlížejí, nebo se o něm dozví od kamarádů, z internetu či médií. Důležité je s nimi o tom mluvit otevřeně, přiměřeně věku a hlavně bezpečně.

Malé děti (cca 5–9 let)

• Používej jednoduchá slova: „Někdy se stane, že lidé doma nejsou k sobě hodní. Mluví ošklivě, křičí nebo ubližují. To ale není správné.“
• Ujisti je, že násilí není jejich vina. I když se něco děje doma, nejsou za to odpovědné.
• Ptej se, jak to vnímají. Naslouchej beze spěchu.
• Když si dítě stěžuje na chování dospělého, nikdy ho nezesměšňuj ani nezpochybňuj.

Starší děti (cca 10–13 let)

• Mluv konkrétněji, ale stále citlivě. „Domácí násilí není jen bití. Může to být i to, že někdo někoho nutí poslouchat, ponižuje ho, vyhrožuje mu nebo ho ovládá.“
• Vysvětli rozdíl mezi hádkou a násilím.
• Ptej se: „Co bys dělal, kdyby sis všiml, že se kamarád ve škole bojí jít domů?“
• Ukaž, že je v pořádku říct si o pomoc – a že násilí není soukromá ostuda, ale problém, který se dá řešit.

Dospívající (cca 14–18 let)

• Buď upřímný. Dospívající už většinou vědí, co se kolem nich děje – i když se tváří, že je to nezajímá.
• Mluv o zdravých a nezdravých vztazích: vzájemný respekt, souhlas, osobní hranice.
• Dotkni se i sexuálního násilí a souhlasu – srozumitelně a bez moralizování.
• Nabídni prostor pro diskuzi: „Co si o tom myslíš?“, „Setkal/a ses s tím někdy ve škole, u známých?“
• Upozorni na pomocné kontakty a organizace – ideálně tak, aby si je mohli dohledat anonymně.

Zásady bezpečné komunikace

• Neobviňuj, nestraš – ale mluv pravdivě.
• Naslouchej bez přerušování a hodnocení.
• Respektuj, když dítě nechce mluvit – ale dávej mu opakovaně najevo, že tu jsi.
• Vysvětli, že pomoc existuje – a že násilí nikdy není normální.

Mluvit o domácím násilí není snadné. Ale právě tahle konverzace může být první krůček ke změně. K tomu, aby dítě vědělo, že se může svěřit. A že i ty nejtemnější situace mají východisko.

V závěrečné části přehledně shrneme důležité krizové kontakty, které mohou pomoci anonymně, bez odsuzování – a často i nonstop.

Kde hledat pomoc: Kontakty, které můžou zachránit život

Pokud zažíváš domácí násilí – nebo máš pocit, že bys mohl/a být v ohrožení – nejsi v tom sám/sama. Existují místa, kde ti pomohou. Bez odsuzování, bez nutnosti cokoli dokazovat, a často i anonymně.

📞 Nejdůležitější krizové linky

Název	Telefon	Kdy volat	Pro koho
Bílý kruh bezpečí	116 006	Nonstop	Pro oběti trestných činů a domácího násilí
Linka bezpečí	116 111	Nonstop	Pro děti a mladé lidi
Linka ROSA	800 605 405	Po–Pá 8–18	Pro ženy zažívající násilí
Acorus	283 892 772	Po–Pá 9–17	Krizová pomoc, ubytování, poradenství
Persefona	773 177 636	Po–Pá 9–16	Brno a okolí, právní a psychologická pomoc
Policie ČR	158	Nonstop	V akutním ohrožení, vždy zdarma

Webové stránky a anonymní podpora

• www.bkb.cz – Bílý kruh bezpečí
• www.rosa-os.cz – ROSA
• www.acorus.cz – Acorus
• www.persefona.cz – Persefona
• www.podsvicnem.cz – informační portál o domácím násilí
• www.krizovalinka.cz – krizová podpora (i chat)

Co můžeš udělat hned teď

• Promluv si s někým, komu věříš – kamarádem, učitelem, psychologem
• Zavolej na linku – můžeš i anonymně
• Piš si, co se děje (datum, co se stalo, kdo byl přítomen)
• V případě ohrožení volej 158 – policie může okamžitě zasáhnout

Nikdo si nezaslouží, aby mu bylo ubližováno. A každý má právo na pomoc, bezpečí a nový začátek.

Pomoc existuje. A začít můžeš klidně jen tím, že se ozveš.

Použité a doporučené zdroje

• Statistiky – Domácí násilí https://www.domacinasili.cz/rubrika/statistiky/
• Přehled o vykázání za únor 2025 – Domácí násilí https://www.domacinasili.cz/prehled-o-vykazani-za-unor-2025/
• Domácí násilí – Policie České republiky https://policie.gov.cz/clanek/domaci-nasili-893534.aspx
• Počty vykázaných osob – Policie České republiky https://policie.gov.cz/clanek/domaci-nasili-pocty-vykazanych-osob.aspx
• Tisková zpráva: Vláda schválila návrh zákona o domácím násilí https://vlada.gov.cz/cz/ppov/rovne-prilezitosti-zen-a-muzu/aktuality/tz-vlada-schvalila-navrh-zakona-o-domacim-nasili--povede-k-vetsi-ochrane-obeti--213733/
• Statistiky – Bílý kruh bezpečí https://www.bkb.cz/o-nas/zakladni-udaje-o-organizaci/statistiky/
• Tisková zpráva: Místopředsedkyně Seitlová – Oběti domácího násilí https://www.senat.cz/zpravodajstvi/zprava.php?ke_dni=4.1.2025&O=15&id=3860&from=M
• Statistiky – Asociace pracovníků intervenčních center (APIC) http://www.domaci-nasili.cz/?page_id=255
• Celoroční statistiky – Domácí násilí https://www.domacinasili.cz/rubrika/statistikv/celorocni-statistiky/
• Policie ČR – oficiální statistiky a informace o domácím násilí (policie.gov.cz, domacinasili.cz)
• Vláda ČR, tiskové zprávy a legislativní změny (vlada.gov.cz)[5]
• Senát ČR, tiskové zprávy k novele zákona o domácím násilí (senat.cz)[7]
• Asociace pracovníků intervenčních center (domaci-nasili.cz, apic.cz)[8]
• Bílý kruh bezpečí – statistiky, metodiky, kontakty (bkb.cz)[6]
• Weby specializovaných organizací: ROSA, Acorus, Persefona, ProFem
• Informační portál o domácím násilí: podsvicnem.cz
• Krizová linka: krizovalinka.cz
• Další relevantní zdroje: WHO, EMCDDA, NIAAA, OECD, SZÚ